Příspěvky a připomínky: j.tomiska@gmail.com. Aktualizace minulá: 13. 12. 2017 18:48:31, poslední: 14.12.2017 9:16:12.

Zde nyní najdete léta minulá: 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016 nebo přímo v "Kalendáři" níže.

"Naše" rozhledny:


Vlčí hora

Dymník

Vápenný vrch
(dříve Maškův)
plánovaná

Pro nové čtenáře:
Kalendář: po ťuknutí na akci v kalendáři se Vám otevře menší podokno s dalšími informacemi.
Kalendář na rok 2018 v klasické verzi i ke stažení ve formátu pdf např. pro tisk je zde.
Album fotografií: při zobrazení obrázku z alba můžete na počítači stisknout pravé tlačítko myši a z nabídky vybrat, mezi jiným, zobrazení vekého obrázku na displej nebo jeho uložení na počítač. Na tabletu podobně, jenom podržíte na obrázku prst.

Aktuálně


Milí členové, vážení kamarádí a přátelé turistiky,

rok 2017 pomalu uplynul, byl to pro náš klub velice aktivní rok. Kromě desítek klubových akcí jsme uskutečnili i tradiční akce pro veřejnost, u kterých letos došlo k oživení. Jedinečnou akcí s kladným ohlasem byl Pohádkový les.
Klub byl aktivní i při brigádách, které byly zaměřeny na údržbu a obnovu turistické infrastruktury. Obnova kapličky sv. Anny v Dlouhém Dole, je dílo s trvalým bonusem, propagující náš klub. Velkým úspěchem je i to, že se podařilo udržet v provozu obě dvě rozhledny.
Upevnili jsme spolupráci s našimi domácími i zahraničními partnery. S polskými přáteli jsme si připomněli 20 let spolupráce a k trvalé připomínce vysadili strom. Získali jsme nové perspektivní členy.
Vám všem touto cestou jménem výboru Odboru KČT Krásná Lípa děkuji za dosavadní aktivitu a do nového jubilejního roku přeji mnoho zdraví, štěstí, spokojenosti a mnoho hezkých zážitků s klubem v naší krásné přírodě.
Václav Hieke, předseda klubu



10. – 13. 5. 2018 Setkání s kamarády z Práznovců ve slovenské Skalici
Jako první se s akcí do kalendáře pro rok 2018 ohlásili naši kamarádi ze slovenských Práznovců. Setkáme se s nimi ve Skalici, což je hezké městečko necelých 8 km vzdušnou čarou od Hodonína.
Ubytování je zajištěné pro maximálně 20 osob v chatě Amor ve Zlatníckej doline, odkaz na stránky zde. Cena ubytování s polopenzí je 18€ na osobu + poplatek městu 0,50€ na osobu a noc.
Předpokládá se, že pojedeme auty.
Zájemci, hlaste se prosím co nejdříve Mikuláši Peterkovi na email mikulas.peterka@seznam.cz nebo tel.: 602 482 239.


Plán zájezdů, lázní a ozdravných pobytů MO STP LOVOSICE na rok 2018
Ke stažení zde.


31. 12. 2017 Silvestrovský výstup na Klíč
Přijďte si užít poslední den v roce krásným výstupem s přáteli.
Rychlíkem přímo do Svoru z Krásné Lípy nádraží v 9.22 s příjezdem do Svoru v 9.48. Pěšky po červené asi 2 km na vrchol Klíče, pak do hospůdky v Kytlicích 6 km po zelené. Zpět osobním vlakem v 15.17 s příjezdem do Krásné Lípy v 15.43 nebo později v 17.17, v Krásné Lípě v 17.43.
Každoročně máme velký úspěch s maskami, proto i letos jsou masky vítány. Fantazii se meze nekladou, čím veselejší tím lepší.
Zájemci pište na email jitkastraubova@seznam.cz nebo mobil 606 590 040.



1. 1. 2018 Novoroční výstup na Vlčí horu – 36. ročník
Start v Krásné Lípě na náměstí v 11.30, návrat v 16.00 hodi. Návrat z Vlčí Hory zpět do Krásné Lípy je možný veřejnou dopravou.
Trasy 5 a 10 km.
Zodpovídá: Václav Hieke, tel.: 412 383 129, 728 732 877, email hiekev@cbox.cz


12. – 14. 1. 2018 Nejsevernější zimní táboření pod Vlčí horou – 36. ročník
Zahájení: od 16.00 - průběžně od pátku.
Ukončení: do 12.00 (neděle).
Třídenní zimní táboření. Nové tábořiště je situované v blízkosti terénní základny ČSOP v místní části Krásné Lípy v Krásném Buku – Kamenná Horka. Táborníkům poskytne lepší komfort. K táboření lze využít rozsáhlé louky s možností táboráku.
V chatě je k dispozici velká klubovna, vybavená kuchyňka. Zájemci budou mít za úplatu 120 Kč možnost přespání (ve svém spacáku) na posteli v budově. Tábořiště je od Krasnolipského náměstí po žluté tur. značce 2,5 km, autem se dá dojet až k chatě. Do Kyjova a NPČŠ je to po žluté značce 2 km.
Zodpovídá: Václav Hieke, tel.: 412 383 129, 728 732 877, email hiekev@cbox.cz


16. 6. 2018 Pohádkový les – 33. ročník
Start: 8.00 až 10.30 - náměstí Krásná Lípa (hotel Lípa)
Cíl: 15.00 Krásná Lípa, náměstí
Trasy: 2 a 7 km
Bude připraveno 24 pohádkových stanovišť a 80 pohádkových bytostí. Na jednotlivých stanovištích bude pro účastníky připraveno zabavení formou dovedností, soutěží a poznávání.
Trasa 2 km povede rozkvetlým městským parkem a bude na ní 8 pohádkových stanovišť. Trasa 7 km povede městským parkem a po zpevněných lesních cestách poblíž Krásné Lípy. Bude na ní celkem 24 pohádkových stanovišť. Obě trasy jsou vhodné i pro doprovod s kočárky.
Na náměstí bude současně probíhat hodnotný kulturní program, městský jarmark, festival dechových souborů. Součástí bude i vyhlášení vítězů tradiční soutěže o nejlepší bábovku.
V 15.30 bude vyhlášení soutěže o nejlepší pohádkovou bytost.
Členové KČT budou mít slevy na startovné a mapy. Pojištění člena KČT. Turistická známka.
Zodpovídá: Mikuláš Peterka, tel.: 602 482 239 nebo email mikulas.peterka@seznam.cz.


10. – 12. 8. 2018 Skalními hrádky – 36. ročník
Start: od 16.00, průběžně od pátku, T-klub u sídliště Krásná Lípa.
16.00 – Krásná Lípa náměstí.
Trasy: od 4 do 100 km.
Tradiční třídenní pochody krásnou přírodou Českého Švýcarska, CHKO Labské pískovce a CHKO Lužické hory. Pro účastníky je zajištěno ubytování, mohou plnit podmínky odznaku IVV., 200 oblastních odznaků Labské pískovce, Krásnolipsko a Köglerovu NS. Skalní hrádky jsou zařazena od roku 2017 do Desítky.
Součástí pochodu je možnost cykloturistiky a plavání, pořadatel připravuje i další aktivity. Od pátku do soboty pořadatel zajišťuje pro účastníky možnost občerstvení. Na páteční večer kulturní program.
Pojištění člena KČT. Turistická známka. Pořadatel: KČT, odbor Krásná Lípa, Jiří Pavlík, Rooseveltova 565/8, 40746 Krásná Lípa, tel.: 732 630 408.


Již proběhlo
9. 12. 2017 Turistické adventní trhy
Fotografie:
Václava Hiekeho Jana Tomišky

Náměstíčko v Krásné Lípě ožilo již v 6 hodin ráno rejem příprav na turistický advent. A začal opravdu pohádkově, to když se z nebe začal sypat sníh. Stromečky se hrdě vypínaly podél zátarasů a čekaly na první zájemce. A ti na sebe nenechali dlouho čekat.
Sotva pracovníci technických služeb města s naší pomocí postavili stánky, již přicházeli první nedočkavci. Trhy mohly začít.
Ten, kdo si vybral stromeček, měl možnost se podívat do vestibulu hotelu Lípa na trhy, kde bylo spousty stánků se zajímavými nabídkami. Většinou ruční práce, jako vitráže, vánoční dekorace, svíčky, výrobky z látek, ale i tvořivé dílny pro děti.
Na své si přišli i milovníci buřtíků, klobás, dobré gulášové polévky, svařáčku či medoviny, to vše v našem stánku s občerstvením. K mání byly i výborné křížaly a mošt.
Adventní pohodu doplnil pan Peřina. Z reproduktorů se linuly koledy a sníh se sypal a sypal. Komu byla zima, uvítal sud s ohněm, u kterého se mohl zahřát.
Myslím, že si každý přišel na své, ale jak už to tak bývá, ne každému se dá zavděčit. Někdo byl ze stromečků paf a chválil, někdo kritizoval. Kvalita stromků byla velmi slušná. Byl to jeden z vydařených pohodových dnů v předvánočním čase, kdy stojí za to si na chvíli odpočinout a nabrat trochu vánoční pohody s přáteli. Přijeli za námi tradičně i kamarádi z Neustadtu a také až z Litoměřic.
Všem, kteří se podíleli na této akci, patří velké díky, hlavně v závěru v tom sněhovém počasí to nebylo lehké.
Jitka Štraubová

7. 12. 2017 Vánoční Drážďany
Fotografie:
Líby Šaferové Iva Šafuse

Ve čtvrtek 7. prosince se zúčastnilo několik členů klubu exkurze, kterou pořádal destinační fond a OPS České Švýcarsko.
Začali jsme návštěvou Panometru, který byl vybudován ze starého plynojemu v drážďanské čtvrti Reick. Nyní zde probíhá panoramatická expozice Barokní Drážďany. Z patnáctimetrové plošiny – vyhlídkové terasy – jsme se dostali do přelomu 17. a 18. století a s úžasem pozorovali za zvuků barokní hudby a se světelnými efekty střídání dne a noci život ve městě.
Bleskovými přesuny městskou dopravou jsme postupně navštívili čtyři vánoční trhy, z nichž největší jsou na Starém náměstí a na náměstí u kostela Frauenkirche (kostel Panny Marie).
Když už jste v Drážďanech, nemůžete nezaběhnout na nábřeží Labe a nepodívat se ke Zwingeru, Albertinu, Rezidenčnímu zámku, Brühlově terase. To vše s námi Jirka Rak stihl. Dojmy z adventních Drážďan umocnilo sluníčko, které svítilo celý den.
Děkujeme Jirkovi i Daně Štefáčkové za krásný den.
Líba Šaferová

2. 12. 2017 Výroční členská schůze klubu
Fotografie:
Bogdana Stempkowského

Omlouvám se tímto všem, kteří se nejvíce podílejí na obsahu www stránek klubu, bez nichž by stránky nebyly, jaké jsou, že jsem jim opomněl přímo na výroční schůzi poděkovat a činím tak až nyní: Líbě Šaferové zejména za textové korektury, Jitce Štraubové, Iloně Řechtáčkové a Mikuláši Peterkovi za povídání o proběhlých akcích a mnohým dalším za poskytnutí fotografií.
Děkuji a ať se daří i nadále.
Honza

Rok se chýlí ke konci a nadešel čas tradičně trochu bilancovat a zároveň se i pobavit. V sobotu se proto konala členská výroční schůze. Poprvé v hotelu Beseda s novými majiteli. Ze sálu, který jsme měli pro tuto příležitost objednaný, jsme byli paf, byl jako stvořený pro tyto slavnostní chvíle. Noví majitelé mají s hotelem velké plány, je jen škoda, že tam byla vcelku nepříjemná zima, ale majitelé to brzy napraví.
Pozvání přijali naši kamarádi z Polska, Klub tělesně postižených Lovosice, předsedové a hosté z KČT Varnsdorf, Dolní Poustevna, Rumburk, vedoucí paní Hlavová za TS našeho města (bez nichž bychom se neobešli), stejně tak jako naši hasiči, kteří byli také zastoupeni. Sešli jsme se v usnášeníschopném počtu, někteří členové se omluvili a někteří obdivuhodně přišli, i když třeba jen na pár, dalo by se říci skoro minut. Po prezentaci a vybrání členských příspěvků nás předsednictvo přivítalo a tři z nich - Mikuláš Peterka, Václav Hieke a Jan Douda, nás seznámili se svými zprávami, které se týkaly brigádnické, hospodářské a hlavně celoroční činnosti klubu.
Náš klub je velmi aktivní. Nejdříve byli oceněni jubilanté, následně nejlepší brigádníci (členi i nečleni), Jan Tomiška za vedení webových stránek a další aktivní členové. Dárkové balíčky nebo peněžní poukaz, uznání či pěkná brožura, udělala jistě radost všem oceněným.
V následující diskuzi vystoupil mimo jiné pan starosta Kolář, předseda oblasti pan Eichler a za OPS České Švýcarsko Jiří Rak.
Tradičně se vybíral dobrovolný příspěvek na adoptivního čápa černého v děčínské ZOO, na kterého se vybralo 1250,-Kč.
V druhé části jsme si pochutnali na společné večeři, a to bramborovém salátu a kuřecím řízku nebo řízku z krkovice. Porce byly akorát a z mého pohledu chutné. Byl ještě zdarma podáván čaj nebo káva a sladkou tečkou byl výborný zákusek z naší cukrárny Monika. K příjemné náladě hrál reprodukovanou hudbu pan Peřina.
Jitka Štraubová

30. 11. 2017 Výřez vánočních stromků
Fotografie:
Jitky Štraubové


Jak ten čas rychle letí.
To si dnes řekli všichni ochotní brigádníci před blížícími se Vánocemi, které náš klub něčím zavazují. Ráno se nás na náměstí sešlo devět a krátce po osmé jsme vyrazili (se souhlasem LČR, lesní správy Rumburk) na výřez vánočních stromků pro náš již 7. ročník turistických trhů, které již tradičně pořádáme pro krásnolipskou veřejnost a okolí v sobotu dne 9. 12. od 8 do 16 hodin.
Hlavním důvodem této akce je umožnit veřejnosti koupit si čerstvě nařezané, kvalitní a levné stromky. A také abychom pokračovali v dobré spolupráci, a to jak s městem, tak s Lesy.
Z náměstí jsme se po nakoupení svačiny přesunuli třemi auty na předem vybrané lesní mladé porosty v okolí Kočičí skály a Karlovy vyhlídky, kde jsme stromky pod odborným dohledem vyřezali. Znovu se potvrdilo, že máme velmi dobré brigádnické jádro klubu. Se třemi motorovými pilami jsme měli v poledne vyřezáno, stromky stažené, i když v některých porostech byl výřez i stahovaní dosti náročný. Bylo sice docela chladno, nevadila nám ani sněhová pokrývka, a tak jsme potřebné množství stromků vyřezali, natahali na odvozní místo a v tradiční dobré spolupráci s technickými službami města je naložili a odvezli na „depo“ do TS. Tam stromky počkají do sobotního rána 9. 12., kdy je TS převezou k prodeji na náměstí.
Kvalita stromků je velmi slušná, i když se nezavděčíme jistě všem. Tak už to v životě bývá.
Za velkou ochotu a snahu chci poděkovat všem zúčastněným, z toho i jedné ženě. Brigádníci byli kromě krasnolipských i z Kam. Šenova, Prysku a Rumburka.
Po naložení na dva traktory jsme prochladlí, ale spokojení odjížděli ve 13 hodin do svých teplých domovů.
Ještě jednou díky vám všem.
Mikuláš Peterka

29. 11. 2017 Cestovatelské večery s Rakem – Zeměmi bývalé Jugoslávie
Fotografie:
Ladislava Bezděka
Jana Tomišky
pár momentek

Jugoslávie, to byl pro dříve narozené pojem – byla to v té době jediná možnost podívat se, jak se žije v polokapitalistické cizině. Sice dostat tzv. výjezdní doložku, bez níž nebylo možné překročit hranice Jugoslavie, nebyla určitě formalita. Pro studenta to znamenalo vysvětlit soudruhu řediteli školy, proč tam chce s rodiči jet. Bylo třeba mít i schválení cesty od tehdejšího ČSM (Československého svazu mládeže).
Pokud se povedlo sehnat doložku, bylo ještě nutné před celnicí vyplnit tzv. celní prohlášení – zapsat např. hodinky, prstýnky, mám dojem, že i nafukovací matrace, a pochopitelně i peníze, a to nejen cizí měnu, ale i české koruny. Vše se mohlo převážet jenom v povoleném mnoźství! (Jenom pro zajímavost – v době tamní inflace jsme měli vyměněno několik milionů dinárů. Sladoled, tedy zmrzlina, stál tuším asi 5 000 dinárů).
Tak to jenom připomenutí něčeho, co je pro později narozené asi něco naprosto nepochopitelného a současný volný pohyb lidí, peněz i zboží považují za samozřejmost. Jen by se nemělo zapomínat, že to samozřejmé dříve nebylo. (Třeba jenom v Jugoslavii se mohli sejít příbuzní nebo známí z tehdejšího západního a východního Německa.)
A teď konečně k povídání manželů Bezděkových. Bylo zkrátka velmi pečlivě připravené, asi všechny zaujal nevšední způsob komentování promítaných obrázků a videí, kdy se manželé výborně doplňovali. No, bez toho by to na takových cestách ani nešlo. Nechce se věřit, že to byla teprve jejich druhá přednáška na toto téma.
Množství hezkých záběrů s "domorodci", na úžasnou krajinu, hory, údolí, řeky i bezřeky ještě umocnilo hodně zatím nevídaných záběrů z dronu. Viděli jsme zejména místa, kam běžný turista nejezdí a mnohdy asi ani neví, jaká krása je třeba kousek od silnice, po které jede. Přeplněná turistická centra nejsou těmi pravými cestovatelskými cíli.
Celou přednášku se zájmem i pobavením vydrželo sledovat s pouze jedinou pivní přestávkou skoro dvě hodiny asi 35 až 40 posluchačů.
Nezbývá než oběma poděkovat, že nám připravili tak hezký večer. Díky a doufáme, že zase někdy na shledanou. Díky.
Jan Tomiška
Odkaz na www stránky BIGTRIP: zde, na Facebook: zde a na YouTube: zde.

1. 11. 2017 Cestovatelské večery s Rakem – Polským Pobaltím
Fotografie:
Josefa Miškovského Jana Tomišky

Ne vždy platí, že kdo si počká, ten se dočká – už pár dní tady koukám na ty osiřelé Honzovy fotky, až se mi jich zželelo a přikládám pár řádků (teď to vypadá, jak obšlehnuté z Erbenovy Mateřídoušky).
Po krátkém posezení v pivovaru, kde jeden host byl nezkrotně hlučný, nezastavitelný a vulgární, jsme se radši s předstihem přestěhovali do patra, kde už vše bylo připraveno k první cestovatelské přednášce v režii Jirky Raka. Představil nám pana Josefa Miškovského, který nás provedl svou cestou po polském Pobaltí, kterou v létě odvážně podnikl se svými synky a přáteli manželi Rakovými.
Ukázal nám několik zajímavých měst, nahlédli jsme do národních parků, zaujaly nás, zde neobvyklé, strmé srázy k moři a překrásné skoro nekonečné duny místy od nevidím do nevidím. Charakteristické pro tuto oblast jsou cihlové kostely (cihlové kvůli měkkému podloží) a neméně zajímavé cihlové hrady. S popisem těchto staveb nás poučil i o historii z dob křižáckých výprav s tím, že v dobových kostýmech a velice výpravné se zde pořádají vzpomínkové akce.
Celé povídání bylo dobrým tipem na cestování do, pro našince, blízkých a časově i cenově dostupných destinací. Následně se přešlo k diskusi, byli mezi námi i účastníci znalí těchto míst a jednoznačně také doporučili k návštěvě. Pár cestovatelských postřehů a fíglů přidal ještě Jirka Rak a pak jsme se v počtu asi dvaceti lidí rozloučili děkovacím potleskem.
Ilona Řechtáčková
Mapka je zde.

21. 10. 2017 Za spadaným listím – Modlivý důl a Svojkovské skály
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové Iva Šafuse Líby Šaferové Jitky Štraubové Jana Tomišky

V hojném počtu dvaceti účastníků jsme se, z valné části auty a pár lidí vlakem, sešli v půl deváté u Kauflandu v Novém Boru. Protože se v Crystalexu konal den otevřených dveří, již dopředu jsme se domluvili, že bychom rádi nahlédli. Nutno říci, že to stálo za to, i když při výrobě skla se ruční práce úplně vytratila. I tak bylo fascinující pozorovat tu mašinu, jak makala, jak se všechno točilo, teklo, formy se zavíraly, otvíraly, zvlášť přijížděly nožičky….. no prostě koncert. V některých dílnách jsme měli možnost pozorovat ruční práci, třeba malování nebo broušení. Poté jsme se zašli podívat ještě do podnikové prodejny, kde si někteří z nás zakoupili něco pěkného, ať už jako dárek nebo jako lapač prachu, takže i tyto kousky bude čekat předvánoční gruntování.
Po exkurzi se k nám ještě přidaly dvě účastnice s pejsky a mohli jsme vyrazit směr Svojkov. Naposledy jsem tu byla před osmi lety a udály se tady věci! – hned zkraje veliký kříž, dále pramen U Strážce, krásně opravená křížová cesta, schody se zábradlím až ke kapli P. Marie Lurdské a pak další k Oratoriu. Je to zkrátka magické místo a mám radost, že takhle vzkvétá. Sestoupili jsme zpět skoro k silnici a dali se doleva k Dědovým kamenům, z výhledů nebylo takřka nic, jen dolů skrz stromy na Svojkov. Když jsme měli našlápnuto na Tisový vrch, padl návrh navštívit ještě další vyhlídku, takže větší skupina se tam šla podívat a pár nás vyrazilo prudkým stoupáním na Tisový vrch, kde už nebylo vidět vůbec nic. Počkali jsme na většinu, dali si svačinku a několik druhů čokolád a posilněni pokračovali na Slavíček.
V sedle pod Slavíčkem nás opustil Ivo, který měl ještě plno jiným povinností, i Igor a Standa si udělali sólovku. Ti, co ještě nikdy nebyli u Záhořínské kaple, se na ni šli podívat, a zbytek se za drobného deštíku vydrásal na Slavíček. A pak dolů jsme se proměnili skoro v živé sáňky, protože to bylo systémem „šlápneš a jedeš“. Když jsme se dostali zase do schůdných podmínek, měli jsme možnost kochat se podzimní hrou barev a hlavně skalními útvary všech možných výšek a tvarů.
Došli jsme k Hotelu Zámeček, kde už notnou dobu čekali na objednané jídlo Jarda s Hankou. Letěl kolem nás úřícený nakrknutý člověk s upozorněním, že budeme čekat hodně dlouho, protože tam mají plno Němců (v té ratejně jsme napočítali asi 16 hostů) a nestíhaj. Prostě si lidi otevřou hospodu, a pak je zaskočí, že tam lidí chodí. Operativně jsme se rozhodli, že zajedeme někam jinam a až zahnízdíme, dáme vědět ostatním. Jarda mezitím zrušil objednávku a čekal na spolucestující na parkovišti. Ve Sloupu bylo jen pět míst, tak jsme popojeli do Nové Boru do restaurace Boráček, usadili jsme se u kulatého stolu a začali hodovat, protože jinak se spořádání těch porcí k nesnědení ani nedá nazvat. Byli jsme velmi zklamaní, že dorazila jen Jitka s psíma paničkama – zbytek se rozhodl, že čekání bylo dost, a vyrazili domů. Takže spokojenost veliká i s ochotným a příjemným personálem, určitě nám přimíchali něco z vtipné kaše, protože jsme se nasmáli, až mám skoro vyhozenou sanici.
Samozřejmě sotva jsme vylezli z hospody a začali se loučit, začala se oblačnost vesele protrhávat a domů jsme jeli zářivým slunečným podzimním odpolednem.
V každém případě to byl krásný den v milé společnosti, a ,Jituš, nebuď smutná – byla to prostě špica jako vždycky. Jo a musím pochválit svého muže, po dlouhé době šel na štrapác s námi, cítil se tak jako po dvaceti km, když jsme mu řekli, že spíš tak šest, nechtěl tomu věřit, takže snad ten fakt necelých pět nechám ze stránek smáznout, aby ho to napříště neodradilo.
Díky i všem zúčastněným a těším se na příště.
Ilona Řechtáčková
Mapa je zde Kratší trasa bez Záhořínské kaple měřila 4,7 km.

6. – 8. 10. 2017 XIX. ročník Karkonosze 2017
Fotografie:
Líby Šaferové Jitky Štraubové Jana Tomišky

Pátek 6. 10.
Z Krásné Lípy odjíždíme dvěma auty s osmičlennou posádkou za deště, který nám dělá pečlivou společnost celý víkend. Prší dosti, ale my se nevzdáváme a ujíždíme vstříc novým zážitkům. V taškách se tetelí kromě napečených dobrot i rukavice, čepice, teplé oblečení. Bude se hodit. Jedeme přes Varnsdorf, Žitavu, Hrádek nad Nisou, Jablonec nad Nisou. Tam odbočujeme k prvnímu cíli – rozhledně Černá studnice, ke které dojedeme v pohodě, ale vzhledem k mlze a dešti výstup vzdáváme. Výhledy by určitě žádné nebyly a kopečky, ty bychom hádali jen poslepu. Dole v restauraci nepohrdneme kávičkou, dobrou polévkou a štrúdlem od Jitky starší.
Pak už míříme dál směr Harrachov. V cestě nám stojí tolik vyhlášená pekárna ve Smržovce. Tam prostě nejde nezastavit.
Vzhledem k přetrvávajícímu dešti dostala Christine dobrý nápad – podívat se do nedalekého Muzea hraček v Jiřetíně pod Bukovou. To, že to byl opravdu dobrý nápad, jsme si uvědomili až uvnitř. Nebylo to typické muzeum, ale velká továrna na výrobu hraček. To byla "pecka", s kterou jsme nepočítali, a rázem jsme se vrátili do dětství a s hlasitými projevy jsme komentovali jednotlivé hračky. Většinou "Jéé, to si pamatuju", nebo "Jéé, to mám ještě doma".
Celou dobu nás provázela sympatická paní, která nás seznámila nejen s historií podniku, ale hlavně s celým výrobním procesem výroby hračky od A do Z. Popsat jednotlivé úkony by bylo na dlouho, ale byli jsme moc nadšeni z této exkurze.
Další naše zastávka byla v Harrachově v pivovaru Novosad. Zde jsme poobědvali. Bohužel huť byla prázdná, takže práci sklářů jsme neviděli.
Po pár kilometrech jsme u cíle naší dnešní cesty, ubytovně Rzemieślnik ve Szklarské Porębě. Po ubytování se jdeme projít po městečku. Hlavně hledat "kantor" na výměnu peněz. Byli jsme neúspěšní, všude už měli zavřeno. Tak musíme zítra. Večer nás čeká od polských přátel, kteří tyto víkendové pochody pořádají, kvíz ze znalostí polských Krkonoš. Naše vybraná "čtyřka" bojovala statečně, výsledky se dovídáme v sobotu. Jak jsme dopadli? Bez komentáře. Polákům slibujeme na oplátku u nás také kvíz. Pak už do hajan s přáním lepšího počasí na sobotní výlet.

Sobota 7. 10.
Vstáváme s nadějí, že si vzal déšt dovolenou, ale kdepak, naopak rozhodl se i pro nějakou tu hodinku přesčas. Odjíždíme vyměnit peníze. Paní na nás chvíli koukala jako na jinou civilizaci, ale nakonec máme vysněné zloté. Pak již jedeme k lanovce na Szrenicu (1361 m n.m.). Na parkovišti k nám míří podivné cosi s oranžovou vestou. Chce po nás sto korun, ale parkovací lístek že prý nemá. Vidina toho, že přijdeme nejen o stovku, ale možná i o auto, nás donutí naše miláčky přeparkovat na "normální parkoviště" za parkovací lístek v ceně 12 zł.
Pak už na nás čeká lanovka. Pro mne opět nezapomenutelný zážitek. Věřím tomu, že moje zadnice je mokrá jen od ranního deště, který na sedačce zůstal. Uff, jsme s přestupem nahoře. Odměnou nám jsou pěkné výhledy, kterými se rychle kocháme, než zmizí. Jsme vyfoukaní od větru, tak míříme na Schronizsko Szrenica. Zahřejeme se čajem, něco zakousneme a míříme na Śniezne kotly (Sněžné jámy). To už padá mlha a prší. Zkratka nás dovede na červenou turistickou značku kousek za Svinskými kameny, procházíme okolo skupiny kamenů Tvarožník, kousek dál vlevo z mlhy kouká vrcholové skalisko Violíku. Čím více se blížíme k cíli, tím je prvního sněhu více a více. Na chvíli se k nám přidává i čtyřnohý parťák, který se zřejmě někomu ztratil. Śniezne kotly nejsou vidět, jen zábradlí upozorňuje, že za ním je to, co hledáme. Okoukneme alespoň budovu meteorologické stanice.
Do Szklarske Poręby sestupujeme po žluté, dle polského značení cca 2 hodiny. Na malý okamžik vítr rozežene mlhu a sluncem osvětlený hřeben Vysokého kola, Szklarska Poręba, Jelenia Góra, velká nádrž Sosnówka, typické kopce Rudaw a zcela vpravo i kopec Chełmiec nad Wałbrzychem. Byl to nádherný pohled. Cesta po kamenném chodníku je příjemná, dole vidíme pár větších i malých vodopádů, zřejmě bezejmenných. Pak zdoláváme kdysi upravenou cestu, nyní velmi zničenou těžbou dřeva. Ale i to "dáme" a po pár metrech jsme již ve městě a čeká nás jen cesta k autu.
I přes nevlídné počasí jsme byli moc spokojeni s výletem a všem se líbil. Míříme do Rzemieślniku, kde je jen škoda, že na nás nezbyla večeře. Dáváme si tedy z vlastních zásob, čajík, kávičku a relaxujeme. Večer jsme připravili na "sále" pohoštění a příjemně jsme poseděli s polskými přáteli.
Mapa je zde.

Neděle 8. 10.
Nedělní program se kvůli počasí měnil, ale nakonec tak silně pršelo, že změněné se ještě změnilo. Navštívili jsme Obří sud na Javorníku, kde jsme si dali lehké občerstvení. Při koupi turistických vizitek nám vyrazili dech jejich cenou. Celorepublikovou jednotnou cenu si zde upravili k obrazu svému – vizitky mají o polovinu dražší, "tak ať si je nechají". Ale česnečka byla výborná, stejně tak jako lužické kyselo, jen drštková byla spíše gulášovkou a držky se v ní těžko hledaly. Vlastně taková polévka 2 v 1. Pokračujeme do Lvové, kde nikdo neodolá výborné zmrzlině.
Pak již jedna posádka míří domů, druhá pokračuje do Baziliky v Jablonném v Podještědí, k božímu hrobu u Velenic a k Pekelným dolům (které jsou již bohužel zavřené). Procházka asi 150 m dlouhou štolou, vytesanou v pískovcové skále, která dříve přiváděla vodu Svitávky do brusírny zrcadel, ale nechává v kamarádech z Neustadtu hluboký zážitek.
Mapa je zde.

I přes nepříznivé počasí jsme zažili pěkný víkend, mnozí z nás byli na některých místech poprvé.
Honzo, moc děkujeme za organizaci i za to, že tvé výlety jsou pohodové.
Jitka Štraubová

30. 9. 2017 Na vinobraní a burčáku ve Velkých Žernosekách
Fotografie:
Mikuláše Peterky

Zúčastnilo se 10 členů našeho klubu. Trasa vedla z Litochovic po NS Brána Čech na Portu Bohemicu, skála nad údolím Labe, kde jsme si dali svačinu a kochali se krásným výhledem na zákruty řeky Labe od Prackovic po Malé Žernoseky. Výhledy byly i na protější kopce Deblík, Hradiště, Plešivec, Strážný vrch, Kalvárii a hrad Kamýk. Poté jsme se vydali po hřebenu kolem nových vinic, nové moderní zvonice do Malých Žernosek, kde byla první ochutnávka burčáku z vinařství sv. Tomáše.
Lodí Ludmilou jsme přepluli Labe do Velkých Žernosek, kde nás za poplatek okroužkovali. Pak už jsme mohli chodit mezi desítkami stánků, kde se v mnohých čepoval burčák a víno z různých vinic. Našli jsme si stůl a popíjeli jsme hlavně burčák a ochutnávali dost chutných specialit, kterých měli ve stánkách nepočítaně. Ve 14 hodin jsme zhlédli veselý průvod, v kterém mimo jiné kráčeli zbrojnoši, mažoretky, na koních jeli král s královnou a na voze bůh vína Bakchus se svojí družinou. Pak jsme sledovali kulturní program včetně zpěváka Pavla Nováka ml., který zazpíval pár nám známých písniček.
Za stálého popíjení burčáku jsme pak museli vystát frontu na loď, která nás převezla zpět přes řeku Labe do Malých Žernosek a odtud společně při družné zábavě plni hezkých zážitků a dojmů jsme se dopravili do našich domovů.
Ahoj, kamarádi, někdy příště...
Vlastik Kocman

29. 9. 2017 Brigáda u Sichovky
Fotografie:
Mikuláše Peterky

Sešli jsme se pouze ve třech, ale udělali jsme hodně práce, která byla při svačině zpříjemněna kamarády Mikši. Byli až z Jeseníků na dovolené na srubu. Ladislav Šín z Rýmařova, výrobce dřevěných známek, je také mimo jiné mistr Evropy v "dovednostech s bičem", a tak nám některé velmi zajímavé ukázky předvedl a v debatě nám o svém koníčku povyprávěl. Pověděl i o výrobě dřevěných známek, jak začínal, jak úspěšně pokračuje a jak výrobu rozšířil i na plechové štítky na hole a různé typy medailí.
Škoda, že nepřišlo více brigádníků. Měli jsme kukadla pěkně vykulená, co se s velkou šikovností a citem dokáže.
Poslední brigádu na dodělání dřeva plánujeme na úterý 3. 10. (na posledním snímku č.328 je vidět, co nám ještě zbývá dodělat).
Odjezd z náměstí v 8.30.
Mikuláš Peterka

28. 9. 2017 Svatováclavské putování za obnovenými kapličkami Krásnolipska
Fotografie:
Václava Hiekeho Karla Jindry Jana Koláře Mikuláše Peterky Ilony Řechtáčkové Líby Šaferové

V Den české státnosti, 28.září 2017, jsme se vydali v počtu asi 25 turistů na svatováclavské putování za obnovenými kapličkami Krásnolipska. Průvodci nám byli krásnolipský starosta Jan Kolář, předseda KČT Krásná Lípa Václav Hieke a člen výboru Mikuláš Peterka, hlavní matador při obnově lesní kapličky sv. Anny.
První zastavení bylo v Zahradách u památníku obětem 1. světové války z roku 1922, který byl zrekonstruován v roce 2012. Pokračovali jsme k barokní kapli Panny Marie Pomocné (zvané též Žebrácká kaple) z roku 1808, která byla zrekonstruovaná v loňském roce. Starosta podal podrobný výklad o proběhlé rekonstrukci, který doložil i fotodokumentací.
V Dlouhém Dole nás čekal opravený dřevěný Hessův kříž, na jehož rekonstrukci se podílel i krásnolipský kovář Miloslav Petrášek, který Krista zobrazil jako secesní šperk.
Ve Vlčí Hoře krátké zastavení u kaple Panny Marie Karmelské, další na panoramatické vyhlídce na Köglerově stezce.
Konečně přicházíme k letos zrekonstruované lesní kapličce sv. Anny. Zde nás čeká překvapení v podobě občerstvení, které pro nás připravila děvčata z KČT – Alenka, Eva a Jitka, a samozřejmě Mikšův projev, ve kterém poděkoval těm, co odpracovali spoustu hodin dobrovolné práce na záchraně kapličky. Našeho výletu se zúčastnil i truhlář z Děčína Petr Zámiš, který odborně rekonstrukci vedl.
V Kyjově se někteří odpojili a dál pokračuje zhruba polovina zúčastněných ke kapličce Nanebevzetí Panny Marie, k Paulovu dřevěnému kříži uprostřed pastvin v Helích, na panoramatickou vyhlídku nad Hely a k panoramatické vyhlídce na Kamenné Horce u bývalého Bencova statku.
Počasí bylo na jedničku, houbaři byli spokojení, výlet se všem líbil. Líba Šaferová

27. 9. 2017 Ocenění Jana Havelky v Senátu ČR
Fotografie:
Václava Hiekeho
V rámci oslav dne české státnosti 27. 9. 2017 předal ve Valdštejnském paláci předseda Senátu České republiky pan Milan Štěch šestnácti vyznamenaným osobnostem stříbrné pamětní medaile Senátu. V této významné společnosti byli zastoupení vědci, umělci, historici, podnikatelé, sportovci i lidé ocenění za statečnost. Za celoživotní dobrovolnou práci a propagaci turistiky byl vyznamenán i čestný předseda Klubu českých turistů ČR Ing. Jan Havelka.
Ing. Havelka byl dlouhodobým charismatickým činovníkem Klubu českých turistů. V roce 1990 byl nejprve zvolen prvním místopředsedou, o rok později předsedou. Funkci vykonával 15 let. V roce 2006 byl na konferenci v Pardubicích jmenován doživotním čestným předsedou. V roce 1990 inicioval založení Federace českých a slovenských turistů a jako předseda dovedl KČT do Evropské asociace turistických klubů, jejímž byl od roku 1997 do roku 2009 prezidentem.
Ing. Havelka byl vždy velkým vizionářem, dokázal KČT nadčasově nasměrovat správným směrem a vždy kladl důraz na dobrovolnost.
Ke slavnostnímu programu. V 15 hodin za zvuku fanfár nastoupili vyznamenaní, po státní hymně vystoupil předseda Senátu ČR Milan Štěch. Poté vystoupilo Trio Clavia – tři mladé umělkyně přednesly op. 46, č. 7 ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka.
Následovalo předání stříbrných pamětních medailí Parlamentu ČR a představení oceněných. Jan Havelka byl oceněn jako sedmý. Hudební trio pokračovalo Dvořákovými Slovanskými tanci op. 46, č. 8. Za všechny vyznamenané poděkoval Prof. P. Černej (přední český historik a badatel). Slavnost byla ukončena Svatováclavským chorálem. Následovalo společenské setkání. K této slavnosti byli osobně pozváni členové KČT Krásná Lípa. Václav Hieke

Nové tabulky u Blaženy a Mnišského pramene
Fotografie:
Mikuláše Peterky

V rámci dobré spolupráce s LČR, lesní správou Rumburk, jsme v měsíci září opravili a natřeli studánky "Blažena" a "Mnišský pramen" a zhotovili nové tabulky se jmény studánek.

24. 9. 2017 Brigáda u Sichovky
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Podzim máme neodvratně tady, a tak jsme již po tradičním včerejším pěším turistickém výletě do národního parku naplánovali možnost přespání na srubu s tím, že v neděli pořežeme již dříve natahané kmínky a uklidíme dřevo do kůlny.
Od sobotního večera hodně pršelo, vydrželo to celou noc i ráno. Na srubu jsme přespali tři, ale když už jsme tam s sebou měli potřebné „nádobíčko“, tak Vlastík rozhodl, že se do toho dřeva pustíme i v dešti. Kolem 9. hodiny nečekaně přijeli další brigádníci – J. Štraubová, tři Knapovi a dokonce na kole spolehlivý brigádník Mirek Podhorský. A tak i v dešti byla dobrá nálada, dříví z hromady ubývalo a dřevník se naplňoval.
Přálo nám nakonec i štěstí, poněvadž když jsme šli v 10.30 na teplý čaj, kávu a ohřátou uzeninu, tak v 11 přestalo pršet. Se zápalem jsme šli ještě na 1,5 hodiny řezat a uklízet, Igor střídal Vlastíka v řezání, a tak jsme jen doplňovali benzín do motorové pily.
Ve 12.45 jsme brigádu ukončili. Byli jsme pěkně mokří, ale spokojení. Dali jsme si ještě teplý čaj, Vlastík vezl při cestě domů ve 13.15 kamaráda Karla Jindru z České Lípy do Rybniště na vlak.
Pořezali a uklidili jsme v tom nepřejícím počasí polovinu dřeva, a tak nám ještě zbývá druhá polovina. Příští týden má přijít babí léto, a tak druhou část půjdeme udělat v pátek od 9 hodin. Kdo bude mít zájem pomoci, přihlaste se u mne na tel.: 602482239.
Ve srubu máme nová kamna, která jsme v pátek do večera díky J. Doležalovi a hasičům upravili. Dobře již hoří, a tak radost byla dvojnásobná.
Díky všem ochotným brigádníkům za práci v takovém počasí, Jitce mimo skládání dřeva i za přípravu občerstvení a úklid srubu.
Mikuláš Peterka

23. 9. 2017 Tajný výlet na území NP České Švýcarsko
Fotografie:
Karla Jindry Mikuláše Peterky Jitky Štraubové Jana Tomišky
Tajný výlet do NP České Švýcarsko byl opravdu tajný až do poslední chvilky. Jeho plán nám Mikša odtajnil až v Doubici na zastávce, kam většina přijela z Krásné Lípy autobusem. Bylo nás dvanáct. Počasí k nám bylo velmi příznivé, sluníčko vykukovalo a nahlíželo, kam že to vlastně půjdeme.
Z Doubice jsme vyšli po žluté turistické značce na Bor. Došli jsme až k památnému buku, který svou krásou v lese opravdu vyniká a navíc ho zdobí malovaný svatý obraz. Během této cesty na nás vykukovaly nenápadné kloboučky hub, většinou podborováčky. Nevinné sbírání se změnilo chvílemi v euforii a hrozilo, že se Mikšovi většina oveček rozprchne do lesa za houbami. Ze začátku sbírala jen Jitka starší, ale plnou tašku si odvezl domů i Igor a Vráťa.
Na Sokolí vrch jsme dorazili již po neznačené cestě a vyhlídka stála za to. Dle pravidelných děr vytesaných ve skále tam jistojistě stával dřevěný altán, k němuž vedly schody. Kochali jsme se výhledy na Chléb a Sýr, Hřebec, Kuní vrch, ale i Koliště atd. Občerstvili jsme se a i ochutnávka tekutin stála za to. Pak jsme již putovali k dalšímu cíli – Stülpnerově poustevně. Malý přístřešek ve skále, pojmenovaný po slavném pytlákovi, o kterém jsme si přečetli v návštěvní knize. Je patrné, že místo bývá často navštěvované.
Dosud to byla pohodová cesta, ale projít Velkým můstkovým dolem a dál, to už byl místy velký gymnastický um. Překračovali jsme, podlézali a hopsali přes spadané kmeny ne sice jako kamzíci, ale zdatně a s elánem. Bylo to místy jako v džungli a my jsme byli takoví dobrodruzi. Šli jsme podél skal, kudy chodí jen zvěř. Myslím, že by se hodně divila, kdyby nás tam viděla. V období říje by i jelen zapomněl troubit. Zdárně jsme se vyškrábali na stráň a již v klidu došli k chatě u Eustacha.
Odtud jsme se vydali směr Tokáň, k níž vedla poté modrá turistická značka. Cestou jsme mohli vidět alespoň zdálky Růžovou zahradu, skupinu asi nejhezčích skal v NP, která je bohužel v 1. zoně NP a je tedy přístupná jen vyvoleným. Kromě toho jsme viděli i Jedlinu, Koliště u Jetřichovic, ale i vyhlídku Rudolfův kámen. Na Tokáni jsme si prohlédli původní bazén, vystavěný v 19. století pro hraběnku, která si tam prý nikdy nesmočila ani kotník, jak byla voda studená.
Pak jsme již rádi usedli ke stolu a pivo i káva do nás pěkně zahučely. Na doporučení servírky jsme si dali kulajdu a ta stála opravdu za to. Byla tak dobrá, že jsem šla do dvojité porce. Honza se zdárně popral s trojitou dávkou palačinek, které mu pěkně naservírovali na třech talířích se třemi příbory. Krásně se sedělo, ale museli jsme dál.
Čekal nás výstup do kopce po původní německé pěšině, která sloužila ještě za první republiky. Pivko a kulajda nám výstup vůbec neulehčily. Tam na nás čekal nádherný výhled do kraje – Růžák, Děčínský Sněžník, Großer Zschirnstein, skály Saského Švýcarska, Studenec, Sedlo, později i Jedlová. Paseka, kterou jsme pokračovali, Ilonka vtipně nazvala"gynekologická paseka", jelikož jsme neustále přelézali spadané polomy. Jako bonus bylo přejití po stromu nad malou roklinkou. Zdárně a za pomocí mužských rukou jsme to zvládli. Minuli jsme ještě dva viklany, které nám Mikša rozhoupal, a pak již po žluté zpět na chatu u Eustacha a dál až do Doubice a na srub Sichovka, kde bylo závěrečné posezení. Tam jsme docházeli už za deště, takže z opékání buřtíků nebylo nic. Na Sichovce na nás čekal Vlastík se svým výborným pivečkem, které šlo na dračku, a Jitka Peterková, která zatím připravila topení i kávičku s bábovkou. Dorazila ještě Eva se Zdenou ve slušivých parukách. Premiéru měla nová kamna, která ještě do pátečního podvečera Mikša s kamarádem upravoval, aby byla na sobotu připravena. Poseděli jsme a došlo i na buřtíky, opekli jsme je právě v těch nových kamnech.
Co na závěr? Výlet byl jeden z těch náročnějších na kondici, ale byl moc pěkný a stálo to za to. Dostali jsme se do míst, kam bychom se jen tak nepodívali. Mikšo, děkujeme za moc pěkný výlet. Spokojenost byla v celé partě. A můj obdiv má trio žen – Maruška, Ilonka a Jitka starší, za perfektní a místy velmi gymnastický výkon.
Ušli jsme asi 19 km, vystoupali 1 137 m, sestoupali 1 033 m. Nejvyšší bod byl 505 m n. m., nejnižší 315 m n. m. Jitka Štraubová

16. 9. 2017 Setkání s kamarády z Lubaně u příležitosti 20 let spolupráce
Fotografie:
Mikuláše Peterky Bogdana Stempkowskeho Jana Tomišky
V roce 1997 4. dubna v rámci Všesportovní konference v polském Nowogrodzieci došlo mezi zástupci KČT Krásná Lípa a PTSM Lubań k dohodě o neformální spolupráci. Čas ukázal že, to bylo dobré rozhodnutí, společná setkání vedla k poznání přírody a památek obou partnerů, kteří přizvali ke spolupráci ještě turistický klub DAV Neustadt ze Saska. Během let vzniklo mnoho osobních přátelství a v každoročním plánu činností mají kluby uvedeny i některé akce partnerů.
V letošním roce dosáhla vzájemná spolupráce 20 let. Společně jsme zvažovali, jak si tuto významnou událost připomenout. Spravedlivé se nám zdálo setkání na poloviční cestě mezi oběma městy. Díky vstřícnosti hrádecké radnice padla volba na Hrádek nad Nisou. Město obdobně jako Krásná Lípa je plné zeleně. Po vzájemné dohodě a po domluvě se starosty obou měst bylo do programu připomenutí vzájemné spolupráce zařazeno, jako trvalá upomínka této události, společné zasazení lípy.
Ráno 16. záři jsme se přepravili osobními auty do Hrádku nad Nisou a na náměstí před radnicí jsme se v 9 hodin sešli s polskými přáteli. Po vzájemném přivítání nám polští turisté rozdali plaketky s logy klubů a dvacítkou. Následoval společný výlet na nedalekou Popovu skálu s nádherným kruhovým výhledem. Po návratu do města jsme společně se starostou města Hrádku nad Nisou panem Horinkou, senátorem parlamentu ČR Zdeňkem Linhartem a předsedou Ústecké oblasti KČT Janem Eichlerem zasadili lípu (tilii henryanu), kterou nám věnovalo město Krásná Lípa. Následovaly krátké projevy zástupců zúčastněných organizací, které oceňovaly vzájemnou spolupráci. Zajímavá byla vize pana senátora Linharta o Lužické turistické destinaci, kde by byly přirozeným ohraničením Lužických hor města Krásná Lípa a Hrádek nad Nisou. Naše expanze by tak mohla být nadčasovou.
V místní restauraci „Konírna“ byl společný oběd a v rámci přípitků si vzájemnost připomněli předsedové obou klubů a předali si navzájem pamětní plakety. U oběda měli účastníci možnost si díky kronice Karla Hanouska připomenout společné začátky.
Za zdárný průběh akce zaslouží poděkování starostové měst Hrádek nad Nisou pan Horinka, z Krásné Lípy pan Kolář, technické služby obou měst, zástupci KČT Hrádek nad Nisou paní Bartová a paní Vachková. V neposlední řadě všichni účastníci.
Václav Hieke

Tilia henryana – méně známý druh lípy.
Ve slovanských bájesloví je lípa posvátný strom, kterého se štítí zlí duchové. Je družná, má slovanskou povahu, je známa svou snášenlivostí, pohostinností, symbolizuje jemnost a něžnost. Lípa požívá naši úctu a těší se vážnosti. Jako symbol bezpečnosti a ochrany byly vysazovány na všech významných místech, návsích či náměstích. Lípa Tilia henryana není zmiňována v našich bájích, je méně známá, spíše vzácně pěstovaná, vyskytující se ojediněle v dendrologických sbírkách botanických zahrad a parků. Jedná se o lípu Henryho (tilia henryana). Nejzajímavější lípa ze všech asi 30 druhů, které tvoří často obtížné rozlišitelné křížence. Henryho lípa ve své domovině, ve střední Číně, dorůstá 10 – 24 m. Byla objevena na počátku 20. století v západním Hulenu Thomasem Henrym Huxleyem, po kterém byla také pojmenována. Květenství je sestavené do bohatého mnohočetně větveného převislého vijanu, které má 60 – 170 květů na 15 – 20 cm dlouhé stopce. Květy vynikají výraznou osobitě medově kořenitou příjemnou vůní, která je cítit do širokého okolí. Květ se objevuje nejdříve koncem července a v průběhu první dekády srpna a postupně kvete až do konce srpna. Na některých stanovištích se setkáváme s kvetoucími stromy ještě na počátku září. Tilia henryana poprvé zakvete po šesti až deseti letech.

13. 9. 2017 Brigáda u Sichovky
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Ve čtvrtek 8. 9. jsem zakoupil samovýrobu dřeva v okoli srubu po jarní těžbě dřeva od revírníka LČR s tím, že ve středu 13. 9. provedeme dle zájmu členů klubu a přátel brigádu na zimní otop. K příjemnému překvapení jsem na to letos nezůstal sám. Dobrovolně se přihásili 3 členové a 3 přátelé klubu. Bylo nás jako sedma v mariáši.
Ráno, když jsem tam vezl 5 km z domova káru-dvojkolku na svoz samovýroby, tak mimo základního občerstvení jsem vzal i pruty na opékání, že po brigádě posedíme u ohniště a dáme si mimo jiné velmi chutné Vohnoutovy špekáčky.
Bylo pěkné počasí a dvojkolka mě pěkně pro nedostatek času zplavila, poněvadž v 9.30 jsme měli sraz všichni na náměstí a ještě jsem musel předtím dokoupit čerstvé občerstvení. Ještě že mne Vlastík nazpět od srubu vzal na náměstí autem. Na náměstí jsme si všichni chválili ideální počasí a babí léto, ale hodně jsme se zmýlili.
Po příjezdu auty ke srubu jsme se hned pustili do práce. Ale v 10 hodin začalo již drobně pršet a od 10.15 to byl již vytrvalý déšť, který trval 2,5 hodiny! Klobouk dolů před pracovním elánem všech brigádníků. Bylo to až nevídané. Slyšel jsem jen slova "nejsme přeci z cukru", když jsem je zval na přestávku před deštěm do srubu. K jejich překvapení jsem ve srubu zatopil, a když jsme byli všichni úplně na kůži, tak jsme se šli nasvačit. A to jsem musel promočenou partu doslova do teplého srubu pobízet.
Pro všechny nečekaně příjemné teplo, chleby se sádlem a škvarky (i když chyběla opomenutá cibule), podávala se káva, čaj, ale potom po ohřátí uzeniny šlo na odbyt nejvíce stejně pivo, jak alko, tak nealko. Zavzpomínali jsme na staré turistické časy, na stavbu srubu, starosti s vykrádáním, i když zde máme pouze staré „krámy“. Vzpomínali jsme na dálkové pochody, na které věkem již nemáme, na zájezdy a vše ostatní až po sport. Byl to fajn příjemný a velmi zasloužený odpočinek, a to hlavně s ohřátím a částečným usušením. No prostě bezvadná pánská jízda.
I když promáčení, nálada byla vynikající. Mezitím přestalo pršet, a tak jsme šli ještě dodělat rozdělanou práci, a to zase se souhlasem úplně všech. Prostě neskutečná aktivita, i když jsme toho měli fyzicky všichni dost. Mákli jsme si skoro na doraz. Se dřevem jsme skončili v 15 hodin a ještě krátce poseděli a popovídali venku na lavičce. Doplnili jsme další tekutiny a uklidili chatu.
Znovu jsem si uvtrdil, že jsme v jádru opravdu dobrá parta. Udělalo se v tomto velmi nepřejícím počasí nečekaně mnoho dřeva a budou velké starosti ho 24. 9. rozřezat a uklidit. Také se již mluvilo mimo jiné o vánočních stromcích.
Bylo od všech obdivuhodné, jak každý tvrdě v tom dešti makal. Bylo to až k neuvěření! Odjížděli jsme všichni domů s velmi pěknými pocity, i když si budeme šrámy, bolavá záda a ruce doma hýčkat. Ještě jednou vřelé díky všem!
Mikša Peterka

9. 9. 2017 Výlet v okolí Zákup
Fotografie:
Jitky Procházkové Ilony Řechtáčkové Jana Tomišky
Ve stanovený čas jsme se setkali v Zákupech na parkovišti u zámku v počtu osmi lidí, z toho vtipně čtyři Jitky. Organizátor výletu Honza nás pro jistotu seznámil znovu s průběhem dnešního dne a operativně naznačil, že kdo bude mít zájem, tak jsou k dispozici na zámku dva okruhy prohlídek. Vyrazili jsme po jednom ze směrů naučné stezky na Kamenický kopec. U objektu kaple sv. Josefa, která za uplynulý rok prošla značnou rekonstrukcí, jsme se pokochali prvními výhledy. Pokus o prohlídku ztroskotal nepřítomností majitele.
Nejbližším cílem byl na vrcholu pozůstatek starého lomu, jehož přítomnost jsme zaznamenali již dříve v podobě výsypek a trafačky. Honzovi do objektivu jsem se pod hranou lomu ještě sice usmívala, pak mne kuráž opustila, takže další pěkné výhledy si užiju podle fotek statečnějších. Když jsme vyšli z lesa nad částí Zákup Kamenice, otevřela se nám krásná panoramata, kde nám Honza kolem dokola vyjmenoval všechny kopce, z čehož jsem si spolehlivě zapamatovala jen nejméně zaostřený Ještěd. První chalupy v nás vyvolaly touhu po kávičce, tak jsme najisto napochodovali do hospody U Šerifa – pěkné místo hlídané vlčáky dvou generací a s cedulí "Restaurace zavřena". Naštěstí se nás pan majitel ujal, uvařil kávičky dle přání a i pár malých piv natočil. Synek zatím předvedl svůj autopark – Poršáka i čtyřkolku a tatínek nás na rozloučenou obdaroval ještě suvenýry do kroniky.
Pokračovali jsme kousek po asfaltce až k místnímu hřbitůvku, na rozcestí za ním jsme zapálili svíčku u pomníčku a pročetli jeden z mnoha informačních panelů, které jsou zaměřeny na historii města a okolí, lesnictví, historii někdejší lesnické školy a seznámení s faunou a florou. Asfalt vystřídala zarostlá louka a vzápětí kousek křovisek zbaveného džunglového lesa. Po překonání vachrlaté lávky, kde Honza žíznivě s foťákem očekával na něčí koupačku (Jituš Štraubová nás valnou většinu přetáhla), jsme pokračovali krásnou procházkou podél Kamenického potoka. Na trase je mnoho sakrálních památek, mohyl, pomníků, několik pramenů a kamenných útvarů podle tvarů pojmenovaných – Želva, Holubí hlava, Srdce. Nesmím zapomenout ani na Mariánský sloup. Četnost info tabulí je opravdu veliká a jak jsme vycepovaní od Mikšy, tak už bychom brigádničili – volají po očištění a nátěru, tak Hanka aspoň větvičkou vyháněla pavouky.
Kolem opraveného mostu přes Svitávku jsme pokračovali k další povolené radůstce – zámku. Prvním potěšením byl korzující medvěd a na nádvoří se nás dotkla jediná známka probíhajících avizovaných slavností, které hlaholily někde na hřišti. Tou libůstkou byl malý, ale dobrotami napěchovaný dobový stánek s dortíky, koláči, štrúdly, košíčky a zbytek si podle fotek pojmenujte. I obsluha byla báječná.
Skoro jsme zapomněli stát na značkách v čase na prohlídku. Trvala bezmála hodinu a seznámili jsme se nejen s historií, ale i s krásnými interiéry a nechali se vtáhnout do dějů tehdejších životů. Silným zážitkem byla i zámecká kaple, jejíž prohlídku jsme si rádi dokoupili. K vidění byla ještě výstava aranží jiřin, ale na to už opravdu nebyl čas. Venku nás čekali Jitka Š. s Honzou, kteří mezitím vypátrali na hřbitově hrob Jitčiny prababičky a zhlédli současný zoufalý stav bývalého kapucínského kláštera. Společně jsme si ještě neodpustili alespoň letmou procházku upraveným zámeckým parkem a pokračovali nakouknout na náměstí s ojedinělým morovým sloupem, domem plným karnevalových masek a za rohem nás oslnila velikost kostela sv. Fabiána a Šebestiána. To jsou ale časově náročnější obdivuhodné tipy na příště. Malebnou uličkou s podstávkami přes další kamenný most se sochami a kapličkou sv. Anny jsme došli k autům. Mapka je zde. (Poslední kousek cesty od mostu k parkovišti po pěšince podle Svitávky mapa nezná, proto vyznačená trasa vede mezi domy, kde je cesta.)
Mimo slibované jsme se ještě vydali do Velenic, kde jsme se zastavili u opraveného, ale už opět trochu zanedbaného Božího hrobu. Potom jsme se kurážně zamíchali mezi motorkáře v jejich klubu Pekelné doly, z povzdálí jsme zhlédli Pustý kostel a posledním zážitkem bylo projít v pískovcové skále vytesaným náhonem, který kdysi přiváděl vodu k bývalé brusírně, kde se při výrobě zrcadel k leštění používal vytěžený písek, a tím tyto zajímavé prostory vznikly. Mapka je zde.
Takže to byl den plný překvapení, příjemná společnost, lehýnké tempíčko a na to, že mělo lejt jako z konve, jsme si opravdu užili pěkný slunečný den.
Honzo, moc děkujeme a jako vždy – pohodové výlety s tebou jsou balzám. No – a zase článek jak Lovosice a teď mi řekněte, co je tam navíc!
Ilona Řechtáčková
P.S. No a teď jsem zkoukla ještě dvě poslední fotky – fíhá, to jsme prokaučovali – Jani, promiň.

2. 9. 2017 České středohoří
Fotografie:
Mikuláše Peterky Jitky Procházkové Ilony Řechtáčkové Líby Šaferové
Na sobotu připravil Vašek Hieke a Hela Doudová výlet do Českého středohoří, tentokrát s návštěvou zříceniny hradu Oltářík, terezínské pevnosti – jejího podzemí a královského města Litoměřice.
První zastávka autobusu byla u osady Děkovka, odkud naše kroky směřovaly na zříceninu Oltářík, jednoho z hradů s nejkrásnějším výhledem na České středohoří, který je součástí Zlaté stezky zemí hradů. Výhledy byly opravdu okouzlující – hrad Košťálov, Milešovka, Lovoš, Házmburk (který jsme navštívili vloni), Sedlo, Radobýl, Říp a další, na něž si v tuto chvíli nevzpomenu.
Dál jsme pokračovali do Třebívlic, kde jsme měli naplánovanou návštěvu muzea Ulriky von Levetzow. Do historie se zapsala jako poslední velká láska básníka Johana Wolfganga Goetha.
V Litoměřicích v přestávce na oběd stihli někteří návštěvu vyhlídkové věže Kalich a věřte, že si tento bonus mimořádně vychutnali. Z ptačí perspektivy měli město jako na dlani. Se zatajeným dechem poslouchali výklad mladého průvodce Ondry a obdivovali kostel Všech svatých, budovu muzea, jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii, katedrálu sv. Štěpána, dům U Pěti panen. V Litoměřicích je stále co objevovat a obdivovat, a tak příští výlet by mohl znovu být do těchto míst.
Prohlídkou podzemí terezínské pevnosti byla exkurze do Českého středohoří zakončena.
Myslím, že s klidným svědomím můžu konstatovat, že se zájezd všem líbil. Děkujeme.
Líba Šaferová

18. – 27. 8. 2017 Východní Slovensko a Polsko
Fotografie:
Mikuláše Peterky Miroslava Ptáka Líby Šaferové,
i druhá část


Pořádaly: Dopravní podnik města Děčína a KČT Krásná Lípa autobusem DPmD.
Ubytování: Stará Lubovňa, Hotel Familia, 4 noci; Humenné, Hotel Alibaba, 3 noci, dvoulůžkové pokoje.
Bylo nás celkem 35, všichni jsme vytvořili dobrou partu, všichni jsme přežili a všem díky. Snad pěkná akce po horách východního Slovenska s návštěvou unikátních dřevěných kostelů. Pokud chce někdo něco doplnit, samozřejmě může.

Pátek 18. srpna
21:30 Odjezd Děčín autobusové nádraží dispečink.
22:30 Odjezd Krásná Lípa, náměstí, stanice linkových autobusů.
Vyrazili jsme autobusem na noční přejezd v průtrži mračen přes Görlitz, po dálnici Wroclaw, Opole, Krakow, dále na Nowy Targ. Tam bylo hned ráno vedro a odpočívali jsme u čerpací stanice. Řidič vypadal přísně, musíme ho oťuknout. V noci byli lidi v klidu, jen někteří vykřikovali, že jim je teplo a druzí, že jim je zima. Na to je každá rada drahá. Tak se někteří svlíkli a někteří oblíkli. Někteří se zahřívali osvědčenými nápoji z příručních placatic. Dojeli jsme v sobotu ráno v 8:30 do Sromowce Wyzne, osady Katy. Ujeli jsme 630 km.

Sobota 19. srpna
9:00 Absolvovali jsme jedinečnou plavbu 2,5 h na pltích průlomem Dunajce (Pieninski Park Narodowy) do Szczawnice. Někteří během plavby usínali, protože ani nádherná příroda je neupoutala, a pltníci je polévali. Ve Sczcawnici byl čas na občerstvení, mnozí koukali, že letoviska v pohraniční jsou dnes daleko lépe vybavena než na Slovensku. Časy se mění. Autobus tam přejel 16 km z Kat.
13:30 Absolvovali jsme přejezd 55 km přes Červený Kláštor do Staré Lubovně, do hotelu. Hotel byl v průmyslové části města, někteří remcali, že nejsou v horách, a jiní řekli, ať jsou rádi, že se vůbec bydlí. Pokoje jednoduché, personál vstřícný, jídlo vždy přizpůsobili časům, které jsme požadovali. Večerka byla brzy, všichni byli unaveni.

Neděle 20. srpna
9:00 Odjeli jsme 2 km na prohlídku Lubovnianského hradu a skanzenu. Celý den lilo jako z konve, někteří nadávali Rakovi, že špatně zařídil počasí, někteří oponovali, že Rak za to nemůže. Na hradě velmi pěkná prohlídka, ve skanzenu pod ním dřevěný kostel apod. Návrat do hotelu.
14:00 Nástup na náhradní odpolední program. Mnozí byli šťastni, protože jsme navštívili blízkou likérku Nestville Park v Hniezdnom, kde jsme po prohlídce lehce koštovali spišskou borovičku a spišskou meruňkovici, ale i jiné produkty. Paní Šárka Dubská pořád telefonovala (vlastně celý týden) pořád telefonovala, a tak si neužila ani pití, ani výlety. Holt podnikatelka to má těžký. Po Likérce jsme se koupali v krytém termálním koupališti ve Vyšných Ružbachách, které vypadaly jako plavečák v posledním okresním městě vzor 1973. My byli ale spokojený, protože českýmu člověku stačí málo. Lilo pořád.

Pondělí 21. srpna
9:00 Odjeli jsme do Hraničné, kde nás místní činovník provedl starým dřevěným kostelem, a potom jsme přes Mníšek nad Popradom dojeli do Piwniczna Zdroj a bočním údolím do osady Tromowa, kde jsme na parkovišti v lese opustili bus na celý den.
11:00 Začala túra v Beskidu Sadeckim, 18 km: Jiří Rak zase vymyslel prudký nástup na horu Radziejowa 1 226 m, s dřevěnou rozhlednou a převýšením 700 m. Mnozí nadávali a jiní zase říkali, že Rak za to nemůže, že ty hory jsou samy o sobě tak hrbatý, že to je dílo přírody, a ne Raka. Nevadí, stejně za to může. Vraceli jsme se jinou cestou přes sedlo Obidza s krásnými výhledy na okolní beskydské hřebeny. Někteří sestoupili přímo na parkoviště zpět k busu, někteří podnikli ještě výstup na horu Eliášovka (hranice SK/PL), kde z další rozhledny byl jen omezený výhled. Měly být z mnoha míst ten den vidět Tary, ale bylo zataženo bez dobré viditelnosti. Aspoň že nepršelo.

Úterý 22. srpna
9:00 Přejezd asi 25 km na Lesnícke sedlo, 750 m, 14 km.
Přechod Malými Pieninami a Pieninami: Lesnícke sedlo – Šlachovky – Šafranovka – přívoz na Dunajci 450 m – Sokolica 750 m (PL), skvělý výhled, obtížné, placený vstup – zpět k přívozu na Dunajci – chata Pieniny, občerstvení a návrat busem. Opět Krásná túra, jen zase ten Rak nás hnal na závěr dne ještě na Sokolicu na polské straně Dunajce. Jo, a byli jsme u bači a baštili u něj oštěpky dražší než dole. Nakonec Rak a Peterka tancovali v zahradní restauraci u chaty Pieniny, jako by toho neměli dost. Hrála jim k tomu místní kapela. Z místních se nepřidal nikdo, asi po túře málokdy tancují. Nebo vůbec netancují. Večer kulturní činnost na hotelu.

Středa 23. srpna
Přesun do Humenného
8:30 Přejezd 30 km přes Plaveč do obce Kyjov 650 m.
9:30 Túra pohořím Čergov přes Minčol 1157 m, Lazy do obce Livovská Huta, převýšení 600 m, 10 km.
Zabalili jsme vše a odjeli z Lubovně. Drobně pršelo a všichni se tvářili, jako že dnes nikam nepůjdou. Jiří Rak byl ale neúprosný. Bus dojel do šarišské vesnice Kyjov. Odtud jsme šplhali loukami a listnatými lesy na hřeben pohoří Čergov. Mraky se nahoře protrhaly a od pylonu na vrcholu byl slušný výhled na Pieniny, Branisko a Nízké Beskydy. Při sestupu do Livovské Huty se některé ženy ztratily, protože se zapovídaly a nesledovaly značku, ale zase se našly. Jiří Rak se zlobil, ženy mu tajně spílaly, ale Eva Hamplová zvedla prst a pravila: „Děvčata, pozor! Každý turista má značku sledovat a poslouchat výklad před túrou, kam se jde. Pak by se to nestalo.“ To jsme ještě nevěděli, že v pátek se ztratí další.
Prudký sestup listnatými lesy do Livovské Huty. Tam stál bus. Ten nás zavezl přes Bardejov do Svidníku, kde byla přestávka. Od památníku Rudé armády osvoboditelky jsme došli do centra města, kde jsme navštívili Muzeum ukrajinské kultury. Málokde je možnost dozvědět se o životě menšiny Rusínů a Ukrajinců na Slovensku jako právě tam. Výborný původce. Někteří šli raději do hospody, kde byl také místní folklor v přímém provedení.
16:30 Odjezd do hotelu Alibaba v Humenném. Moderní hotel, pěkné pokoje, protože ale jde o velký provoz, nebyl personál tak vstřícný jako v předchozím hotelu ve Staré Lubovni.

Čtvrtek 24. srpna
8:30 Přejezd 65 km přes Sninu, Uličské Krivé – dřevěný kostel, který jsme navštívili, pak do Nové Sedlice, kam nás autobus zavezl po úzké silničce až k pracovišti Správy NP Poloniny. To už jsme si zvykli na řidiče a on na nás. Byl již méně hudravý, zajel, kam jsme chtěli, a pak v klidu couval třeba 500 m, aby se i s busem otočil.
11:30 Přechod Poloninskými Karpatami (NP Poloniny): Nová Sedlica – Kremenec 1 221 (hranice SK/UA/PL) – Wielka Rawka 1 305 (PL) – Kamenná lúka – Nová Sedlica, převýšení 1 100 m, nachozeno 22 km. Někteří šli jenom na Kremenec nebo jen do pralesa Stužica a zpět k busu. Těžká a nádherná túra bukovými a jedlovými lesy, potom po státní hranici s Polskem a Ukrajinou, odbočka na poloninskou horu Wielka Rawka s vynikajícím rozhledem na hory v Polsku a Podkarpatské Rusi.
19:00 Odjezd busu zpět přes Stakčín a Sninu do Humenného do hotelu, pozdní večeře.

Pátek 25. srpna
9:00 Odjezd přes Sninu a Ublu na ukrajinské hranici do Šmigovce. Prohlídka dalšího dřevěného kostela. Odtud vyrazila skupina 6 skalních turistů s Bohoušem Bártou a Mikšou Peterkou na delší variantu túry po Vihorlatu. Ostatní jeli do Ruské Bystré, kde je další dřevěný kostel v krásné poloze nad obcí. Je dokonce na seznamu UNESCO. Potom přes Sobrance a Remetské Hámre na parkovitě pod Morským Okem
12:30 Přechod Vihorlatu: Remetske Hámre 400 m – Morké Oko 620 m – Sninský kameň 1 005 m 4 km – Zemplínske Hámre, převýšení 600 m, 9 km. Jen zdánlivě odpočinková túra. Přešli jsme pohoří Vihorlat od jihu k severu, občerstvili jsme se v kiosku nad Morským Okem (aspoň jednou bylo na túře občerstvení) a vystoupili na vrchol Sninského kamene s kruhovým výhledem. Krásný sestup bukovým lesem na jih na předměstí Sniny, kde v Zemplínskych Hámroch čekal bus. Domů to bylo 30 minut jízdy. Jo, během túry se ztratila jedna účastnice, která vyrazila napřed v domnění, že jsme před ní. Na jednom rozcestí se spletla a došla až do Sniny. Respektive nespletla, ale neposlouchala propozice, měla vypnutý mobil a vůbec…. Nakonec byla v hotelu vlakem rychleji než my, kteří jsme stáli s busem v Zemplínskych Hámroch a hledali ji s pomocí policie SR.

Sobota 26. srpna
Poslední den, jen v okolí Humenného.
9:00 Autobusem do Jasenova 4 km, krátký výlet (okruh na Jasenovský hrad), zřícenina, výhled, převýšení 200 m, 3 km. Na vrcholu předváděla Ilona diskotékový tanec, protože už se nebála žádných extrémních túr. Sotva dotančila, začalo být vedro.
12:00 Odpoledne jsme strávili v Humenném, někdo ve skanzenu s kostelem z Nové Sedlice a v zámku, ostatní posezením v hospodách a pivovaru.
22:00 Po večeři v hotelu, kde jsme měli pokoje k dispozici až do odjezdu, jsme nastoupili do autobusu. Přes polské území jsme dojeli nocí zpět, dopoledne jsme byli v Krásné Lípě a Děčíně. Velká akce skončila, těšíme se na další.

8. 9. 2017 Jiří Rak

21. 8. 2017 Brigáda u Mnišského pramene a Blaženy
Fotografie:
Jitky Štraubové
Byla to svolaná brigáda tak nějak narychlo, přesto se nás sešlo osm. Počasí sice bylo od ráno všelijaké, ale déšť byl moudřejší a dal nám šanci pracovat. Maruška s Marcelou se pustily do Mnišského pramene. Vyčistily od šišek a klestí přítok k prameni, natřely lavičku i samotný přístřešek, kde "sídlí" pramen, uhrabaly okolí. Vyčistily i Farskou kapličku, kterou nedávno někdo také "vymetl", ale úplně jinak, než-li bylo potřeba. My s Igorem jsme odjeli k Blaženě, kde už čekal Jarda s Jitkou, Hankou a její vnučkou. Už měli na hromadě pořádnou nadílku smetí. Lidově řečeno – bordel, který našli kolem studánky. Lidé jsou nepoučitelní. Vyčistili jsme příkop od nánosu listí, klestí, kamenů. Byla toho halda. Uhrabali okolí, ometli studánku a natřeli. Nový kabát jí sluší. Natřený byl i mostek, druhý se ještě musí vyspravit, a potom se natře i on. Obě studánky vypadaly zase krásně a až bude u Blaženy nové posezení, lidé si tam rádi odpočinou.
Práce šla všem skvěle od ruky a já všem moc děkuji, že jste přišli. Děkuji.
Omluvte prosím zhoršenou kvalitu fotografií.
Jitka Štraubová

15. 8. 2017 Brigáda u pramenů Křinice
Fotografie:
Mikuláše Peterky Iva Šafuse
Dvě auta, sedm dospělých, jedna malá princezna Anežka (Jitky a Mikši vnučka), hrábě, rýče, lopaty, křovinořez. Příjemné počasí, dobrá nálada – ideální předpoklady pro brigádu u pramene Křinice-Tří studánek. Křoviňák posekal, co se dalo, i když byly časté technické problémy s namotáváním přerostlé houževnaté "slamníčkové" trávy na hřídel křovinořezu. Loňská a letošní tráva umotala kluba, na které i technika byla krátká. Hrabalo se, čistily se pěšiny, velký altán a hlavně příkopy, z kterých se vytahovaly naházené velké balvany a kameny, větve, velké množství šišek, aby voda měla snadnější odtok. Anežka poskakovala kolem nás, nadšeně se snažila udělat si malou zoologickou zahradu – žabiček tam bylo na výběr i housenka, kterou jí daroval Ivo. Pomáhala také i s čištěním příkopů.
Bylo za námi vidět kus práce, zaslouženě jsme si udělali na závěr ohýnek s buřtíky. Mňamka, jako vždy. Došlo i na opečené housky, chleba, na zapití velmi dobrý mošt od Mirka, pivo, od Mikši tradičně něco pozitivního, ořechovka to ale tentokráte nebyla.
Krásně se nám sedělo. To místo má prostě své pozitivní kouzlo, ani domů se nám nechtělo. Dokonce došlo i na mezinárodní posezení, kdy k nám zavítal sympatický německý mladík, který přijel z Dráždan na kole. Vše si pečlivě prohlížel a fotografoval. Uměl dobře česky, takže konverzace nevázla, naopak. Co tam za to odpoledne přijelo cykloturistů! Je to krásné místo. Byla i malá instruktáž o vyprostění auta... Pssst, už více nenapíši, jen to, že to bylo moc fajn odpoledne a všem zúčastněným brigádníkům velké díky.
Jitka Štraubová

11. – 13. 8. 2017 35. ročník Skalní hrádky Labských pískovců
Fotografie:
Bogdana Stempkowského Vlastíka Kocmana Iva Šafuse
Klub českých turistů společně s městským úřadem našeho města zorganizoval jubilejní 35. ročník dálkových a turistických pochodů Skalní hrádky Labských pískovců. Celý podnik byl zařazen do seriálu „100 let republiky", “130 let pohybu“ a „10 akcí IVV“ (mezinárodní organizace pro lidový sport). Účastníci mohli též plnit OTO (oblastní turistický odznak, tzn. Krásnolipsko, Labské pískovce a Köglerova naučná stezka). Od pátku do neděle bylo připraveno celkem 10 pěších tras od 4 do 100 km, 4 cyklotrasy a přehrada v Kyjově byla připravena pro zájemce o plavání, kteří by tak splnili jednu z podmínek pro přidělení odznaku IVV. V rámci pochodu se již druhým rokem připravoval běh maminek s kočárky. V letošním roce byly Skalní hrádky zařazeny do Česko-slovenského poháru v ultratrailu (CSUT). Jedná se o velmi náročné specifikum, kdy je pořadatel povinen postavit trasu delší jak 100 km, s maximální eliminací asfaltového povrchu, turisticky zvlněným terénem a s několika občerstvovacími stanicemi. Závodníci tuto trať zpravidla běží, ale běh není podmínkou (jde o to vejít se do limitu – v našem případě byla trasa dlouhá 108 km a limit byl 26 hodin).
Z počátku počasí aktivnímu pohybu příliš nepřálo a mnoho potenciální účastníků od sportování odradilo. Na účasti se určitě negativně podepsaly i ve stejném termínu konané Tolštejnské slavnosti. I tak se ale na plánované trasy vydalo 280 aktivních účastníků (tzn. došli do cíle s právem obdržet účastnický list a na nejdelších trasách i odznak). Desítky dalších zájemců si v sobotu a v neděli prošly trasy pro své potěšení. Nejvíce přihlášených se vydalo na trasu 12 km (88), běžců na 108 km odstartovalo 27 (nejrychlejší proběhl trať za 13 hodin, 3 minuty a 28 vteřin).
Organizace Skalních hrádků není jednoduchá (ostatně jako každá podobná akce). Proto je třeba ocenit tým hlavních organizátorů. Ti si s přípravou dali práci a v konečném výsledku přípravu zúročili. Že počasí zapracovalo v jejich neprospěch, je věc jiná a hlavně neovlivnitelná. Péči o agendu kolem plnění podmínek IVV a akcí vyhlášených ústředím KČT v Praze měl na starosti Karel Hanousek a úkoly s tím spojené splnil na výbornou.
Uskutečnit turistické pochody v takovém rozsahu není možné bez nezištné pomoci mnoha konkrétních, ale mnohdy i anonymních, jednotlivců či kolektivů. Většina nepotřebuje slova chvály, stačí jim pocit sounáležitosti a snad i dobře vykonané práce. Nicméně Klub českých turistů děkuje všem svým členům i nečlenům, kteří pomohli na kontrolách, prezentaci, ve stánku s občerstvením a přípravě či likvidaci základny. Dík patří vedení Kostky a více než vstřícné vystupování paní Beránkové.
Neocenitelnou pomoc nám poskytl Klub českých turistů Rumburk na své základně v osadě Kopec a tak, jak se stalo pravidlem, i Technické služby našeho městského úřadu. Velice si vážíme nabídky základní školy a Sboru dobrovolných hasičů směrem k možnosti ubytování účastníků pochodu, které jsme využili bezezbytku. Při přípravě a realizaci ultratrailového závodu jsme s vděčností přijímali rady zkušených profesionálů pana Olafa Čiháka a Egona Wiesnera (druhý jmenovaný si navíc vzal kontrolu na Luži a Na Tokáni).
Samostatnou kapitolou je pomoc firem, které nám zkvalitnily občerstvení a odměny pro účastníky na nejdelších trasách. Za všechny jmenujme Naturu pana Valdemara Grešíka z Děčína, čokoládovnu Mana z Krásné Lípy, Chodskou pekárnu paní Šedivé, pivovar Falkenštejn z Krásné Lípy a v neposlední řadě České Švýcarsko o. p. s. I ochota a vstřícnost personálu restaurace ve Mlýnech (vedoucí paní Salabová) a v chatě Na Tokáni (vedoucí pan Šmejkal) byla příkladná. A bylo by chybou opomenout rodinu pana Randuse z Nového Boru, kteří se tak skvěle postarali o občerstvení závodníků na Babiččině odpočinku.
Jak psáno výše, letošní Skalní hrádky jsou za námi a my už se nyní zamýšlíme nad ročníkem 2018 s vědomím, že ne vše bylo letos dokonalé a že je třeba stále přemýšlet a zlepšovat. Není tomu tak dávno, co se nám oprávněně zdálo, že Skalní hrádky stagnují. Loňský a zejména letošní rok nás opravňuje k opatrné naději, že jsme vykročili správným směrem na správnou trasu.

Statistika
Pátek:
12 km 12 lidí
50 km noční 3 lidí
100 km 6 lidí
108 km CSUT 27 běžců

Sobota:
4 km městským parkem 12 lidí
12 km 76 lidí
25 km 25 lidí
35 km 23 lidí
50 km 27 lidí
cyklo 5 lidí
Extra trasy:
20 km jeden člověk
40 km jeden člověk

Neděle: 45 lidí

Pořadatelé, kontroly, prezentace, občerstvení: 68 lidí
Neplatící: 14 našich družebních Poláků

Celkem tedy 332 účastníků.

Výbor Klubu českých turistů, odbor Krásná Lípa

5. 8. 2017 Do Bozkovských jeskyní
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové Líby Šaferové
Vzhledem k tomu, že organizátorka Líba byla jistá, jsem si před šestou statečně v Jiříkově koupila Euro Nisa jízdenku pro 2-5 osob. V Krásné Lípě přistoupila Marcela a Standa, v Rybništi smutnila na peróně opuštěná Terezka a v Jiřetíně doplnila koupenou pětku Líba. Přestupovali jsme ještě v Liberci a Železném Brodě a vlaky na sebe pěkně navazovaly, ovšem nátřesk z Brodu jsem snad ve vlaku ještě nezažila – změť lidí, kol a psů byla obdivuhodná. Drželi jsme se poblíž dveří, protože jsme po chvíli vystupovali v Jesenném.
Po zelené jsme se výživným stoupáním, naštěstí převážně lesem, dostali do obce Bozkov a náš první pokus navštívit kostel Navštívení Panny Marie horské selhal – nechtěli jsme rušit mši. Tak jsme směřovali k hlavnímu cíli Bozkovským jeskyním. Naštěstí byla Líba prozíravá a čas prohlídky rezervovala s předstihem. Veliká návštěvnost nás překvapila – a kupodivu jsou prý víkendy klidnější než všední dny. Dolomitové jeskyně jsou skutečně krásné a navíc ukrývají i ojedinělé skvosty jako například největší podzemní jezero v Čechách, ale i zajímavé tvary připomínající třeba sloní uši, perníkovou chaloupku s kočkou a myší a další piškuntálkoviny. Fotografování jsme si nezaplatili, protože určitě stojí za to, si kvalitní a profesionální fotky vyhledat na internetu než mít podivné záběry s hlavami ostatních návštěvníků.
Po prohlídce s pěkným výkladem jsme si dali pauzičku na kávu a pak jsme se kochali cestou na náves pěknými domky, jak roubenými, tak novodobějšími, s upravenými zahrádkami, objevili jsme floksy nevídaných barev a obdivovali keramiku a skleněné suvenýry v obchůdku s dárkovými předměty, který nám improvizovaně nahradil íčko, takže jsme si vyzvedli v hospodě Dřevěnka klíče od věže kostela a zkraje hodně seschlými schody vystoupali kolem stovky schodů až na vyhlídkový ochoz. Výhledy parádní, jak na Krkonoše, tak i Jizerky, ale pouze jedním směrem hodně vybledlá fotografie, jinak ani popisek. Obkružovali jsme tak dlouho, že nás chytla motolice, tak jsme sestoupili opět zkusit kostel – mše sice skončila, ale zase se konal svatební obřad.
Vrácení klíčů jsme spojili s obídkem, shodli jsme se na polévce (vynikající kyselo) s malým řezaným a vydali se ještě hledat kapli U Matičky s pramenem „boží vody“. Je to moc pěkně upravené místo a vodu jsme samozřejmě ochutnali i se zásobili na cestu domů.
Návštěvu kostela jsme vzdali a už jsme směřovali k nádraží, když se společnost vyhrnula ven za účelem fotografování, tak jsme ještě konečně využili příležitosti se pokochat krásným interiérem, jemuž vévodí vzácná gotická plastika Madony – královny hor. Nasáli jsme dostatečně tu výjimečnou atmosféru umocněnou ještě svatební výzdobou a pohodlnou procházkou jsme stejnou cestou, tentokrát už z kopečka lesem, došli na nádraží. Malý moment jsme zaváhali u rozcestníku, zda nedojít do další stanice, ale na to byl čas už opravdu na hraně, tak jsme si chvíli počkali na absolutně neútulném opuštěném ošklivém nádraží, které určitě donedávna tepalo životem. Cesta zpět opět byla s návazností semtam až vražednou, ale zdrávi došli.
Bylo to příjemné, takové komorní v počtu rodinném. Do puntíku předpřipravené, jak je u Líby obvyklé, a spokojenost veliká. Tak příště se přidejte a bude ještě větší sranda.
Líbo, díky a těšíme se na další akce.
Ilona Řechtáčková
P.S. Štěbetali brabci, že se píše moc obšírně…. Nojono, zase jsem se rozkecala, já to jinak neumím.

3. 8. 2017 Stezky mezi Jetřichovicemi a Rynarticemi
Fotografie:
Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové Iva Šafuse
V počtu 13 účastníků jsme se vydali na čtvrtý odpolední výlet s Jirkou Rakem za krásami Českého Švýcarska. Složení party takřka obvyklé, chyběly nám Jitky s Mikšou, tak snad příště. Za drobného mrholení jsme vystoupili z autobusu v Jetřichovicích u Starého mlýna. Jirka nás přivítal a nastínil avizované cíle a mám podezření, že má tam nahoře nějaké techtle mechtle, protože po velice krátké době vykouklo sluníčko a bylo hezky.
Přes Folga jsme obkroužili Jetřichovice s výhledy na Růžák, jako před týdnem jsme sestoupili do obce, kde se k nám přidal pan starosta Kny, aby nás obohatil výkladem. Pokračovali jsme starou Českou cestou kolem skalních útvarů plných výklenků a voštin, leckde byly vytesány nápisy z 19. století. U vyhlídek Trappenstein bych přidala ještě přízvisko Teufel (čert), protože výstup i sestup jsem zvládla jen s pomocí a orosená úplně všude. Ale musím uznat, že výhledy byly krásné. Z různých výhledových míst jsme viděli všechny poklady okolí Jetřichovic – Růžák, Koliště, Havraní skálu, Rudolfův kámen, Mariinu vyhlídku, Vilemininu stěnu i hrad Falkenštejn, který snad bude někdy zpřístupněn. Loukami kolem bývalé dětské ozdravovny jsme dorazili k bufetu Pod skálou, tam nás pan starosta opustil a přidal se k nám vedoucí o.p.s pan ing. Tutter se svým nerozlučným psím kamarádem.
Po krátkém občerstvení nás čekalo ještě pár kilometrů do sousedních Rynartic, kde jsme se závěrem pokochali výhledem z Křížového vrchu. Přestože jsme byli avizovaní v hospůdce „Na konci světa“, bylo to tam smutné jak na onom světě – pro 13 lidí poslední dvě polévky, další jídlo za hodinu a že by nějaký úsměv nebo radost? Nic pro nás, tak jsme se přesunuli do sousedního hotelu Zámeček a dobře jsme udělali – sezení venku, pivečko jako křen, polévek pro regiment a také ostatní, co kdo podle chuti objednal a vtipná obsluha k tomu. Uvolněná atmosféra plná legrace a smíchu byla tou nejlepší tečkou za pěkným výletem. Bylo to kupodivu opět jen 10 km, ale hory doly, takže pocitově aspoň na 15!
Ilona Řechtáčková

29. 7. 2017 Čištění Křinice a Brtnického potoka
Fotografie:
Mikuláše Peterky Jaromíra Petružálka Iva Šafuse
Letos už po třetí se náš klub zapojil do spolupráce s NP České Švýcarsko na vyčištění říčky Křinice a Brtnického potoka. Počasí přálo. V Kyjově se nás sešlo celkem 21 vodních ráchalů, připravených na boj s nečistotami a nepořádkem v tak krásném prostředí, jakým je Kyjovské údolí. Mikša nám vysvětlil kdo s kým a kam půjde čistit.
Bylo nás méně, než se původně počítalo, ale i tak se každý "ponořil" úderem 9. hodiny do svého úseku s elánem a vervou. Pracovali jsme většinou po dvojcích a třetí pěšák uklízel obě strany břehu. Vpluli do vody jako rybky, s velkými černými pytly a už se tahaly na svět různé kuriozity, jako sedlo od motorky, tenisové míčky, autíčka, ale i dětské hrabičky, které si Mirek nechal na památku. Každý měl ze svého úseku zážitek, a také si nabral do holinek – bez toho by to prostě nebylo ono. Letos to prošlo bez koupání. Ivo dokonce našel raka, ale bohužel ne živého.
Radostná zpráva je, že nepořádku už hodně ubylo, ale i tak se odklízely napadané větve a takové to přírodní smetí, které vodou připlave.
Po dobře odvedené práci jsme se odměnili Na Fakultě u pana Halíka dobrým obědem, každý dle své chuti a přání. Klub uvolnil pro každého 100 Kč.
Byl to příjemně a užitečně strávený den s partou příjemných lidí. Vyčistili jsme 6 km úsek Křinice a 3,5 km úsek Brtnického potoka. Super, parto. Vám všem za odvedenou práci velké poděkování. A u srdíčka hřeje i zastavení turistů či cyklistů projíždějících kolem se slovy "Děkujeme Vám, že děláte tak užitečnou práci"... Tak snad se k nám příští rok přidá více nadšenců.
Jitka Štraubová

15. – 22. 7. 2017 Cyklo Žďárské vrchy – 15. ročník
Fotografie:
Mikuláše Peterky Jitky Štraubové Jana Tomišky
Letos jubilantní patnáctý ročník skončil. Nechci hodnotit ročník po ročníku, to mi ani nepřísluší, jelikož jsem takové "cyklopískle" - účastnila jsem se pouze třikrát. A i to stačilo, aby mi tento kraj zůstal v srdci. Je to pěkný pocit ráno se probudit v malé chatce v lese u krásného rybníka Řeka. Kdy vás ráno probudí maximálně štěbetání ptáků. Po naskočení na kolo zdolávat kopečky i kopce, aby vás čekala za odměnu rovinka či sešup dolů z kopečka. Spousty cest lesních, polních, pěšinech i lesní porost s překvapením. Míjíte úrodná pole, zelené lesy, podél silnice kapličky, křížky, kostely (se zastávkou u nich), lomy, města, městečka i vesničky s památkami, stejně tak rybníky, kde pyšně plují labutě s hejnem kachen. To vše má svou krásu, jako i hospůdky a cukrárny, které nemůžete vynechat. Tento kraj má svoji krásu.
Večer pak posedíte s partou buď u karet či jen tak u pivka s příjemným klábosením.
Díky moc, Honzo, za pěkné týdny na Vysočině, které jsi měl perfekně naplánované a i všem účastníkům, kteří se účastnili. Věřím, že tato pěkná cykloakce bude pokračovat. Tak zase někdy na kolech AHOOOJ.
Jitka Štraubová

Sobota, 15. 7., Krucemburk, 12 km
Z Krásné Lípy odjíždíme (Honza, Mikša a Mirek) v 7.30 za deště, který přetrvává až do Svoru. V Pihelu se setkáváme s Jitkou, ke které si přesedá Mikša, a vyrážíme pospolu směr rybník Řeka u Krucemburku. V Golčově Jeníkově si dáváme oběd, kousek před cílem ve Ždírci nad Doubravou v cukrárně objednáváme dva dortíky k narozeninám.Ve 12.30 přebíráme chatu, vzápětí přijíždí i Jirka s Petrou a jsme tedy kompletní. Po zabydlení a odpočinku vyrážíme na první výlet na kolech.
Ten je ale přerušen asi po 1 km, kdy v hospůdce připijíme dvěma oslavencům. Pokračujeme do Ždírce do cukrárny, kde objednáváme dort třetí. V Krucemburku se stavujeme u kostelíka u hrobu malíře Jana Zrzavého a prohlížíme si i staré kadovské litinové kříže. Vyjížďku končíme v restauraci Moře u rybníka Řeka.
V podvečer přijíždí se svoji dcerou Hanka, v jejímž domku v Hlinsku jsme byli ubytovaní při prvních 10 ročnících. Přiváží kromě asi kila sekané i veliký dort pro třetího oslavence.
Náš kamarád Jindra z nedalekých Škrdlovic přivezl 15 l pivečka i s pípou, několik litrů dršťkovky a pekáč pečených kolen! První posezení se vydařilo...
Neděle, 16. 7., K pramenu Sázavy, 32 km
V 9 hodin odjezd, přes Staré Ransko, Krucemburk, Malý Černý, směr Vortovský vrch, odbočka ke Kamennému vrchu, a pak se ztrácíme v lese. Navigace není nejlepší, takže jenom díky sluníčku nabíráme správný směr. Jak po několika desítkách metrů poznáváme, je to správný směr i k několika velkým, zdravým hřibům a mnoha menším - nemohli jsme je ani všechny pobrat. Po krátkém tlačení kol po kdysi lesní cestě můžeme zase konečně nasednout na kola a jet po asfaltce již přímo k prameni. No přímo – pramen není označený, ale po krátké hledání ho nalézáme a je to docela zklamání – jenom zarostlé a neupravené prameniště, které hlídá a vlastně i označuje jenom malá soška na stromě. Pak už sjíždíme po asfaltce jenom z kopce do Nové Huti, kde nás čeká Jindra s občerstvením. Pokračujeme do Radostína, kde na druhý pokus nalézá vedoucí zájezdu tu správnou restauraci a dáváme si pozdní oběd. Do chaty to je již asi půlhodinka.
Tam Jindra, Jitka, Mikša a Petra připravili houby - asi 150 řízků a mísu krájených hřibů na smaženici. Jitka všechny řízky usmažila. Mňam, mňam. Mirek připravil topení.
Pondělí, 17. 7., Na Krejcar, 54 km
Odjezd v 9 hodin, přes Krucemburk, Vojnův Městec, Košinov, Zalíbené (s příšernou mohutnou stavbou "rodinného domečku" pro asi 50 lidí, která zcela kazí ráz vesničky), Vortovou a Lhoty k chatě u Krejcaru, kde jsme se vždy stavovali u dědy Ládi (bohužel již nežije). Poseděli jsme s jeho dcerou Jitkou, vnučkami Vendulou a Kristýnou a pravnoučaty Mírou a Ondrou a pokochali se hezkými výhledy na rybník i kopce okolo.
Nemohli jsme vynechat známý Volákův (Vojtěchův) kopec u Slavíčkových Kameniček, s malým zatopeným lomíkem a výhledy na Žďárské vrchy i Kameničky s Jeníkovem. Při sjezdu bohužel píchl zadní kolo Mirek a musel vyměnit duši. Podobně i při dojezdu do Svratky musel měnit duši u předního kola i Mikšovi. Čas se nachýlil, ale pohled na nabídku restaurace U Schillerů moc potěšující nebyl – dvě polévky, tři hlavní jídla a utopenci bez chleba! Dříve jsme mohli vybírat až z 15 jídel. Myslím, že docela překvapivě jsme si všichni pochutnali.
Vzhledem k zjištěnému horšímu stavu jednoho pláště na zadním kole, vedoucí výlet zkrátil vypuštěním delšího.lesního úseku, a tak jsme po silnici projeli přes Herálec, Kocandu do Cikháje, odkud jsme po cestě, která vede po trase bývalé úzkokolejky, a pro zpestření i po modré turistické značce dojeli ve zdraví do Vojnova Městce. Do chaty to byla už brnkačka.
Úterý, 18. 7., Autem do Telče
Tradiční jeden den, vyhrazený KPČ, tentokrát vyšel na úterý. Kamarádka Eva nám domluvila návštěvu telčského podzemí. Vyjeli jsme jenom 4 (Jirka s Petrou tam byli před týdnem) v 8 hodin, v Telči jsme zaparkovali na velkém parkovišti u zámku v 9.30 a vydali se na prohlídku města. Prošli jsme náměstí, vylezli na věž a pokochali se krásnými výhledy, zašli i do galerie zámku. Před 13. hodinou jsme se setkali s Evou a její tříletou dcerou Natálkou a společně jsme si prohlédli podzemí. Nutno dodat, že to bylo alespoň pro mne docela zklamání – jedna velká upravená prostora a několik desítek metrů asi vybetonovaných velice nízkých chodeb...
V podzemí jsme už vyhládli, tak jsme zajeli k restauraci Na Žabinci, kde měli minule výborné kynuté knedlíky s povidly – jeden na celý talíř! Bohužel, dělají už jenom klasických rozměrů. Ale také dobré.
Po zakoupení náhradních duší a plášťů jsme se podívali na domeček Evy, Sanyho a Natálky, stavili se u pramene Moravské Dyje, na zmrzlině v Havlíčkově Brodě, a pak už jenom na chatu.
Středa, 19. 7., Ke Šlakhamru, 47 km
Jako každý den vyrážíme v 9 hodin a po 2 km nás čeká náročné stoupání v Hluboké. Asi 4 km jedeme po silnici, pak odbočujeme na lesní asfaltku, po které frčíme z kopečka až na silnici u Podvepřovského rybníka. Pokračujeme po zelené, po jednom kilometru odbočujeme k Račínu téměř neznatelnou lesní cestou - trocha dobrodružství, abychom si mohli lépe vychutnat několik kilometrů příjemné lesní cesty. Stoupáme a objíždíme vrchol Peperek a sjíždíme k původní hranici v místě Konec světa.
Přes vesničku Šlakhamr a následně po rozbité polní cestě k našemu cíli, Šlakhamru. Je to původní mlýn, který byl kdysi přestavěný na hamr na zpracování železné rudy. Po různých peripetiích přešel jako zřícenina pod brněnské muzeum, které provedlo celkovou rekonstrukci. Jak je vidět z obrázků, renovace byla důkladná. I pan správce je bezvadný. Provází se zaujetím celým objektem a velmi ochotně a fundovaně vše vysvětluje.
Po hodince pokračujeme několik stovek metrů k soše Mamut a dále již do Hamru nad Sázavou ke kamennému mostu. Cestou jsme ukoukali tak zaujatě na bikepark, až jsme přehlédli další sochu – koně, vytahujícího vůz. Potom jsme již v pohodě projeli Žďárem nad Sázavou, z velké části po parádní cyklostezce. V penzionu Černá hora jsme se trochu najedli i napili a pokračovali k naší oblíbené cukrárně na konci Žďáru.
Po zákuscích, zmrzlině či kafíčku jsme pokračovali k Pilské přehradě a přes Polničku k Velkému Dářku. Původně téměř nesjízdná lesní cesta je nyní nově upravená, pokračuje zpevněnou cestou a část tvoří i asi 100 m dlouhý dřevěný chodníček.
Pak již jenom přes Radostín a Hlubokou jedeme do chaty. Sice se na západě hodně zle mračilo, ale nakonec ani nepršelo.
Zajeli jsme do Ždírce pro tři dorty, přijel Jindra s Růženkou a v podvečer jsme si připili na tři oslavence. Jitka musela bohužel odjet a my šli brzy na kutě - Jindra musí ráno ve 4 hodiny vstávat.
Čtvrtek, 20. 7., Za lomy, 30 km
Dnešní naše putování po Vysočině začalo sice v devět, ale v autech s naloženými koly. Popojeli jsme do Hlinska, kde jsme zaparkovali u domku Hanky, krátce se s ní pozdravili a vyrazili již na kolech za prvním cílem - souborem lidových staveb na Veselém kopci. Projeli jsme Hlinskem okolo stadionu, přes náměstí a částečně podle Chrudimky k "Nestlovce", nyní mlékárně Agrofertu. Po novém chodníku jsme sjeli do Vítanova, Stanu a krátce jsme zastavili u odbočky na Královu pilu. Ta je soukromá a prohlídka není bohužel možná. Ve Všeradově jsme odbočili k Dřevíkovu a po pár kilometrech a jednom náročnějším stoupání jsme byli na Veselém kopci.
Účastníky výletu zajímala jenom restaurace, takže po asi jednom pivě a přečkání dešťové přeháňky jsme pokračovali do Svobodných Hamrů, kde jsme ve 400 let staré hospodě poobědvali. Je to údajně nejstarší hospoda v Evropě. Její interiér je úžasný a stojí za návštěvu.
Zmrzlina v Trhové Kamenici nevyšla, tak jsme plynule jeli k dalšímu cíli - zatopenému lomu. Cesta byla kamenitá, poslední desítky metrů i pěkně do kopce. Ovšem námaha stála zato. I když u lomu již někteří byli, přesto jsou všichni překvapeni - skály, průzračná voda... Někteří po kratším, jiní po delším osmělování si i zaplavali. Je to opravdu zážitek.
Následoval trochu náročnější přejezd po lesní pěšině a po krátkém sjezdu náročný kopec. Po lesní asfaltce a asi 5 km jsme vystoupali do vesničky Srní a kousek za ní jsme zabočili k dalšímu lomu. Lomu, kam jsme při dřívějších ročnících jezdili z Hlinska na ranní koupání - klid, liduprázdno... Pamětníci tentokráte lom skoro nepoznávali. Soukromý majitel z něj udělal koupaliště. Je pravda, že je hezké, vybavené, dvě pláže, občerstvení a určitě se lidem líbí. A brzy ráno se tam dá stále vykoupat. Ale pamětníci tam asi neměli jezdit.
Pak již následoval sjezd do Hlinska, průjezd Betlémem, rozčarování z toho, že naše oblíbená restaurace na náměstí má v sezoně dovolenou, a nakonec pozdní oběd u Pavlousků s velmi ochotným personálem.
U Hanky jsme naložili kola na auta, krátce poseděli na zahrádce a odjeli na chatu. Po cestě jsme museli dát zmrzlinu, což se nám podařilo až v Krucemburku.
Pátek, 21. 7., K Sykovci, 58 km
V noci několik hodin vydatně pršelo, tak jsme jen doufali, že vyjde předpověď - "hezky". A vyšla. Sice bylo po ránu trochu chladno, ale první kopeček nás zahřál. Naším cílem byly Tři Studně s rybníkem Sykovec.
Vzhledem k předpokládaným rozbláceným cestám jsme z Vojnova Městce jeli asi 6 km po hlavní silnici, což nebylo moc příjemné. Kousek za Vojnovým Městcem jsme si připomněli, že tam byla před několika lety propadlá silnice – byla pod ní asi v 5 metrové hloubce stará štola.
Ze Škrdlovic jsme po dosti rozbité cestě vystoupali až k Zubačce (původně tam vedla úzkokolejka) a po ní jsme dojeli na Mokrou cestu nad Cikhájem. Po krátkém sjezdu jsme u kapličky odbočili a po polní a následně lesní cestě dojeli až k Panáku. Dříve býval na mohutném smrku na rozcestí připevněný veliký dřevěný panák podoby myslivce. Časem sešel a nahradili ho myslivci dva. Jeden ukazuje směr k Cikháji, druhý k Fryšavě. Nedaleko rozcestí s panáky Jirka podle mapy našel jednu zajímavost – Sraženou vodu. " Tato lokalita se nachází v místě evropského rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Naši předkové – mlynáři a hamerníci – zde vytvořili umělý kanál se stavidly propojující Svratku a Stržský potok. Mohli tak regulovat množství vody tekoucí daným korytem." (mapy.cz).Pokračovali jsme po dobré lesní asfaltce až k odbočce na Fryšavský kopec. Na druhou stranu vedla asfaltka k prameni Svratky, ke kterému jsme se po krátkém rozmýšlení vydali.
Po 2 km mírného sjezdu a několika desítek metrů zpevněné široké lesní pěšiny jsme byli u pramene Svratky. Je upravený a poblíž je kamenný pomník s připomínkou na zřízení CHKO Žďárské vrchy, kterou zde vyhlásil v roce 1970 tehdejší prezident Československa gen. Ludvík Svoboda.
Pak se ale Honza nechal zlákat dobrou pěšinou i navigací a místo návratu na původní cestu jsme sjeli mnoho desítek výškových metrů, aby někteří jedinci po vyšlapání či vyjití pořádného kopce zjistili, že to tam už znají. Nutno podotknout, že pramen Svratky již nikdo po druhé vidět netoužil.
Následoval několika kilometrový sjezd-nesjezd a vyjetí z lesa jsme nedaleko tušili střechy prvních domků Tří Studní. A bylo tomu tak. Po takovém sportovním výkonu si těla žádala dopink, a tak jsme zastavili v hotelu U Loubů, kde jsme se dobře najedli i napili. Posilněni jsme zajeli na hráz Sykovce (spolu s nedalekým Medlovem to jsou dva z nejvýše položených rybníků na Vysočině) a pokračovali k další zajímavosti – studánce Barborce a Vitulce, které dělí pouhé tři metry.
Po lesní asfaltce jsme dojeli do vesničky Sklené, lukami potom do Světnova, kde jsme se zastavili u historického kamenného mostu. Do Škrdlovic to byl již kousek, sice do kopce, ale šlo to. Tradičně jsme se zastavili u Dvou hrochů a obdivovali netradiční minigolf. Následovalo krátké posezení u Jindry, kde jsme se dočasně rozloučili s Růženkou, která těch asi 45 km v pohodě ujela! My jsme již velmi známou trasou okolo Velkého Dářka, přes Radostín a Hlubokou dorazili po necelé hodince do chaty.
V podvečer přijel Jindra s Růženkou na rozlučkové povídání. Vydařilo se. Sobota, 22. 7., Jedeme domů
Po snídani balíme, každý dostává k povinnému zpracování poslední kousek dortu a uklízíme chatu. Před desátou hodinou se s námi loučí Petra s Jirkou a odjíždí směr Praha. Krátce na to přijíždí paní Jana, které chatu předáváme. Loučíme se i s Jindrou, kterého čeká náročnější období, které ale určitě překoná i díky svým "zlatým truhlářským rukám", což mu všichni moc přejeme. Loučíme se i s neuvěřitelně pracovitou a milou Růženkou. Ať se vám oběma daří!
My tři máme ještě v plánu přehradu Seč, na kterou se původně těšila i Petra... Stavujeme se ještě v Hlinsku u Hanky, a pak již vyrážíme na Trhovou Kamenici (vzpomeneme na krásné vykoupání v lomu) a k Seči. Zaparkujeme za hrází na velikém, nehlídaném parkovišti a pěšky jdeme přes hráz na Oheb. Počasí nám přeje, výhledy jsou parádní.
Asi po hodince odjíždíme k domovu. Cestou jsme uvažovali se zastávkou u zámku ve Žlebech, ale totálně "ucpaná" vesnička auty, která byla všude, jsme prohlídku vypustili.
Docela nám vyhládlo, a na radu Mirka jsme zastavili až v Nové Vsi za Kolínem. A byla to výtečná volba – velké porce všecho za dobrou cenu a vše výborné. Zaskočila nás tam průtrž mračen, takže jsme čekání zpestřili zmrzlinou. Cestou bylo průtrží mračen ještě několik, ale domů jsme dojeli v pořádku.
Co na závěr? Je to až s podivem, ale za těch 15 ročníků nám počasí přálo vždy. Na kolech jsme za ta léta projeli hodně hezkých míst, lesů, silniček, pěšinek i pár míst, kde kolo ještě asi nikdo nikdy ani netlačil. I to se bohužel párkrát stalo. Až na několik odřenin asi při 4. ročníku vše proběhlo v pohodě. Spíše symbolickým nedostatkem posledního ročníku bylo to, že jsme nebyli v Kadově, i když jsme k němu měli velmi blízko – necelých 6 km. Na četná posezení s Kadovánkem asi žádný účastník nikdy nezapomene.
Je sice pravda, že během let většina hodně rozježděných přešla tak nějak plynule do kategorie méně rozježděných, ale i při posledním ročníku jsme se vypnuli k dobrým sportovním výkonům. Doufám, že odpočinek od běžného života, poznání jiné krajiny i ježdění v partě si každý po svém užil a má na co vzpomínat.
Děkuji všem za účast a podíl na seriálu. Ať se vám všem daří! Jan Tomiška

6. – 9. 7. 2017 II. mezinárodní letní sraz turistů v Duchonce
Fotografie:
Václava Hiekeho kamaráda Čigelského
Ve dnech 6. až 9. července 2017 se uskutečnilo v Duchonce u Topolčan mezinárodní setkání slovenských, českých, maďarských a polských turistů. Vzhledem k tomu, že pořadatelem byl klub našich přátel s KST Práznovce, tak jsme s ročním předstihem rádi přijali pozvání k účasti. Akce byla zařazena do plánu naší činnosti pro letošní rok. Bohužel se nepodařilo naplnit autobus našimi členy a pro jiné akce se nenašli ani zájemci z oblasti. Přes zvýšené náklady a komplikovanější cestu se podařilo autobus naplnit alespoň z části turisty z Ostravy.
A tak jsme se 6. 7. autobusem dopravce BusLine, a. s. přepravili do letoviska Duchonka k penzionu Fortunáto. Po ubytování a večeři jsme v tričkách, vyrobených k této příležitosti, pospíchali na slavnostní zahájení. Přesto, že pro pořadatele těsně před zahájení běžel hektický čas, našli si chvilku, aby nás vřele přivítali.
Po slavnostním zahájení, kdy vystoupili zástupci Visegrádské skupiny i další hosté, následoval kulturní program.
Pátek jsme za využití našeho autobusu věnovali poznávání. Po malé zastávce u amatérského mineraloga, zahradníka alpinkáře a trpělivého stavitele a sběratele keramiky, jsme dojeli do obce Veľký Klíž. Následovala prohlídka jednoho z nejstarších románských kostelů na Slovensku (první polovina 12. stol.), poklonili jsme se u hrobu slovenského spisovatele, publicisty, prozaika a scenáristy Ladislava Ťažkého. Po prohlídce barokního kostela Všech svatých se většina účastníků vydala na nedaleký rozhledový kopec.
Odpoledne si přišli na své zájemci o gastronomii. Náš průvodce zajistil v Klatové Nové Vsi pozdní oběd v Salaši Kostryn. Salaš je zaměřena na tradiční lidové recepty, mohli jsme ochutnat speciality slovenské kuchyně: domácí zabijačku, domácí klobásy, brynzové halušky, beraní guláš, grilované speciality a podobně.
Večer nás čekala kulturní lahůdka v kulisách nedaleké mohutné zříceniny Topolčanského hradu. Divadelní úprava pohádky na motivy bratří Grimmů „Paní Zima“ (známý je film Juraje Jakubiska Perinbaba). Scénář hercům předepisuje, aby Perinbabu prosili o déšť. A prosbám bylo vyhověno, počasí vítr, křižující se blesky okolo hradeb a zprvu drobný déšť hru emotivně umocňovalo. Bohužel sílící bouřka s přívalovým deštěm před koncem představení donutila aktéry k úprku pod střechu. I tak to byl nevšední zážitek.
V sobotu bylo na každém, pro kterou variantu se rozhodne. Autobus rozvezl zájemce podle zdatnosti. Většina se rozhodla pro asi 10 km túru z Nitranské Blatnice přes historické hradiště Valy do Bojné. Ostatní volili jen trasu z Bojné na Valy a zpět. Pro účastníky bylo zajímavostí, že obec Bojná pořádala na Valech slavnosti s celodenním programem. K vidění byla ukázka sokolníků, divadlo, rytířské souboje, ukázka života na hradišti a byla možnost ochutnat i některá jídla předků. A byly tam i různé řemeslné stánky. Všichni se sešli v Bojné u autobusu. Zájemci měli možnost navštívit místí zoo.
Po večeři jsme se zúčastnili slavnostního zakončení srazu, po kterém následoval kulturní program.
Neděli jsme strávili přesunem domů.
Bylo to několik příjemných dnů s kamarády, kdy se snoubila turistika s poznáním, ale bylo to i o setkání a zábavě. Pořadatel udělal vše pro spokojenost. Poděkování zaslouží práznovští přátelé, penzion Fortunáto se svými zaměstnanci, kteří o nás pečovali, náš osvědčený řidič Jan Vaněk a v neposlední řadě patří poděkování i všem účastníkům, kteří svou účastí přispěli k dobré pohodě. Osobně pak Mikšovi Peterkovi.
Václav Hieke

1. 7. 2017 Tři vrcholy Českého středohoří
Fotografie:
Mikuláše Peterky Jaromíra Petružálka Líby Šaferové Iva Šafuse Jitky Štraubové
Sobota se se sobotou sešla a my ujíždíme dvěma auty v počtu osmi lidí do Třebušína, kde na nás čeká Vlastík, vedoucí dnešního výletu, s Čendou.
V Třebušíně na návsi je živo, chystají se tu husitské slavnosti. Počasí je zatím příjemné jak pro ně, tak pro nás. Odjíždíme auty na pomyslné parkoviště pod Pannu a na samotný čedičový vrchol (594 m n. m.) to máme asi 500 m po žluté. Na vrcholu kdysi stával stejnojmenný hrad, který bychom dnes už těžko našli. Výhledy jsou minimální, jelikož vegetaci se zde daří, a tak koukáme tam, kde se dá. Je tu šikovný plácek, tak svačíme.
Popojíždíme auty pod Trojhoru (451 m n. m.). Výstup na ni je trochu obtížný, takže působíme jako hejno mravenečků, šplhajících se nahoru. Ale jsme tam a opravdu to stálo zato. Uvelebíme se každý na kousku čediče a kocháme se. Před námi je České středohoří jako na dlani. Je znát, že zde převažuje rovina, ale vidíme jak Ještěd, Ralsko, Říp, tak i před námi Dlouhý vrch, Křížovou horu, Bukovku, už zdolanou Pannu a také tok Labe.
Sestupujeme, dole se rozdělujeme a řidiči s auty dojedou do Třebušína a zbytek pěšmo po žluté. Cestou natrhali plnou tašku ořechů na ořechovku. Ořechy byly pěkné a bylo jich tam všude opravdu fůra. Na návsi už vrcholí přípravy na slavnost, ale bohužel začíná i pršet. Chtěli bychom jen projít, abychom se dostali na Kalich, ale i přesto bychom museli zaplatit 70 Kč, což se nám moc nechce. Obcházíme náves a jelikož se dost rozpršelo, chca nechca míříme do bufetu. Děvčata v bufetu jsme trochu překvapili velikostí naší skupinky, ale nakonec to zvládla dobře. A my měli to štěstí osobně vidět Jana Žižku ještě s dvěma očima, kupujícího si cigarety. No komu se to poštěstí...
Po gulášku a pivu přestalo pršet a my jsme začali stoupat na již zmiňovaný Kalich. Kousek po červené, pak po žluté. V roce 1423 zde právě Jan Žižka nechal postavit hrad, dnes jsou ještě místy patrné zbytky. Ovšem skvost nad skvosty jsou výhledy. Nádherný pohled do okolí a hlavně na Třebušín, kde už po slavnostním průvodu Jana Žižky se všichni veselí. Sedíme a posloucháme. Prostě pohoda.
Na zpáteční cestě míjíme místní hřbitůvek, kam jukneme. Stejně tak do kostela. Procházíme už volně na slavnost, kde si dáváme s chutí langoše a posloucháme prince Radovana – Pepu Zímu s Yvettou Simonovou .Musím říci, že ještě ve svých letech to umí pěkně roztočit a klobouk dolů, před jeho hlasem. Lidi poslouchali i přesto, že už nás zase zkoušel déšť.
Vlastíku, moc děkujeme, byl to zase moc pěkný výlet. Já byla v těchto místech poprvé a moc se mi to líbilo. A určitě jsem nebyla jediná. Díky i za kulturní program, který jsme viděli a byl vlastně neplánovaný.
Jitka Štraubová

27. 6. 2017 Nejvyšší hora Šluknovska
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové
Dnes jsme se vydali na druhou odpolední vycházku s Jirkou Rakem. V Rumburku jsme doplnili počet výletníků na výsledných devět a dojeli do Brtníků. Jirka nás přivítal a nastínil trasu, která nás čeká.
Ač předpovědi slibovaly déšť až navečer, vyrazili jsme za drobného mrholení po asfaltičce směrem na Kunratice. Takřka na vrcholu jsme odbočili doleva a loukou jsme se dostali k Zelenému kříži, kde jsme si udělali svačinovou pauzu, po které jsme pokračovali ke svému cíli – kopci Hrazenému, který je se svou výškou bezmála 610 m n.m. nejvyšším kopcem našich končin. Stoupání bylo milosrdné po vrstevnici až k vyhlídce, kde je kříž a schránka s vrcholovou knihou. Pokračovali jsme na samotný vrchol, který tvoří kupa čedičových kamenů se sloupovitou odlučností. Zde brání jakémukoliv výhledu vzrostlý bukový les.
Zvolili jsme příkrý sestup na další stezku a míjeli jsme stráň plnou náprstníků převážně fialových a bílých. Za chvíli na nás jukly první chalupy osady Knížecí, kde došlo ke „klikové bojůvce“ mezi Jirkou a Šárkou, která skončila plichtou. Sestoupali jsme k další osadě Staré Hraběcí, kde jsme se dostali na silnici k zajímavé autobusové zastávce mimo provoz. Odtud jsme opět příjemnou procházkou lesem prošli částí Velkého Šenova Leopoldov kolem Černého rybníka.
Jednotlivé osady mi dost učarovaly – všude pěkné chalupy a rodinné domky s upravenými zahradami, radost pohledět. Do Šenova jsme došli proti plánu velmi brzy, původně mělo dojít i na hospůdku a pak vláčkem do Rumburku, ale protože jsme i pohodlně dorazili takřka k odjezdu autobusu, oželeli jsme pivko a vyrazili směr domov.
Celkem jsme ušli 10 kilometrů, ani nám nepřišlo, že je vlastně šeredně, a když přešlo mrholení v úpornější déšť, tak jsme byli zrovna schovaní v hustém lese. Pravda, výhledy mohly být úžasnější, ale i tak to bylo příjemně strávené odpoledne – Jirko, díky a v červenci ahoj.
Ilona Řechtáčková

24. 6. 2017 Tiské stěny a Děčínský Sněžník
Fotografie:
Jaromíra Petružálka Jitky Štraubové Míly Wisinové
Dnes měl v merku výlet Vlastík, který i s Čendou nastoupil v Kamenici a za velmi pěkného počasí jsme ujížděli do Děčína. Zde jsme měli hodinu čas, kterou mnozí z nás využili k ranní kávě nebo snídani. Autobusem jsme popojeli do Libouchce a o pár minut později na konečnou do Petrovic. V autobusu nás čekalo milé překvapení z Litoměřic, naše kamarádka Jitka, která je už vlastně naše.
Vlastík nás přivítal a vydali jsme se po části naučné stezky "Zapomenuté pohraničí" směr Tiské stěny. Prošli jsme osadou či vesničkou Nové Dvory. Ze starého snímku to bývala vesnička a trochu nám bylo smutno, že nikde ani chaloupka, ale kde se vzaly tu se vzaly, nakonec tu nějaké i zůstaly. Stejně tak pěkný Rájec, s příjemným stoupáníčkem.
Cestou nás míjeli "borci", kteří v rámci charity "pochodovali pro Kačenku" a plnili při tom náročné disciplíny. Chvílemi to vypadalo, že se budeme účastnit i my, ale vždy jsme řekli, že patříme pod jiný "gang" a propustili nás. Posvačili jsme pod pěkným přístřeškem.
Neplánované, ale velmi pěkné zastavení, bylo u památníku horolezců. Pietní místo mezi skalami bylo dojemné. Došli jsme k Turistické chatě na okraji Tiských skal, kde jsme si s chutí dali pivko, někteří polévku a oběd, který ale nevyvolal kladné ohlasy. Čekání vyplnila Lenka tím, že převázala odborně Vlastíkovi ruku,neboť ji měl už skoro modrou. Inu je dobré mít v partě zdravotní sestru. My máme dokonce dvě – ještě Jindru.
Oběd sice zklamal, ale poté nás čekal velmi pěkný úsek našeho putování. Vlastík nás vedl neznačenou cestou na druhou stranu od Tiských skal na Děčínský Sněžník. Čekali nás skvostné výhledy. To byl balzám na oči i na duši. To si vždy uvědomím, jak je naše země krásná. Milešovka, Kletečná, Lovoš, Bořeň, Bukovka, Tisá, Libouchec či později Jílové, vše jako na dlani. Vyhlídky měly i zajímavá jména, např. Doga, či Dědova vyhlídka... A hlavně nikde ani živáčka. Skály byly zajímavě složené, připomínaly nám kotlety připravené na steak či maso na kebab. Jo, masožravci se v nás nezapřeli.
Zahráli jsme si i na průzkumníky, to když jsme hledali cestu z lesa, ale díky Míle a její navigaci jsme nezabloudili. Společnost nám k překvapení dělaly kozy na vyhlídkových skalách, jak dodal Mikša "koza rohatá". Civěly na nás stejně překvapivě, jako my na ně, a ani neutekly – neměly ani kam. Byli jsme pro ně zřejmě divný, nezajímavý živočišný druh. Dokonce i kozák (houba) na nás vykoukl z trávy, tak jsme ho vzali sebou.
V dobré náladě jsme došli do vesnice Sněžník, kde na konec výletu padlo ještě v tom teplém počasí s chutí pivko. Mikša nám ukázal svůj "bivak", který obýval v době své pracovní lesácké služby na Sněžníku. Zřejmě ho již dnes nikdo neužívá. Byli jsme překvapeni i velkou kaplí, kde probíhá rekonstrukce.
Pak už většina výpravy ujížděla autobusem v 15.40 do Děčína a dál vlakem v 16.35 do Krásné Lípy.
Vlastíku, moc děkujeme, že jsme mohli díky tobě vidět druhou stranu Tiských skal. Byl to moc pěkný výlet se 14 km v nohách a myslím, že nás všech jedenáct + Čenda bylo spokojených.
Jitka Štraubová

10. 6. 2017 Pohádkový les
Fotografie:
Mikuláše Peterky Romana Smity Jana Tomišky
Vážení čtenáři,
když jsem si přečetl níže uvedenou zprávu o Pohádkovém lese od Mikuláše Peterky, se všemi poděkováními sponzorům i všem, kteří se na Pohádkovém lese přímo podíleli, něco jsem tam postrádal – zmínku i o hlavním organizátoru celé této akce, Mikuláši Peterkovi. Moc mne mrzí, že alespoň stručně se o jeho podílu na úspěchu Pohádkového lesa nikdo již na náměstí, třeba po vyhlášení pohádkových bytostí, nezmínil. Na přípravách strávil velmi náročné dva měsíce, denodenně telefonování, obcházení, shánění... Jeho velké nasazení a ctižádost, udělat pro Pohádkový les vše, co je v jeho silách, znamenalo pro většinu účastníků prožití velmi pěkného dne a zejména dětem zážitky, na které mnohé jen tak nezapomenou. Bez podpory své ženy Jitky a jejího podílu na organizaci, by to Mikša (přiznej si to), asi nezvládl. Patří proto upřímné poděkování jim oběma. Díky.
Jan Tomiška

Pohádkový les očima organizátora
V příštím roce budeme slavit 100 let republiky, 130 let turistiky a náš pochod byl vybrán ústředím KČT mezi letošních šest nejlepších pochodů v republice. Ústředí KČT nám do prodeje poslalo samolepky ke 100. výročí republiky a pro účastníky bylo přichystáno zdarma „stoleté losování“ hodnotných cen. Ozvala se i TV Nova.
Ale nám přibyla jenom nemalá práce. Již takto jsme silně na hraně s pořadatelskou službou i mediální propagací Pohádkového lesa.
Předchozí teplé dny a předpověď počasí nám dávaly dobrou naději i na sobotu, ale v pátek večer se hodně ochladilo, od 22. hodiny začalo pršet a ještě ve 4.30, když jsem vstával, tak drobně pršelo. Vyvstaly mi nepříjemné chmury, ale když jsme začali na náměstí a na trasách od 6 hodin připravovat pochod, tak již bylo bez deště, ale dosti chladno.
Start byl od 8 do 10.30 hodin, tedy zkrácen o 30 minut proti roku 2016, aby si účastníci mohli v klidu zvolenou trasu užít a vychutnat. Ale při otevření startu v 8 hodin na startu prakticky nikdo, těžké mraky se znovu honily a zájemci jako by se ještě doma rozhodovali, zda vyjdou.
Ale kolem 9. hodiny to bylo na startu jako v mraveništi, velké fronty účastníků na prvním inovovaném pohádkovém stanovišti s hezkou a jenom průchozí hradní bránou, vyrobenou sponzorsky od Euro-topozu Krásná Lípa, aby se netvořily fronty účastníků, jako v loňském roce. Úmysl dobrý, ale výsledek nulový. Nepomohlo ani přinesené další razítko, poněvadž druhé zbrojnošské jsme již neměli.
Ale trpělivost většiny byla obdivuhodná, i když někteří znalí se vydali na trasu opačným směrem a dělali ostatním i nám vrásky na čele. Většinou to byli ti, kteří navíc ani neplatili startovné, a když jsem je upozorňoval, že jdou opačně, tak se jim to ještě nelíbilo.
Lidé jsou různí...., neplatičů je hodně, je jim líto dát za sebe i za děti 30,-Kč startovného.??!! Děti v cíli dostanou více než rodiče zaplatí. Někteří jednotlivci se i vraceli a někdo dokonce i požadoval vrácení startovného zpět, že nebudou tu frontu čekat...
Ale sluníčko už vycházelo a náladu nám to aspoň vylepšovalo.
Byly připraveny tradičně dvě trasy – 2 km krásně upravovaným a kvetoucím městským parkem a 7 km, jak parkem, tak lesem.
Na účastníky čekalo na trase 7 km rekordních 25 pohádkových stanovišť a rekordních 88 pohádkových bytostí, kde nechyběl ani na 3,5 km tradiční občerstvovací stánek. Na 2 km trase bylo 8 pohádkových stanovišť.
Většina prvních pohádkových stanovišť na mé doporučení omezila zdlouhavější zabavení dětí za jednodušší, aby se nekonaly velké fronty, což se dobře osvědčilo. Po poledni již bylo ideální počasí na procházku lesem – teplota 20-22 stupňů a slunečno, některé pohádkové bytosti se konečně ve stínu a pod stromy i ohřály. Takže byla spokojenost jak účastníků, tak i pořadatelů.
Na náměstí byl od rána připraven hodnotný doprovodný kulturní program, nechyběly zajímavé dětské atrakce včetně skákacího hradu pro děti – pro účastníky pochodu na diplom zdarma, pro děti byly zdarma připravené i výtvarné dílny, dále vystoupení mažoretek, šermířů, k poslechu hrála kapela K-Bend a nemohla chybět ani pohádka.
Cíl byl ukončen v 15 hodin. Dle programu a díky moderátorovi, který vše bedlivě hlídal, bylo v 15.30 hodin defilé a tradiční vyhodnocení všech pohádkových stanovišt a pohádkových bytostí. Každé stanoviště obdrželo velmi hodnotné dárkové balíčky, tři nejlepší ještě krásné domácí dorty s pohádkovou tématikou.
Také pro malé mažoretky jsme připravili pěkné balíčky se zajímavým obsahem a "pohádkovým" předáním šermíři na podiu.
Pohádkový les byl pro náš klub do letošního roku ekonomicky velmi ztrátový, deficit nebyl pokryt ani hlavním sponzorem (městem). Rozhodl jsem jít cestou hledání sponzorů, abychom mohli alespoň přespolním pohádkovým bytostem zaplatit alespoň jízdné, poněvadž u nich to dělá značnou částku peněz, a ještě musí přijet již v pátek, hradí si ubytování a zase až v neděli můžou jet zpět domů, nemluvě o výrobě masek nebo zapůjčování kostýmů. Byl jsem velmi mile překvapen, že jsem sponzory sehnal a mohl všem přespolním za ujeté kilometry vyplatit finanční náhradu. Vůbec ani v nejmenším nepochybuji, že si to plně zaslouží.

BEZ KVALITNÍCH POHÁDKOVÝCH BYTOSTÍ BY POHÁDKOVÝ LES NEEXISTOVAL.
JEŠTĚ JEDNOU DĚKUJI VŠEM POHÁDKOVÝM BYTOSTEM ZA VELKOU OCHOTU.

Velké poděkování zaslouží ale všichni, kdo se na pohádkovém lese podíleli. Děkuji také všem sponzorům i hasičům. Poděkování zaslouží vedení města a jejich technické služby. Bez jejich pomoci bychom ani pohádkový les již nezorganizovali.
Nyní již jen pár statistických čísel. Pohádkového lesa se zúčastnilo celkem 2 231 osob, z toho 2 099, kteří se presentovali a 132 pořadatelů.
Presentovalo se 1 122 dětí a 977 dospělých.
Trasu 2 km šlo celkem 813 osob, z toho 411 dětí a 402 dospělých, trasu 7 km šlo celkem 1 286 osob, z toho 711 dětí a 575 dospělých. Startovné nemuselo platit 41 osob (40 osob z STP Lovosice a 1 invalida).
Kočárků bylo celkem 105.
Stoletého slosování pro účastníky pochodu se zúčastnilo 280 přihlášených, bylo vylosováno 10 výherců. Hostesky agentury TV Nova rozdávaly dětem nafukovací balónky a reflexní náramky.
Krásnolipský Pohádkový les se vydařil, i když byl ze všech ročníků nejnáročnější. Je stále ale co zlepšovat a zkvalitňovat.
Vedoucí Pohádkového lesa Mikuláš Peterka

Pohádkový les očima pohádkové bytosti
V sobotu stojíme již v 8 hodin s kolegyní a jejím přítelem na přiděleném stanovišti a začína příprava. Civilní oblečení odhazujeme do kufru auta a oblékáme se do "pohádkového". Beruška a Ferda mravenec. Oblékáme se rychle. Beruška, parádnice, se trochu pere s parukou a Ferdovi ne a ne namalovat obě oči stejné, ale uf, máme to. Z Libora jsme brouka Pytlíka neudělali, ale jako sympatická muchomůrka se osvěčil. Honem připravit falešné mraveniště s úkolem pro děti, ozdobit okolí a už je tu Mikša s proviantem.
Za pár minutek už přichází první účastníci, a pak velké davy rodičů a dětí, některé děti se trochu ostýchají, některé s velkou chutí soutěží a běží si pro razítko, které je od razítkování celé zavařené. Těší nás, že i v moderním světě pohádek nás děti poznávají a jsou natolik všímavé, že "to červené auto se hodí Berušce k sukni", inu děti...
Ve 13 hodin projde poslední malý skřítek a je konec. Sedíme na lavičce a snad poprvé od rána se můžeme v klidu napít, ulevit nohám i hlasu. Bylo to náročné a krásné zárověň.
S ostatními pohádkovými bytostmi se setkáváme na náměstí při vyhlašování. Není ani tak dúležité, jak se kdo umístil. Všechna pohádková stanoviště mají pochvalu a obdiv, každé do toho vložilo to nejlepší a děti byly spokojené.
Pohádkový les se vydařil nejen počasím, ale i velmi dobrou organizací, kterou tu již chválil Honza. Jen je opravdu škoda, že jsme se nemohli občerstvit podle našich představ. My, jako pohádkové bytosti, ale i návštěvníci pohádkového lesa. To byl z mého pohledu jediný kaz na tak pěkné akci, které se ráda zúčastním i příští rok.
Díky všem pohádkovým bytostem, jste úžasní a tobě, Lucko (Ferdo) a Libore (muchomůrko), děkuji za fajn den s vámi.
Jitka Štraubová

Pohádkový les očima pozorovatele
Prošel jsem všechna pohádková stanoviště za plného provozu a na rozdíl od dětského hlasování se mně nejvíce líbilo stanoviště čarodějnic – pěkně vymyšlené, rozsáhlé a pečlivě "nainstalované". Teď napíši něco, co se nebude pořadatelům líbit, ale bylo by určitě zajímavé, jak by dopadlo paralelní hlasování dospělých...
A na závěr bych jenom zmínil dvě, dle mého názoru, zcela zbytečné vady na kráse této akce:
- občerstvení na trase velmi brzy došlo, což mnohé dospělé účastníky zaskočilo, protože s ním počítali. V době mobilních telefonů by nemusel být tak velký problém zásoby doplnit.
- podobný problém, ale s jídlem, byl i v cíli. A tentokráte o to horší, že se nedostalo jídlo na některé pohádkové bytosti. Sice dostaly finance na zakoupení, ale bohužel nebylo kde něco k snědku zakoupit.
Tak ať se podaří za rok i tyto vady odstranit. Ať se daří.
Jan Tomiška

Firma INTERPAP Office, s.r.o., s centrálním skladem v Děčíně, kde je i sídlo společnosti, sponzorsky přispěla a uvádíme ji tady proto, že nebyla uvedena v propagačních materiálech Pohádkového lesa.
Firma je ryze česká společnost, funguje po celé ČR, podporuje české výrobce a dodavatele, také i Nadaci Terezy Maxové dětem a rozvíjí projekt s regionálními neziskovými organizacemi – projekt INOvace pro… Zajišťuje kvalitní servis v oblasti kancelářských potřeb od české společnosti. Zástupce, paní Pavla Krausová, krátce přes mikrofon představila firmu a následně i některé předměty ze široké nabídky, které pro děti firma poslala.

3. 6. 2017 Výlet do Bad Muskau
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové
Na sobotu 3. 6. zorganizovala o.p.s. České Švýcarsko na chození nenároční výlet do nejsevernější oblasti Saska. Rezervovaných 30 míst se na startu v Rybništi zdaleka nenaplnilo, až ve Varnsdorfu jsme v počtu dospěli k jedenadvaceti. Dost možná, že zájemce odradila i víkendová špatná dopravní obslužnost, kdy např. z Krásné Lípy lze pouze autem. S přestupy ve Varnsdorfu a Žitavě jsme po poledni dorazili do Weißwasseru. Mezi Görlitz a cílovou stanicí jsme střídavě projížděli Polskem a Německem, míjeli jsme i důlní stroj, kde se provádějí prohlídky nebo veliké Bertzdorfské jezero.
Z nádraží jsme se městem přesunuli ke stanici lesní úzkokolejky, v jejímž areálu je možné se občerstvit na terase, získat různé informační materiály a je tu i koutek pro děti. Součástí areálu je i muzejní nádraží. Vzhledem k tomu, že je svátek letnic, bylo velice prozíravé rezervovat pro naši skupinu místa. Trať kdysi sloužila výslovně k přepravě surovin a materiálů v oblasti. Vagony byly upraveny pro přepravu osob a jsou buď uzavřené, pouze zastřešené nebo úplně otevřené, většinou je táhnou dieselové lokomotivy, pouze příležitostně nebo možná na objednávku se používají parní, což jsme si užili všemi smysly – hustý černý pekelný čmoud a sazemi jsme byli obsypaní, ale to k tomu zážitku patří.
Nejdříve jsme absolvovali kratší úsek do Kromlau, kde je veliký park rododendronů a další atraktivní zajímavostí je čedičový most přes jezírko. Zde jsme neměli čas ani vystoupit, takže máme už v rezervě tip na budoucí výlet, ale i tak stála ta cesta zato: vinula se krajinou zatopených lomů po důlní činnosti obklopená smíšenými lesy. V jezírkách byla voda vesměs zelená a trčely z ní pahýly stromů bez větví a korun – bylo nám vysvětleno, že po těžbě se ze země uvolňuje kyselina sírová, která je příčinou těchto jevů.
Delší úsek do Bad Muskau už nebyl tak malebný, z velké části kopíroval silnici nebo se vinul mezi poli a převážně listnatými lesy. Za povšimnutí stála i práce obsluhy vlaku, v některých místech suploval závory železničář s praporkem, jinde průvodčí vystoupil z vlaku a ručně spustil a po projetí zase zvedl závoru a pozice u brzdy za každého počasí není asi vždy jednoduchá.
V Bad Muskau jsme k zámku zvolili trochu delší cestu parkem. Nejdříve jsme navštívili informační centrum, někdo si vybral z širokého výběru turistických průvodců po blízkém i dalekém okolí, někdo zakoupil pohledy nebo suvenýry. Pak byl rozchod pro osobní volno, ale vesměs jsme se drželi pohromadě nebo se různě míjeli. Prohlédli jsme si starý i nový zámek, není bez zajímavosti, že do krásy se vyloupl v nedávné minulosti, na konci války byl vypálen a teprve v devadesátých letech došlo postupně k jeho obnově. Je velice krásný a zdobný, zajímavé jsou i sochy na štíhlých sloupech na střeše. Zámek obklopuje anglický park, který patří od roku 2004 do světového dědictví Unesco a má rozlohu cca 720 hektarů, přičemž ze dvou třetin je na polském území, ale díky obnově mostu přes Nisu působí jako celek.
Po prohlídce a procházce parkem jsme se vláčkem přepravili zpět do stanice Weißwasser, kde jsme se v rychlosti občerstvili a vydali jsme se na nádraží na vlak. Jeden z nejzkušenějších turistů s vnučkou trochu zabloudili, tak se stalo, že přestože byl pán na dohled od vlaku, strojvůdce byl neoblomný, že má své předpisy a musí dodržovat časy, takže na dojití s hůlkou nebylo možné čekat, a odjel. A nastal prubířský okamžik „O“, změna logistiky a pokročilá hodina daleko od domova a ještě k tomu v ne moc frekventovaný víkendový čas nastartovala Jirku s Danou k akci. Problém spočíval nejen v čase, ale vlak jel do Varnsdorfu a auta stála v Rybništi na nádraží. Po několika kombinacích a telefonátech to nakonec všechno dobře dopadlo díky náhradním obětavým řidičům všichni dorazili sice se zpožděním, ale v pořádku do svých domácích pelíšků.
Takže konec dobrý, všechno dobré – bylo to hezké a díky patří Daně a Jirkovi za výlet a šťastný dojezd.
Ilona Řechtáčková

3. 6. 2017 Jubileum kamaráda Josefa Halíka
Fotografie:
Mikuláše Peterky
V sobotu 3. června oslavil náš kamarád Josef Halík na Fakultě v Kyjově se svými přáteli a kamarády své životní jubileum. Byla pozvána i naše turistická parta.
S gratulací jsme mu za klub předali poukaz na zotavenou, dokonce jsme se trefili i do místa pobytu. Pepa měl radost. Po oslavách se mu dárek bude jistě hodit. Každý z nás mu osobně popřál a předal další dárky, které má tak rád. Oslava byla srdečná a velkolepá. Jídla a pití bylo mnoho, velmi chutné, kvalitní a dosytosti. Každý si mohl vybrat z rautu, na co měl chuť, včetně pití. Šampaňské bouchalo jedno za druhým a podávalo se s jahodami. Na harmoniku přišel zahrát i kamarád Mirek.
Pepo, ať ti ten velký, dobrosrdečný a sympatický elán s velkou ochotou, která Ti je vlastní, vydrží ještě mnoho dalších let.
Mikša

3. 6. 2017 Noví značkaři
Fotografie:
Jitky Štraubové
Dnes vyrazila do terénu další dvojice nových zacvičujících se značkařů – paní Preyová a pan Linhart. Za pěkného až parného počasí, s radostí jsme uvítali příjemný stín lesa, jsme se vydali z Křížového Buku do Mlýnů. Trasa 5,5 km s čedičovými útvary byla velmi pěkná. Musím oba dva nové značkaře v zácviku pochválit, pečlivě a svědomitě prováděli obnovu a bylo vidět, jak moc je tato práce baví. Vyzkoušeli si nejen obnovu, ale i namalování zcela nové značky. Velmi dobře si poradili i se šipkou, která připomínala spíše válec. Perfekně ji opravili. Zvládli velmi dobře celou trasu.
Byl to příjemný den, s fajn dvojicí. Přeji jim oběma až příjde čas zkoušek, aby je zvládli a náš klub se mohl pochlubit dalšími značkaři, kteří mají tuto práci rádi.S tejně tak hodně zdárných kilometů se štětcenm a barvou.
Jitka Štraubová a Jitka Peterková

31. 5. 2017 Žehnání na Krásnolipsku
Fotografie:
Václava Hiekeho
Krásný slunný čtvrtek 1. června byl zasvěcen slavnostním okamžikům. Nejprve u opravené Žebrácké kaple v Zahradách v jedenáct hodin, za účasti téměř půl stovky zájemců – senátora ČR Ing. Zbyňka Linharta, starosty města Krásné Lípy Jana Koláře s pracovníky MěÚ, starostky Šluknova Mgr. Evy Džumanové, starostky Mikulášovic Ing. Miluše Trojanové, administrátora Krásnolipského kostela R. N. Mgr. Ing. Antonína Sedláka – všechny přivítal starosta města Krásné Lípy, následoval příspěvek našeho senátora Zbyňka Linharta i s připomenutím historie kapličky. Závěrem Krásnolipský rodák, probošt Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích prelát Mgr. Jiří Halík, kapli požehnal. Následně tak již komorně učinil u kříže v Dlouhém Dole a u kapličky v Kyjově.
Zatímco dopoledne bylo věnováno duchovnu, odpoledne se jednalo o věc světskou. Za účasti stejných hostů, ke kterým přibyli další, byl panem prelátem požehnám rozšířený pivovar Falkenstein v Krásné Lípě.
Václav Hieke

27. 5. 2017 Riegrova stezka v Českém ráji
Fotografie:
Mikuláše Peterky Líby Šaferové
Výletu kaňonovitým údolím Jizery se zúčastnilo sedm statečných a pes Čenda.
Trasu jsme zahájili na semilském náměstí, kde jsme se zastavili v informačním centru, které se nachází v rodném domě Ivana Olbrachta. Odtud jsme se vydali po červené značce. Míjíme sousoší Ivana Olbrachta a Antala Staška, jdeme podél Jizery až k dřevěnému mostu, po kterém přejdeme do Bítouchova. Vstupní skalní bránu překonáme po visuté železné galerii, dlouhé 77 m.
Stezka pokračuje kolem jezu, kde začíná 1 300 m dlouhý tunel, který odvádí vodu do podspálovské vodní elektrárny. Z Böhmovy vyhlídky obdivujeme řeku plnou balvanů a železniční trať na druhém břehu. V parném dnu si svlažíme hrdla z pramene Antala Staška a dojdeme k podspálovské hydroelektrárně, která je dodnes v provozu.
V hotelu Pod Spálovem si dáme rychlou kávičku (někdo pivko) a pokračujeme od soutoku Jizery s Kamenicí zpět do Semil po modré. Na Myší skálu leze jen Mikša, Vlastík a Marcelka, zbytek výpravy chytá po dlouhém stoupání druhý dech.
Zpáteční cesta je namáhavější a musíme jít svižně, abychom stihli příhodný spoj domů. Zde musím vyseknout pochvalu Marušce, která nás celou cestu vedla. Připomínala mi silně Emila Zátopka, který přivedl peleton běžců na helsinský olympijský stadion.
Děkuji všem zúčastněným za sportovní výkon – 15 km okruh jsme zdolali za pět hodin.
Líba Šaferová

25. 5. 2017 Společné posezení u kapličky sv. Anny po ukončení prací
Fotografie:
Mikuláše Peterky Ilony Řechtáčkové
Sešli jsme se sice ne všichni, kteří se podíleli na znovuzrození kapličky, ale i tak nás bylo patnáct. Někdo autem, někdo pěšky, zastoupeným prostředkem bylo i kolo a kolobrndy. Nejdříve jsme se pokochali už zabydlenou kapličkou, byl to pohled vskutku až slavnostní, interiér vkusně nazdobený a nad dveřmi krásný kovaný kříž.
Mikša nás všechny přivítal, okomentoval celou historii rekonstrukce a ocenil práci nás všech, přičemž vyzdvihl zásluhy největších tahounů. Poté se pustil do čtení krásného poetického příběhu v tzv. „ich formě“ a když už jsem měla takřka na krajíčku a špitla jsem k Jituš Štraubové, kdože to psal, tak jí zčervenal kdysi odřený flíček na tváři, mávla řasama a špitla nesměle zpět – já. Smekám! Slovo si vzali ještě pan starosta Kolář a předseda klubu pan Hieke a ze svých pozic nám poskytli další informace.
A pak jsme si každý pošušňali na buřtíku opečenosti jak kdo rád. Piva bylo jak pro regiment a ostřejších drinků nepřeberně včetně dobrot od slovenských přátel. Děvčata uposlechla výzvy přinést něco k zakousnutí, takže byly bábovky, šátečky, tvarohová střecha a zlatý hřeb a veliké překvapení od Jitky Štraubové – dort v podobě kapličky (ani to nejde snad napsat „jako živé“) a v lese k tomu – prostě obklopená ještě vysokými smrky.
A jak se říká – v nejlepším přestat, rozjeli jsme se ke svým domovům. Jenže skoro do tmy, se pro pár jedinců stala domovem Kamenná Horka, kde proběhla tak výživná doderná, že kaplička přežije fakt úplně všechno. Můj dnešní nápad chopit se volantu byl vskutku grandiózní a řekla bych, že zítra po ránu si svého rozhodnutí budu vážit ještě víc.
Ilona Řechtáčková

25. 5. 2017 Nové posezení na trase Pohádkového lesa
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Ve spolupráci s MěÚ v Krásné Lípě každoročně systematicky vylepšujeme trasy naší akce Pohádkový les, ale i vybraná pěkná lesní odpočinková místa v okolí města pro veřejnost.
Lavčky vyrobil truhlář Václav Baňka ze Všemil.
Mikuláš Peterka

21. 5. 2017 Z Hamru na Stříbrník
Fotografie:
Mikuláše Peterky
(část) Ilony Řechtáčkové Líby Šaferové
(ze 7. a 21. 5.)
Z Krásné Lípy jsme vyjeli v pěti a na Mejtě se k nám připojila rumburská základna s jiřetínskou Libuškou. Takže nás celkem bylo devět zážitků chtivých natěšenců a tradičně maskot Betynka. V Hamru jsme vzali útokem íčko, pak nás Jitka přivítala na výletě a hned zase kolovaly vynikající koláčky.
Vypravili jsme se po zelené značce podél kempu na Útěchovice, cestou jsme míjeli bývalý mlýn a papírnu, z velké části už v novém kabátě. Vzápětí se otevřela žlutozelená panoramata se zalesněnými kopci, kterým vévodil třpytící se Ještěd. Hezký pohled byl i na dva krásné koníky, sestupující od Stříbrníku. Po krátkém stoupání loukami jsme se dostali do lesa a při prvním možném posezení na kládách jsme posvačili. Posilněni jsme vyrazili k blízkému cíli.
Pod Stříbrníkem je dřevěná chatka s teráskou, na jejímž kraji jsou patrné základy kdysi možná i většího objektu. Patrně se o to místo nikdo nestará, zanedbanost byla víc než viditelná.
Abychom se mohli pokochat i pohledem na zvláštnost Stříbrníku, což je takový čedičový výrazný troujzub (s malinkým trochu splývajícím čtvrtým) se sloupcovitou odlučností, museli jsme to trochu obejít. Když foťáky docvakaly, vrátili jsme se na výstupovou cestu. Bylo tak nějak trochu i po čtyřech, ale nahoře to opravdu stálo za to! Mne ty krásy vždycky až dojímají a určitě mi pomáhají „smáznout disketu“, když mi straší něco v hlavě. Nejvýš se vypravil Jarda, až jsem se bála na něj podívat, natož ho oslovit, a sám přiznal, že dolů to bylo horší.
Všichni jsme se na té malé ploše uvelebili, nechali se pohostit Libušky nadýchanými sladkostmi, dorazili jsme Lenky domácí ředkvičky a dali si lůček ořechovky. Výhledy skvostné, počasí nám přálo. Na vrcholu byly patrné zbytky asi někdy zábradlí a nebude dlouho trvat a výhledy zmizí za přebujelou vegetací. Už teď je vidět podle různých propagačních materiálů, jak se i ten skalní majestát ztrácí a obrůstá.
Opatrně jsme slezli ze skály dolů a stejnou cestou jsme se vrátili do Hamru. Celkem jsme utrajdali necelých 10km. Naše loňská oblíbená a šmakózní hospůdka je k pronajmutí, tak Jitka zarezervovala na oběd stůl v hotelu Pacifik. Každý jsme si vybrali podle chuti, někdo se popral s velkou porcí, jiný ji zvládl s lehkostí, další se o jednu rozdělili, protože toho bylo opravdu hodně a dá se říct, že i za rozumné ceny. Pak byly trošku problémy s kávičkou – u koho objednat a mlíčko v nedohlednu, ale vzápětí se snížila viditelnost a hlavně dost velký zápach, zvědavost mi nedala – prý jim chytla pánev. Ten moment jsem si uvědomila, že čerstvý olej jen tak nechytí a ani jsem nechtěla pomyslet, v čem plavaly mé řízečky a už si nepřeju dnes nic jiného, než aby moji pánev urychleně opustily!
Ještěže jsem to venku hned přeléčila za korunu z flašky, prostě není nad to vypálit červa. Mezitím měla v autě Betynka nehodu, což pro Jitku s plným břichem oběda při uklízení vypadalo asi na další nehodu. Další cesta už pro Betynku proběhla díky Mikšově konejšení bez ztráty kytičky. Ještě jsme byli natěšení na zastávku v Jablonném v Podještědí s příslibem, že vylezeme na věž.
Nachází se u bývalého kostela Narození Panny Marie, který byl skoro vším a nevím, jestli rád jako Neruda. Byl v něm pivovar, pak i škola a asi měl kliku, že unikl ledku nebo prasatům. Absolvovali jsme 176 schodů, dílem točitých a dílem širokých, do vyhlídkové výšky 30 metrů. Kochali jsme se výhledy do dáli i na město a Baziliku, oběhli jsme to několikrát a pořád jsme objevovali něco nového. Jen nás zklamalo, že sice ve městě na dvou komínech jsou čápi, ale ti na komíně hned pod věží asi už toho lidského očumování jejich nejintimnějšího soukromí měli dost a odstěhovali se.
Ještě jsme zvědavě nakoukli do baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy, je krásně vyzdobená a fascinuje 50 metrů vysoká kopule. Zapálili jsme svíčky, přispěli do kasičky a měli jsme i štěstí, že se tam procházel bratr Dominikán, který mi zodpověděl, co mne zajímalo, a jako bonus mne upozornil na ozvěnu pod kopulí – vzal modlitební knížku a prstem do ní klepl, šla jsem skoro k zemi, to bylo jak výstřel.
Venku nás vcucnul stánek se zmrzlinou a opět se potvrdilo, že oči by chtěly, ale břicho už stávkuje – přísahám, že velkou si nedám několik let a jsem ráda, že jsem nedopadla jako Betynka. Na náměstí jsme se rozloučili s osádkou Jardova auta a cestou jsme se ještě stavili na Mejtě okouknout kytičky. Nakonec nakoupil jen Mikša, sprdnul nás, že zachraňoval nákupní čest a jednu chvíli se to rýsovalo, že nacpe do auta i dost velikého vodníka – původně stál asi šest stovek, ale protože měl díru v zádech (no vlastně je neměl), tak mu ho cpali za dvěstěpáďo a nekup to!
V Krásné Lípě jsme výlet ukončili úplně, Jituš jela směr Kamenná Horka a mne Lenka zavezla až před branku, abych se náhodou ještě někde nezasekla.
Tak moc a moc, Jituš, děkujeme za krásný den, příjemné počasí a bolí mne víc pusa od smíchu než nohy od výšlapu, a tak je to správně.
Ilona Řechtáčková

20. 5. 2017 Za kvetoucí měsíčnicí
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Dnešním pochodem Za kvetoucí měsíčnicí jsme chtěli podpořit spolupráci mezi naším klubem a městem Kamenický Šenov. U mne i milá "povinnost", protože tu bydlím.
Organizačně byl pochod dobře připravený,při prezentaci to šlo rychle a od startu v kulturním domě v Kamenickém Šenově nás na první kontrolu pořadatelé odvezli historickými autobusy, které jezdily kyvadlově a čekání bylo minimální. Autobusy převážely účastníky na trasy 3, 6 a 12 km, šenovská lokálka na 22 a 52 km.
První kontrola byla na Křížovém buku, odkud vedly všechny trasy za rozkvetlým pokladem. Kvetl, drobná fialová kvítka byla všude a sluníčko jim dávalo kouzlo. Na naší trase 14 km byly celkem čtyři kontroly a prošli jsme se sice malou, ale krásnou částí Lužických hor. Počasí vydrželo, a tak odměnilo organizátory za výbornou přípravu celé akce.
Celkem se pochodu zúčastnilo 747 účastníků, což je výborné číslo. V cíli dostal každý pochodník pamětní list, náramek a mýdlo od jednoho ze sponzorů. Byly zde vidět všechny věkové kategorie, a ani rodiny s kočárky se nevzdávaly, i když terén byl někde krkolomný. Na své si přišli i cyklisté, pro které byly připraveny trasy 42, 60 a 82 km.
Panu Kožíškovi velké díky za znovuobnovení tohoto pochodu. Zde jsme se mohli přesvědčit, že pochody mají velkou zelenou zejména jako jednodenní akce.
Jitka Štraubová

20. 5. 2017 41. ročník pochodu Severní stopou
Fotografie:
Jana Tomišky
Vzhledem ke zdravotní indispozici jednoho člena výpravy, jsme si dovolili obohatit trasy Severní stopy o autoturistiku. Po prezentaci jsme přejeli do Lipové, u Zámeckého rybníka jsme se zastavili u labutě a kačeny, které hledaly něco na přesnídávku, prošli se již upraveným parkem a posmutněli při pohledu na zdevastovaný zámek. Příroda je mocná čarodějka a nemůže se na tu hrůzu asi už dívat, a tak zámek pomalu zarůstá náletovými listnáči.
Od zámku jsme vyrazili po modré značce ke kapli sv. Jáchyma na kopci Jáchym. Mírné stoupání lesem plným štěbetání různých opeřenců bylo oddychové a výborné na nervy. Nad loukou jsme zahlédli kroužit i luňáka s typickým ocasem ve tvaru V.
Po asi 2,5 km jsme byli u kaple. Nu, byla v o něco lepším stavu než zámek – měla ještě jakous takous střechu. Její oprava se snad již blíží – u kaple je zřejmě Boží hrob, na jehož záchraně se již s viditelným výsledkem pracuje – nová střecha, zárubně u dveří. Okolo kaple bývala křížová cesta, kterou připomínají jenom její části vyrovnané na zemi. Ale i na ní se pracuje. Zatím jsou na okolních stromech malé, jednoduché obrázky s jednotlivými zastaveními, ale také jsou již připravené nové základy pro nová zastavení křížové cesty. Místo působí velmi klidným a vyrovnaným dojmem...
Cestou zpátky jsme u zámku zastihli pracovníka, který se stará i o rozsáhlý park (je v něm mj. již vysázeno mnoho stromků, které budou časem tvořit bludiště), ale začíná s kolegou i opravovat vnitřek zámku. Nechci je podceňovat, ale bylo by třeba nasazení mnoha desítek zedníků a pod., aby dali zámek alespoň do stavu, kdy by neohrožoval kolemjdoucí. V Lipové jsme se ještě stavili u Infocentra, kde je v zahradě pěkná přehlídka mnoha druhů kamenů z okolí.
Dalším naším cílem byla původně rozhledna Unger, ale protože i přes příslib vedoucímu pochodu nebyla zpřístupněna, jeli jsme o kousek dále k rozhledně Gözinger Höhe. Pochopitelně jsme se nejdříve stavili u "naší" lípy přátelství, kterou členové našeho klubu vysadili spolu s turisty z Neustadtu v roce 1992, tedy před 25 lety. Lípě se daří, vyrostla do výšky i do šířky. Tak ať zdárně pokračuje.
Na rozhledně pěkně foukalo, ale rozhledy byly hezké, jenom až moc žluté – samá řepka. Rozhledna je volně přístupná, jenom u vstupu na schody je kasička na dobrovolné vstupné.
Čas se nachýlil, a tak jsme přejeli do cíle pochodu, který byl na tradičním Čtverci. Dobrou náladu, kromě výletního počasí, podporovaly stánky s občerstvením i živá hudba skupiny Srdíčko. Poseděli jsme a popovídali i s našimi německými přáteli, Kristýnou a Berndtem, a krátce i s kamarády z polské Lubaně.
Akci měl Jarda Leksa opět velmi dobře zorganizovanou, vybrané trasy se určitě účastníkům líbily. Poprvé si mohli v rámci pochodu projít i novou žlutou z Dolní Poustevny nádraží k Solnému sloupu a dále na německé straně na rozcestí s modrou nad Rugiswalde a po ní až k rozhledně Unger. A účast 1 587 pochodníků při nepříliš dobré předpovědi počasí, hovoří za vše. Tak ať se, Jardo, daří i nadále.
Jan Tomiška

Vyhodnocení 41. ročníku pochodu Severní stopou od vedoucího pochodu Jaroslava Leksy nejdete zde (doc) nebo zde (pdf).

13. 5. 2017 Kulaté narozeniny Jiřího Raka
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové
V sobotu 13. 5. oslavil náš člen Jiří Rak své životní jubileum se svojí rodinou, přáteli a pozvanými hosty v penzionu na Stodolci v Dolní Chřibské.
Jirko, přejeme Ti za náš turistický klub ještě jednou hodně zdraví, štěstí, pohody, pracovních a osobních úspěchů a s námi ještě hodně společných turistických akcí a výletů.
Mikša Peterka

11. 5. 2017 Z přípravy Pohádkového lesa
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové
S propagací Pohádkového lesa se finišuje. Od 7 hodin ráno Pavel Podhorský a Mikša Peterka montovali s Technickými službami na náměstí propagační figury – krále a čarodějnici. Technické služby navíc ještě dávaly nad hlavní silnici nové bannery Pohádkového lesa. Dnešní dopoledne ještě Jitka Peterková upravovala na Techníckých službách velký propagační poutač, který bude připevněn na balkon jednoho domu na náměstí.

5. – 7. 5. 2017 Za krásami západních Čech
Fotografie:
Věry Hernychové Iva Šafuse
Z Krásné Lípy jsme vyjeli za sychravého rána, zato na minutu přesně, časový harmonogram je dodržován po celou dobu zájezdu. Všichni respektujeme a jsme na daném místě vždycky včas.
Ubytování v penzionu Hestia nás mile překvapilo, na pokojích bylo útulno, nechyběla televize, sociálky čisté, v kuchyňce vše potřebné k rychlému občerstvení. Připravit si snídani s čerstvým pečivem nebyl problém, obchody v okolí byly dostupné. Do Bečova nad Teplou odjíždíme podle plánu v jedenáct hodin dopoledne.
Přivítají nás otec a syn Šindelářovi, členové KČT. Otec ing. Vlastimil Šindelář pro nás zajistí občerstvení v areálu botanické zahrady. Na výborný guláš a řízné pivo budeme určitě vzpomínat.
Bečovská botanická zahrada, jejíž rozloha je 9 hektarů, navazuje na historii areálu vybudovaného na počátku 20. století a patří mezi nejvýznamnější historické zahrady v Čechách. Ing. Jiří Šindelář se nám až do večera věnuje, provází nás po okolí Bečova, seznamuje nás se zajímavými místy kraje. Odpoledne navštívíme zámek Bečov nad Teplou, s relikviářem sv. Maura. A zážitek je to úžasný. V Bečově zajdeme ještě k židovskému hřbitovu, na Zlatý vrch a na vrch Šibeniční.
Autobusem dojedeme do města Krásno se žulovým kopcem Homole, někteří zdolají, ostatní si všímáme odlišnosti od našich pískovcových skal. V letech 1933 – 1935 byla na Krásenském vrchu postavena rozhledna, která je zajímavá zejména vnějším spirálovitým schodištěm. Rozhledna je vysoká 25 metrů, po vystoupání 120 schodů se nám nabídne poutavý výhled na Slavkovský les, Tepelskou vrchovinu, Krušné a Doupovské hory.
V louce přecházíme přes zachovalé koryto Dlouhé stoky, která měří 24 km a pochází ze 16. století. Kanál sloužil pro plavení dřeva a zásobování cínových dolů vodou. Ještě zajdeme k Otročínské studánce a ochutnáme její výbornou vodu.
Do Karlových Varů projíždíme za tmy po silnici, která vede nad osvětlenými lázeňskými domy a naskytne se nám úžasný pohled z ptačí perspektivy. A pak dobrou noc, ráno vyrážíme už v osm hodin.
Sobotní dopoledne začíná na rozhledně Diana. Rozhledna byla postavena v letech 1912-1914. Věž je vysoká 40 metrů, my se na její ochoz necháme vyvézt výtahem. Díváme se na město Karlovy Vary, Krušné hory s Klínovcem, Slavkovský les …..
Procházíme oborou sv. Linharta a z pozorovací lávky sledujeme divoká prasata se selátky. Blízko nás se pase i stádo daňků. U rybníčku Linhart se nasvačíme a pokračujeme ke kapličce sv. Linharta, prohlédneme si i zbytky, obvodové zdi románského kostela sv. Linharta, který byl založen už v roce 1246. Stihneme malé občerstvení v cukrárně a spěcháme do muzea Becherovky, kde máme zajištěnou prohlídku. Průvodkyně nás seznámí se zajímavými exponáty, vidíme skleněný rozvod likéru, přivoníme si ke směsi koření používaného do likéru. Podíváme se na zajímavý reklamní film, na závěr nás čeká ochutnávka tří druhů likérů. Odpolední individuální program využíváme každý podle svých představ. Někteří zavítají do zámku v Doubí na výstavu vánočních ozdob.
A protože právě probíhá zahájení lázeňské sezony, sledujeme průvod městem s králem Karlem IV. na koni v čele průvodu s celou svou družinou. Večer přesně v sedm hodin nasedáme před hotelem Richmond do autobusu a pomalu se cestou na ubytovnu loučíme s centrem Karlových Varů.
V neděli jako první navštívíme kostel Nejsvětější Trojice založený v letech 1692-1712. Počátkem 21. století prošel kostel rekonstrukcí. Další zastávkou je zřícenina hradu Andělská hora. První zmínka o hradu je z roku 1402, nejstarší zachovanou částí je čtyřhranná věž. Z hradu jsou krásné výhledy na krajinu Slavkovského lesa a Doupovských hor. Po sestoupení z hradu se společně vyfotíme a rozdělíme se na dvě skupiny.
První odjíždí autobusem do Dubiny, druhá část vyráží do Dubiny pěšky. Cesta vede po loukách i lesem. V zaniklé osadě Stichlův Mlýn se zastavíme u obnovené kapličky Panny Marie z roku 1851.
Cestu si zkrátíme po neznačené cestě, a když narazíme na místo, kde prudký potůček nemá místo na přejití, pobavíme se vymýšlením možností k jeho zdolání. Nakonec přejdeme skoro suchou nohou všichni. Obešli jsme Šemnickou skálu, která je součástí stejnojmenného přírodního parku, který byl vyhlášen už v roce 1933.
Z Dubiny vyrážíme už zase společně, projdeme kolem lesní kaple a blížíme se ke kamenné rozhledně Bučina, kterou nechal v roce 1880 postavit Heinrich Mattoni. Rozhledna je 11 metrů vysoká a cesta k ní nám dala pořádně zabrat.
Smutná procházka komplexem bývalých lázní Kyselka, jejich počátky sahají až do roku 1793. Budovy chátrají, chátrá i kdysi luxusní vila Mattoni. Největší slávu lázně zažily, když Heinrich Mattoni začal hlavní pramen stáčet do lahví a vyvážel minerální vodu do celého světa. V létě roku 2016 bylo otevřeno Muzeum, jehož expozice se soustředí zejména na Heinricha Mattoniho a historii jeho značky. Zajímavá prohlídka. Zajdeme k pseudorománské kapli sv. Anny, která byla postavena v roce 1884.
Autobusem dojedeme k Radošovskému mostu, který má pestrou historii, zažil mnohá vyhoření i následné rekonstrukce. Po rekonstrukci v roce 2003 byl most po dlouhých letech znovu otevřen.
Bývalý důl Rolava (Sauersack) – projdeme se mezi betonovými pozůstatky cínového dolu a nedalekého zajateckého tábora z 2. světové války.
Večeři máme zajištěnou v penzionu Selský dvůr. Po osmé hodině vyrážíme domů.
Veliký obdiv patří Jendovi Doudovi za perfektní přípravu celého zájezdu. Jendo, děkujeme za 3 krásné dny v okolí Karlových Varů. Helenka Doudová nás celou cestu s humorem jí vlastním seznamovala s místy, kterými projíždíme. Dík patří i Tobě, Helenko.
S úsměvem vzpomínáme na nedělní odpolední cestu autobusem, kdy se k Heleně přidal Ivo Šafus, oba se vtipně, věcně doplňovali a jejich informace byly super.
Věra Hernychová

Akce byla podpořena Ústeckým krajem.

5. – 7. 5. 2017 10. výročí založení KST Horňan Práznovce
Fotografie:
Václava Hiekeho Jana Tomišky
V rámci spolupráce tehdejší MAS Šluknov a slovenské MAS Svornost Nitranského kraje došlo při setkání 5. – 7. 5. 2011 z popudu turistického klubu KST Horňan k dohodě o spolupráci s naším KČT Krásná Lípa. Byla to šťastná volba a během šesti let proběhly vzájemné návštěvy jak činovníků, tak členské základny, vždy ve velmi přátelské atmosféře a poznávací a společenské akce tak přerostly v osobní přátelství.
Spřátelený odbor slavil 10. výročí, ke kterému pozval i naše zástupce. Přestože oslava byla v sobotu, tak na přání hostitelů jsme se sešli již v pátek. Před ubytovacím zařízením v Topolčanech nás naši kamarádi přivítali s krásnou kyticí pro Alenu a něco dobrého pití pro všechny.
Po ubytování a krátkém odpočinku nás přátelé převezli do Práznovců, kde byla druhá část milého přivítání. V nové pizzerii u slavnostně prostřené tabule nás očekával starosta obce. Při i po výborné večeři jsme si všichni hezky popovídali. Oba kluby mají to štěstí, že mají ve svých řadách starosty obcí, a bylo více než symbolické, že se mohli sejít. Večer rychle uběhl a nakonec nás hostitelé taxíky převezli na ubytování.
V sobotu v půl deváté nás přátelé čekali s auty, aby nám ukázali krásy svého okolí. První cesta vedla k památnému stromu, který má klub ve svém znaku a který je dominantou kraje – sekvojovci mamutímu. Obvod kmene má 432 cm, výšku 25 m, průměr koruny okolo 11 m a na Práznovce dohlíží již 76 let.
Další zastávkou bylo zahradnictví v Krušovcích-Hradu. Vzhledem k profesi obou starostů jim to bylo blízké, ale i pro ostatní to byl zajímavý zážitek. V pěkném prostředí se našel čas na kávu i něco k ní.
Následovaly termální lázně, které se nacházejí v regionu Horní Nitra na okraji města Partizánske, v části Malé Bielice. Jižně od nich se rozprostírá pohoří Tribeč a severně jsou to výběžky Strážovských vrchů. Do centra Partyzánského se z lázní dostanete autem za 6 minut. Lázně vznikly u vývěru slabě mineralizované léčivé vody, která má u pramene 43,6 °C. Příznivě působí na pohybové ústrojí, vegetativní systém a celkovou somatickou regeneraci organizmu.
Po relaxu v bazénech různých teplot jsme navštívili Mini Zoo Bojna. Nabízí přehlídku více než 120 zvířat 30 druhů ze šesti kontinentů. V ZOO jsou i dva rybníky určené k rybolovu. Zahrada je situovaná na úpatí Povážského Inovce, 44 km od Nitry. Závěrem poznávací části dne byl vynikající oběd v restauraci u Mini ZOO.
Mapa je zde.

V 17 hodin začalo vlastní připomenutí 10. výročí odboru KST Horňan Práznovce.
Perfektně zrežírované a důstojné oslavy začaly fanfárou a nástupem krojovaného mužského souboru. Za zpěvu státní a klubové hymny prošlo sálem defilé místního krojovaného souboru s prapory. Soubor následně předvedl své taneční umění. Po přednesení krátké zprávy o činnosti předsedou klubu, pokladní zprávy a zprávy revizní následovala diskuze. Byli přijati noví členové, oceněni členové výboru a předseda klubu. Náš klub dostal Čestné uznání za dlouholetou spolupráci. Vyvrcholením bylo ocenění od pana starosty „Pocta starosty“. Tuto cenu starosta udělil za 11 let pouze třikrát. Této pocty se krom předsedy hostitelského klubu dostalo i dvěma našim členům. Oficiální část byla zakončena krájením třípatrového dortu. Občerstvení bylo formou zabijačkových pochoutek. K pohodě a tanci hrála klubová hudba.
Pak nás už čekalo nedělní ráno. Ještě snídaně s přáteli, dojemné loučení ulehčené konstatováním, že se zase v červenci sejdeme na Mezinárodním turistickém srazu na Duchonce, který náš partner pořádá.
Václav Hieke

1. a 14. 5. 2017 Noví značkaři
Fotografie:
Václava Hiekeho
Doba, kdy měl náš odbor i osm značkařů, je minulostí. Tato pěkná práce v přírodě je i prací velmi prospěšnou, ale časově náročnou. Téměř pro každého, kdo vyrazí do přírody, je samozřejmostí, že hledá turistickou značku, která ho následně bezpečně dovede do cíle jeho putování.
Ale málo kdo se může pochlubit s tím, že potkal člověka s barvami, který značí cestu. Kritický stav krásnolipských značkařů se začíná lepšit. K Jitce Štraubové, která absolvovala školení v loňském roce, se letos přidávají noví zájemci. Začínajícím krokem abonenta značení je praxe v terénu pod vedením instruktora.
První značku symbolicky červenou si namalovala a absolvovala první tři kilometry na trase Horní Chřibská – Rybniště 1. května rodina Kolářových. Prokázali zručnost a pečlivost. Brzy by se z nich mohli stát členi značkařského kolektivu, který se stará o síť značených cest. Popřejme jim vytrvalost, na cestách pěkné počasí a mnoho hezkých zážitků z přírody.
Václav Hieke

28. – 30. 4. 2017 3 dny – 3 státy – 3 pochody
Fotografie:
Jany Králové Alexe Mihalíka Mikuláše Peterky Líby Šaferové Jana Tomišky
Na třídenní výlet do Polska a Jizerek se nás třemi auty vydalo 11 lidí a 1 fenka Betyna, v podstatě již stálých účastníků. Jenom pozorností Hanky jsme neodjeli bez Líby, na kterou vedoucí nějak zapomněl. Počasí moc přívětivé nebylo, ale k zastávce u vodní tvrze v Ruppersdorfu, užívané jako "škola misionářů", kde se nám dostalo i krátkého výkladu, nás neodradilo.
V nedalekém Herrnhutu jsme se po doporučení Alexe zastavili na starém hřbitově, na kterém nejsou klasické hroby, ale desky jsou položeny na úrovni terénu. Ze vzdálenosti několika desítek metrů je vidět jenom louka. Herrnhut (Ochranov)) byl založen roku 1722 německými potomky Jednoty bratrské z fulneckého kraje (Moravskými bratry), vedenými tesařem Kristianem Davidem, jimž k tomu poskytl své pozemky Mikuláš Ludvík hrabě ze Zinzendorfu. Na okraji jeho panství Berthelsdorf tak vznikla nová ves Herrnhut, česky pak Ochranov, a v něm Obnovená Jednota bratrská ochranovská. Uprchlíci sem přicházeli mezi lety 1722 až 1732. Pocházeli z různých regionů, kde byli katolíky perzekvováni. Mimo Ochranova byla přibližně ve stejnou dobu založena i obec Nowawes u Postupimi a Český Rixdorf v dnešním Berlíně (Wikipedie).
Po dobrých silničkách a pěknou krajinou jsme dojeli k Hagenewerde, vesnici na jižním okraji Berzdorfského jezera, které vzniklo zaplavením původního hnědouhelného dolu. Jezero má úctyhodnou plochu téměř 10 km2, max. hloubku 72 m a objem 330000000 m3. Návštěvník si může vybrat ze dvou velkých pláží se zázemím, velká placená parkoviště, 18 km dlouhou cyklostezku téměř okolo celého jezera a v širokém okolí již rekultivované haldy s rozhlednou. Vzhledem k roční době a počasí jsme vodu nevyzkoušeli, ale zastavili jsme u expozice věnované bývalému dolu – jednomu z velkých korečkových rypadel, které bylo jako jediné ze 16 (?) zachováno na povrchu.
Po projetí městem Görlitz a na polské straně Zgorzelcem jsme v poklidu dorazili až do Lubaně, kde jsme se přivítali s našimi dlouholetými polskými kamarády. Naše další cesta mířila do městečka Nowogrodziec. Přes náměstí jsme prošli až ke kostelu a velice rozsáhlé zřícenině bývalého kláštera Sester Majdalenek. Měli jsme štěstí, že jsme se díky Alexovi, který se dal do hovoru s přijedším knězem, mohli podívat do kostela. Kněz kostel otevřel a popovídal o historii.
Po několika málo kilometrech jsme se zastavili ve vesničce Gościszówě, kde jsme viděli tři velké zříceniny (renezančního zámku, sýpky a ?). Přestože tyto objekty jsou na seznamu Narodowego Instytutu Dziedzictwa, jsou naprosto neudržované a v žalostném stavu.
Další zastávkou měla být vesnička Niwnice, ale bohužel jsme asi inzerovanou zříceninu přehlédli, a tak jsme pokračovali plynule dále. Vzhledem k pokročilé době, kdy se začaly u několika účastníků projevovat abstinenční příznaky nedostatku kofeinu a nemožnosti najít vhodnou cukrárnu či kavárnu, jsme pokračovali do města Lwówek Śląski. Muselo to být dříve krásné historické město, ale nová paneláková doba znamenala jeho degradaci. Přesto jsme viděli mnohé dobře udržované staré budovy, části hradeb či věže. Sice jsme cukrárny našli, ale 9 míst nebylo v žádné, takže jsme se nakonec rozdělili a po kafíčku, někteří i po dortíčku, jsme se v pořádku sešli na náměstí, Alex s Monikou již čekali u aut.
Plánovanou zastávku u několika starých štol u vesničky Płoczki Dolne jsme vynechali a dojeli jsme až do Dělnického domu v Hejnicích, kde jsme si dali výbornou večeři. Večer jsme přejeli do Nového Města pod Smrkem, kde jsme se pozdravili s kamarády a poseděli, popovídali a někteří si i zatancovali při živé hudbě – zpěvačka, klávesy a tahací harmonika.
Počasí sobotního rána nebylo moc příznivé, ale po vydatné snídani z vlastních zásob jsme vyjeli auty na Smědavu, kde jsme se rozdělili nejdříve na dvě skupiny (jedna šla na Jizerku), zbytek pokračoval k Jizeře, kde se na Paulově pasece naše kroky opět rozdělily – více rozchození vyrazili na Polední kameny (a následně neplánovaně až na Frýdlantské cimbuří, viz dále), Honza s Janou k Čihadlům. Všichni jsme se hezky prošli, i když nejdelší trasa byla náročná, což bylo vidět zejména na Betyně. Všichni jsme také zažili docela pálivé sluníčko, sněhovou chumelenici a pod nohama místy i dost sněhu.
Večer jsme se sešli opět v Dělnickém domě s našimi kamarády Mirkem, Soňou a Jardou. Byl to vydařený večer, plný smíchu a dobré nálady.
Nedělní ráno bylo naprosto jiné, naštěstí – nebe bez mráčku a pálící sluníčko! Po snídani, úklidu a rozloučení s přívětivým a ochotným panem správcem jsme vyrazili auty opět na Smědavu, ale pokračovali jsme dále až do Josefova Dolu, s krátkou zastávkou na hrázi přehrady Souš. Plánovanou trasu k Protržené přehradě nakonec nešel nikdo, takže jsme se prošli všichni údolím Jedlové s jejími vodopády i vodopádky. Myslím, že to byl hezký závěr našeho třídenního putování.
Díky všem za účast, jenom mne mrzí, že ačkoliv byl program na všechny tři dny na stránkách snad 2 měsíce dopředu, nikdo, až na Líbu, nevznesl žádnou připomínku a vše se "řešilo" vždy až na místě. Domnívám se, že i případné problémy by se měly řešit přes vedoucího. Tak možná příště.
Jan Tomiška

Výlet na Polední kameny
V sobotu ráno vyjíždíme za pěkného počasí na Smědavu. V takovéto nadmořské výšce je sníh i v tuto jarní dobu normální, přesto to některé účastnice překvapí. Na trasu k Poledním kamenům (1006 m n. m.) z jedenáctičlenné skupiny vyrážíme jen čtyři (já, Mikša, Jitka st a Libuška). Ostatní na Čihadla nebo Jizerku. Sluníčko svítí, ale i přesto je terén mokrý, blátivý a o to na chůzi náročnější. Libušky hůlka připomíná po karambolu paragraf, ale Mikša ji vrátil do původního stavu.
Paulova paseka zůstala daleko za námi a my už zdoláváme Polední kameny, kde ještě místy visí malé ledopádky. Čeká nás nádherný výhled, který nemá chybu. Kocháme se. Sluníčko nám dopřává požitek, jakoby chtělo říci, že za chvíli bude vše jinak. Jen co začínáme svačit, začíná padat hustý sníh, přípomínající bílý závoj. Narážíme šátky, čepice a míříme k Frýdlantskému cimbuří (900 m n.m.). Cestou zapojujeme fantazii a hádáme, co nám jednotlivé skály připomínají. Tu psa, obličej či zubní stoličku. Na vrchol cimbuří není lehké se dostat. Přes velké kameny a kovový žebřík. Až na úplný vrchol to zdatně zvládla vedle Mikši i Líba s Jitkou st. Skvělý výkon. Gratulace. Já snad příště.
To už opět začíná chumelit s deštěm. Klesáme a vzápětí stoupáme, hodně kluzkým terénem k Černému potoku. Prošel revitalizací a i okolí s hmyzím domem stojí za pokoukání. Ten by se mohl stát součástí trasy pohádkového lesa. K Čihadlům se brodíme sněhem nesněhem. Kouzelné rašeliniště, mající v každou roční dobu svůj půvab. Na Knajpě využíváme sluníčka a občerstvujeme se. Kdysi to bývala ubikace pro lesní dělníky, dnes občerstvení v sezoně.
K cíli na Smědavu to už máme kousek. Ještě pokukujeme na Jizeru, ale vzhledem k času to necháváme na jindy. Na Smědavě už zbytek party nečeká, tak odjíždíme na zasloužený oběd do Dělnického domu. Mají sice už jen jelení guláš, zato velmi chutný. Ušli jsme 14 km v nelehkém terénu, který hlavně Jitka st a Libuška zvládly s mým obdivem. Užili jsme si i přes aprílové počasí moc hezký výlet.
Jitka Štraubová

22. 4. 2017 Vlakem do Míšně
Fotografie:
Jaromíra Petružálka


21. 4. 2017 Otevření Křinické cyklotrasy Krásná Lípa – Bad Schandau
Fotografie:
Mikuláše Peterky Jitky Štraubové
V pátek ve 12.30 to u OPS České Švýcarsko vypadalo na hemžení cyklistů, kteří se vydávají na cestu kolem světa, ale kdeže... I když!... OPS České Švýcarsko zahajuje tento víkend turistickou sezonu a začala dnes cyklovýletem "Otevření Křinické cyklotrasy".
Vyměnili jsme pohorky za kola a hurá do pedálů. Na náměstí nás bylo patnáct, chvíli to vypadalo, že šlápne do pedálů i pan starosta Kolář, ale kolo předal své ženě Martině. Podporu vyjádřil i senátor Zbyněk Linhart, který se po pár kilometrech z důvodů pracovního zaneprázdnění s námi musel rozloučit. K mání byla i čtyři elektrokola od Pavla Brabce z Rumburka, který působil i jako servisní technik.
Vyjeli jsme směr Kyjovské údolí, kde nám dělala krásnou společnost Křinice, ta, které se to vše týkalo. Projíždíme Zadní Doubicí, kdysi tu stávaly domy, dnes jen dva na německé straně. Kousek dál, opačným směrem než jedeme, je odbočka na Obere Schleuse, kde jezdí lodičky, stejně jako u nás v soutěskách. První poctivé stoupání nás čeká do Hinterhemsdorfu. Opravdu poctivý kopec. Uf, už jsme nahoře. Skvělý výkon ode všech, klobouk dolů před Maruškou, která bravurně šlapala celou cestu.
Po vydýchání se seznámíme s panem Klausem z NP Saské Švýcarsko. Vypráví nám historii Hinterhemsdorfu. Po pár metrech už na nás čeká v místním Haus des Gastes přivítání a dobrý čaj. Rozloučíme se a ujíždíme dále. Sjedeme na Wettinplatz na staré české silnici a pokračujeme na Bad Schandau.
Zastavujeme se u Marienquelle (Mariina pramene) a boudy, která sloužila v dobách, kdy se na Křinici plavilo dřevo. Je to opravdu pěkné místo, kde vidíte protékat čistou Křinici mezi úchvatnými skalami. Mám problém, co dřív. Zda koukat na cestu, či na tu krásu kolem. Vyhrává to druhé, takže mám krk jako žirafa. Ale stojí to zato. Na konečné stanici křinické tramvaje se s námi loučí Karl a společnost nám dělá Hans Petr, tiskový mluvčí NP Saské Švýcarsko.
Mrknutí na vodopád Wafferfall a souběžně s tramvajovými kolejemi přijíždíme do Bad Schandau. Zvládáme to dobře, do odjezdu vlaku do Rumburka máme ještě 20 minut. Společné focení, občerstvení a už se nakládáme s naší "výbavou" do vlaku. Máme zamluvený vagón jen pro nás a hodná paní průvodčí nám pomáhá uskladnit naše oře. Ochutnáváme něco dobrého na zub od Richarda Nágela a Mikši a je nám fajn. Dobře jsme se ve vlaku rozseděli.
V Rumburku nám ukázal pan Brabec své "království", včetně historického muzea kol a moštárny, a nám se už do sedadel ani moc nechtělo. Ale musíme a šlapeme do Krásné Lípy, převážné dosti vlhkým terénem lesními cestami pod Dymníkem a Skřivánčím polem. Do Krásné Lípy k OPS dojíždíme v 19.30 a po našlapaných 55 km jsme se rozloučili.
Děkujeme jak Jirkovi Rakovi i děvčatům Romaně a Daně, kteří již zůstali v Rumburku.
Byl to pěkný výlet a doufám, že se celá letošní sezona vyvede dobře a lidé budou jen spokojeni.
Jitka Šraubová

9. 4. 2017 Žehnání křížů v Lipové
Fotografie:
Václava Hiekeho Alexe Mihalíka
Poválečné vysídlení původního obyvatelstva mělo na krajinu neblahý vliv. Nikdy se oblast nepodařilo dosídlit. První přistěhovalci neměli ke krajině vztah, byly přerušeny místní tradice a zvyky. Zaniklo mnoho industriálních a obytných objektů, včetně budov občanského a kulturního vybavení obcí. Jedním z negativních důsledků výměny obyvatelstva byl dopad na drobné krajinotvorné sakrální prvky. Pokud nedošlo k fyzické likvidaci, tak vzhledem ke lhostejnosti k průběžné údržbě i vlivem povětrnostních vlivů došlo k postupné devastaci předmětných objektů.
Naštěstí v poslední době dochází ke změnám v myšlení společnosti. Vznikají nové tradice, obyvatele zajímá místní historie, uvědomují si, že i každá drobná stavba má svůj příběh. Obce za účasti patronů obnovují zaniklou infrastrukturu. Dlouhodobě se této aktivitě věnuje například Krásná Lípa nebo Dolní Poustevna, výrazně se připojila i obec Lipová.
Symbolicky na květnou neděli bylo za hojné účasti zájemců z Čech i Německa požehnáno v Lipové devět zrestaurovaných sakrálních objektů.
Ve 14 hodin přivítal před místním hřbitovem přítomné starosta obce pan Pavel Svoboda, slovo předal patronovi a zároveň průvodci Ing. Wernerovi Henschelovi, žehnajícím byl arciděkan R. D. Pavel Procházka ze Šluknova, administrátor Římskokatolické farnosti – děkanství Lipová.

Prvním zastavením byl Kunertův kříž (Kuners Kreuz), (1800).
Žulový sokl je osazen železným kovaným křížem, výzdobu tvoří plechové figury: Boží oko, ukřižovaný Vykupitel, Marie a Marie Magdalena, Smrtka a had. Na kříži je nápis „Otče, do tvých rukou vkládám svou duši“, na soklu je „Pro pravdu snášel naše nemoci a naložil si na sebe naše bolesti“. Na soklu je umístěný držák s lucernou. Staré jasany nahradily tři mladé vzrostlé stromky. Dříve se ke kříži konalo procesí na sv. Marka.

Druhým zastavením byl Kostelní kříž (Kirchen Kreuz)
Kříž se nalézá před lipovským kostelem. Původně zde stával dřevěný misijní kříž z roku 1749, ten byl v roce 1836 nahrazen současným litinovým, vsazeným do kamenného soklu.

Třetí zastavení bylo u patronů lipovského děkanského kostela sv. Šimona a sv. Judy. Apoštoly připomínají dřevěné sochy, které byly vytvořeny při dřevosochání v roce 2013. Jsou instalované v parčíku pod kostelem.

Socha sv. Josefa (Die Statue des hlg. Josef).
Čtvrtá zastávka byla u pozdně gotické pískovcové sochy sv. Josefa, kterou vytvořil velkošenovský sochař K. Riedl. Socha, která je prohlášena za kulturní památku, byla v roce 1898 přemístěna, aby uvolnila místo pro stavbu nové školy. Nové místo dostala naproti vzdělávacímu úřadu. Na soklu je nápis „Svatý Josefe, pros za nás!“. V roce 2012 byla v kostele nalezena kartuše, která k soše náležela a na které je nápis „Ke cti domu Davidova“. Po zrestaurování byla zpětně nainstalována k soše. Skulptura je doplněna třemi pyramidálními červeně kvetoucími hlohy.

Pátou zastávkou byl kříž U Pivnice (Das Bierhallen Kreuz).
Opět fortelný odlitek z Adamovských sléváren na Moravě. I když patřil k č.p.21, stojí mezi domy č.p. 137 a 302, a proto se mu také často říká Hessův kříž (Hessen Kreuz). Na kamenném soklu je nápis „Dokonáno jest“, na podstavci „Pochválen buď Ježíš Kristus“.

Šesté zastavení bylo u Ježíše na Janově mostě (Der Heiland auf Johannesbrücke).
Nejmohutnější a nejhezčí kříž se zlaceným Kristem dominuje obci. Místní divadelní spolek nechal zhotovit v roce 1850 kříž a zároveň zakrýt potok. Sokl zdobí mramorová deska s nápisem „Ježíš trpěl za nás a vám zanechává příklad následovat jej v jeho šlépějích“.

Sedmé zastavení nás čekalo u sochy sv. Jana Nepomuckého.
Socha zemského patrona Čech, vytvořená v 1. polovině 18. století, stála původně na Janově mostě. Zde ale trpěla provozem i silniční údržbou, a proto byla v roce 2004 přesunuta na nedaleký pozemek. V roce 2006 byla přeskládaná, jednotlivé fragmenty byly doplněny a pozlaceny. Na podstavci s lucernou je zvolání „Svatý Jane Nepomucký, oroduj za nás!“ Socha je vedena jako kulturní památka.

Osmé zastavení bylo u Kříže rybničního kováře (Teichschmieds Kreuz).
Kříž se nalézá u domu č.p. 32. V roce 2006 byl zrestaurován podstavec, vyroben nový kovaný kříž, který byl doplněný na plechu malovaným Ježíšem a nad ním tabulkou INRI. Pod ní je štítek s nápisem „Děkujeme Ti Pane Ježíši, který jsi za nás zemřel na kříži“. Na soklu je obnoven nápis: "Postůj můj milý poutníče! Hleď, co Ježíš pro tebe udělal! Pohlédni na jeho smrt a krvavý pot. Pak jdi a konej svou pouť!“.

Devátým zastavením je Černý kříž (Das Schwarze Kreuz).
Při silnici na Lobendavu po levé straně je mezi dvěma vzrostlými lípami do kamenného podstavce vsazený mohutný železný kříž s masivní figurou Ježíše. Kříž byl vysvěcen za přítomnosti svého donátora, starohraběte Franze Vinzenze Salm-Reifferscheidta, a jeho choti Johanny Marie hraběnkou Pachtou, 25. 7. 1829. Naproti stával dřevěný Červený kříž.

Do výčtu patří i desáté, poslední zastavení u Harfové lípy (Harfenlinde).
Při stejné silnici, jak je uvedeno výše, býval na kmenu lípy obraz Marie Pomocné. Lípa dostala své přízvisko po větvi, která zasahovala nad silnici a připomínala svým tvarem harfu. Lípa byla sice dávno pokácená, ale na stejném místě roste lípa nová a zdobí ji nový obraz, který namaloval místní občan a věnoval ho obci.
Václav Hieke

6. 4. 2017 Výjezdní seminář na Žitavsko
Fotografie:
Václava Hiekeho Mikuláše Peterky
Jednou z náplní činnosti destinačního fondu OPS České Švýcarsko je pomoci výjezdních seminářů metodicky seznamovat své členy s významnými cíli okolních lokalit. Získané poznatky mají účastníci možnost přenést na své cílové skupiny. V případě našich zástupců to jsou turisté a příznivci turistiky.
Poslední perfektně připravenou akcí byl výjezdní seminář v sobotu 7. 4. 2017 na Žitavsko.
Žitava leží severozápadně od česko-německo-polského trojmezí, poblíž soutoku Mandavy a Lužické Nisy.
Okresní město Žitava náleží do správního celku Löbau-Zittau. Z jeho bohaté historie je pro nás zajímavé to, že osadu založil český král Přemysl Otakar II. a roku 1255 ji povýšil na město. Žitava náležela až do roku 1635 české koruně, kdy byla v rámci Horní Lužice postoupena Sasku.
První zastávkou byly Květinové hodiny a zvonkohra, které se nachází při jižní stěně Bašty řezníků. Tvoří je bývalé věžní hodiny, jejichž ciferník je každoročně tvořen novými květinami. Poblíž je pak umístěna zvonkohra z míšeňského porcelánu, která každou půlhodinu hraje různé lidové melodie. Následovala návštěva městské radnice.
Novorenesanční radnice byla postavena podle plánů K. F. Schinkela (1791–1841) v roce 1840-1845. Vedením stavby byl pověřen architekt C. A. Schramm (1807–1869). U vchodu se nachází dvě velké pískovcové skulptury od sochaře K. G. Beyera. Levá ,Sophia, představuje bohyni spravedlnosti, pravá ,Themis, bohyni moudrosti. Padesát metrů vysoká věž na levé straně je upravený zbytek původní budovy radnice, která byla zničena požárem v roce 1757. Všechny zaujal impozantní interiér stavby s nádherným zasedacím sálem a vitrážovými okny. Na radnici nás přijal primátor města, seznámil nás s historií i současností Žitavy. Po předání propagačních materiálů následovala průvodcem vedená vycházka.
Díky své poloze na staré obchodní stezce mezi Čechami a Baltským mořem se město stalo centrem obchodu a průmyslu. O tom svědčí i nádherná městská architektura. Radnice, postavená v italském renesančním slohu, mohutné měšťanské domy, postavené na základech středověkých pivovarnických dvorů, sedmipatrový „Solný dům“ (jedna z největších sýpek v Německu), bývalý Františkánský klášter, množství barokních okrasných kašen.
Navštívili jsme farní kostel sv. Jana Křtitele (St. Johanniskirche), který byl založen kolem r. 1230 jako románská bazilika, později byl goticky přestavěn. V roce 1757, během sedmileté války, byl kostel téměř zcela zničen. Při velkém požáru města shořel včetně Silbermannových varhan, ale v roce 1770 byl znovu postaven. Kvůli statickým problémům klenby pro střešní konstrukci, díky níž se ve zdivu severní stěny a věže objevily trhliny a věž se naklonila (je znatelné dodnes), byla stavba několikrát pozastavena. Teprve 80 let po požáru dokončil stavbu podle plánů K. F. Schinkela C. A. Schramm. Oltářní obraz od W. B. Rosendala pochází z roku 1836. Roku 1843 získal kostel varhany od Jehmlicha z Drážďan s 55 píšťalami, které r. 1929 rozšířila žitavská firma varhan Schuster o dalších 28 píšťal. Pozoruhodný je kazetový strop v kostele. Gotická plastika sv. Václava, dříve umístěná na západní fasádě, se dnes nachází v městském muzeu. Kostel má 60 m vysokou věž, která je přístupná. Z věže je nádherný pohled na město, Lužické a  Jizerské hory, Hornolužickou vrchovinu.
Následovala prohlídka chlouby Žitavy, a to postního plátna.
Jako zázrakem se v Žitavě dochovala dvě jedinečná postní plátna. Zvyk zahalovat v kostelech celý oltářní prostor (tedy ne jen jednotlivé oltářní obrazy) v době mezi popeleční středou až po velikonoční týden velikým plátnem byl ve středověku velmi rozšířen. Textilie tak oddělovala věřící od liturgických obřadů konaných u oltáře. Půst očí tak doplňoval půst tělesný. Původně bílá nebo fialová plátna byla později opatřena obsáhlými obrazy s biblickým obsahem. Sloužila stejně tak vnitřní meditaci, jako i ilustrace křesťanské věrouky. Po reformaci jejich používání de facto skoro úplně vymizelo, a to jak v evangelických, tak i v katolických kostelech. Proto jsme mnoho těchto křehkých dokladů lidové zbožnosti pozbyli.
Malé postní plátno pochází z roku 1573 a jeho ústředním motivem jsou Arma Christi. (Kristovy zbraně). Jde o nástroje Kristova umučení, přičemž pro laika překvapivě mezi ně nejsou počítány jen předměty očekávané, jako hřeby, důtky, kopí a podobně, ale například i džbán, který použil Pilát, když si myl ruce, kostky, které posloužily zbrojnošům při hře o Kristův oděv, 30 stříbrných, za které Jidáš Krista udal, a též slavné turínské plátno. Seznam má celkem 32 položek. Toto morbidní téma, rozvedené na 12 m2 (poměr stran je 4:3) malého žitavského postního plátna, je v německých reáliích naprosto jedinečné a ojedinělé i světově, protože podobných pláten je celkem pouze šest.
Do neobyčejného kostela Svatého kříže, největší a nejvyšší jednosloupové stavby svého typu, návštěvníky z celého světa láká Velké žitavské postní plátno z roku 1472. Svými obřími rozměry 6,80 x 8,20 metrů patří k nejpůsobivějším ukázkám textilního umění západního světa. V Německu je zcela ojedinělé a patří zároveň k posledním dochovaným v Evropě. Devadesáti malovanými obrazy ze Starého a Nového zákona vypráví toto umělecké dílo biblické příběhy od stvoření světa až po poslední soud.
Dopolední část exkurze byla zakončena obědem ve výše zmiňované Solnici.
Žitavská úzkorozchodná parní železnice (Zittauer Schmalspurbahn) zahrnuje dvě trati: Zittau–Hermdorf a Zittau-Kurort Oybin/Kurort Jonsdorf. Saské státní dráhy neměly zájem stavět do těchto málo průmyslově rozvinutých obcí klasickou železnici. Proto r. 1888 vznikla v Žitavě soukromá společnost Zittau-Oybin-Jonsdorfer Eisenbahn-Gesellschaft (ZOJE), která o rok později zahájila stavbu úzkokolejné dráhy a na konci r. 1890 byla trať již oficiálně v provozu. ZOJE objednala 5 lokomotiv typu H V TK u firmy Hartmann v Chemnitz. V roce 1906 byla společnost zestátněna. Časem získala úzkokolejka velký význam pro cestovní ruch a Sasko se rozhodlo podporovat privatizaci dráhy. Roku 1994 byla založena společnost Sächsisch-Oberlausitzer Eisenbahngesellschaft, mbH (SOEG).
Ta roku 1996 převzala úzkokolejku a její provoz, včetně všech drážních budov a lokomotiv od Německých drah a provozuje ji dodnes. Již od  r. 1874 vznikaly na české straně plány o prodloužení trati z Jonsdorfu přes Dolní Světlou, Mařenice a Jablonné v Podještědí až do Mimoně. Nakonec však stavební inženýr Richard Müller navrhl jen napojení železnice z Žitavy na českou trať Česká Lípa – Varnsdorf. K zamýšlenému prodloužení ze Saska přes Žitavské pohoří až do Mimoně nikdy nedošlo.
Úzkokolejná parní dráha, místními nazývaná Bimmelbahn (vlak beze spěchu), jezdí podle normálního jízdního řádu, v sezoně je několik spojů přidáváno kvůli turistům. Desetikilometrová jízda z Žitavy do  Lázní Oybin trvá zhruba 45 min a svézt se při ní můžeme za krásného počasí otevřeným vyhlídkovým vagonem nebo jedinečným barovým vozem. V roce 2016 dostaly osobní vozy původní nátěr zelenou barvou a byly vybaveny původními dřevěnými lavicemi. Také orientační tabule na  nádražích v Žitavě, Bertsdorfu, Oybině a Jonsdorfu se stkví v původní podobě ze začátku 20. stol.
Na nádraží v Oybině je pak možné navštívit malé muzeum o historii Žitavské úzkokolejky.
Rozchod kolejí je 750 mm. K přepravě je možné využít jízdenku Euro-Nisa-Ticket ( dříve LIBNET).
Naši odpolední cílovou zastávkou bylo letovisko Oybín. Na nádraží nás čekal p. starosta s místní dobově oděnou průvodkyní, ač se jmenovala Brunhilda, místní jí familierně říkají Bruny. V místním infocentru, kde nás čekalo malé občerstvení a propagační materiály, jsme se dozvěděli o místním cestovním ruchu a o místních turistických zajímavostech. Též zde byl prostor pro vlastní prezentaci a navázání kontaktů.
„Bruny“ nás provedla a seznámila s horským kostelem (Bergkirche). Je to luteráský farní kostel postavený v letech 1709–32 na svahu pod někdejším hradem a celestinským klášterem. Prostá stavba ve stylu saského protestantského baroka má originálně dochovaný interiér se dvěma řadami empor s malovaným zábradlím.
Autobus nás přepravil kolem Kelchsteine, což je pískovcový útvar, který se nachází nedaleko česko-německého hraničního přechodu v Krompachu v Žitavských horách u silnice vedoucí z Oybinu do obce Lückendorf. Tvoří ho skupina zvětralých skal ve tvaru kalicha. Jejich specifické zabarvení má na svědomí oxid železa. V Lückendorfu jsme se pokochali pohledem na kopce s Ještědem a Hvozdem. Následoval kilometrový vyhlídkový okruh nad Jonsdorfem, kde nás čekal historický motorový úzkokolejný vlak a cesta do Žitavy a návrat do Krásné Lípy.
Článek by měl být výstupem z exkurze a měl by motivovat naši cílovou skupinu k návštěvě popsané lokality. Případní zájemci mohou získat od účastníků podrobnější informace.
Václav Hieke.

2. 4. 2017 Dubské Švýcarsko – okolí Holan
Fotografie:
Alexe Mihalíka Ilony Řechtáčkové Jitky Štraubové Míly Wisinové
Nedělní výlet s Jirkou Rakem nás zavedl na Českolipsko. V České Lípě se nás sešlo celkem patnáct, včetně dvou děvčat z Ústí nad Labem a navíc i tři chlupáči. Vlak na Kravaře byl plný, krásné počasí zvalo k výletům. Naší výstupní stanicí byly Stvolínky. Tam nás Jirka seznámil s plány dnešního dne. Po domluvě vybíráme trasu kolem Holanských rybníků.
Jitka Štraubová st. naprosto skvěle vypráví o místech, kde prožila dětsví, cestou vlakem ukazuje i svůj rodný dům. Zaslouží velkou pochvalu. Celou cestu byla perfektní vypravěčkou i průvodkyní. Zná každé zákoutí, cestičku a dům. Procházíme Stvolínkami, míjíme kostel a místní zámek, obklopený místy lešením. Vypadá to, že i jemu se blýská na lepší časy. Chvilku šlapeme po silnici, abychom se dostali k prvnímu pěknému místu – vyhlídka Smrtka. Trochu morbidní název pro tak romantické místo s rybníkem, který se jmenuje Koňský.
Pokračujeme okolo sochy Jana Nepomuckého, který tiše na vše dohlíží, po červené do Malého Boru. Nacházíme tam Hrázský rybník (dle Jitky se mu říkalo i Mlýnský – to proto, že tam kdysi stával velký mlýn, údajně až se čtyřmi mlýnskými koly). Opodál je nově opravený přepad s mostem a sochami. Romanticky působí i cca čtyřmetrový vodopád s jeskyní a tůní. A poblíž, u kamenného mostu, svačíme.
Po příjemné pauze pokračujeme na zříceninu Vítkovec. Celou cestu je výhled jak na holanské rybníky, tak na Vlhošť a Ronov, kam jsme původně měli také zamířeno. Kulisa obou kopců nad mozaikou rybníků v nás vyvolává nadšené vzdechy. Sluníčko opravdu ukazuje svou sílu, a proto jen tiše závidíme Betyně a Bessy, které dovádějí ve vodě.
Ze zříceniny míříme do Holan. Zde na náměstí v hospůdce Na Rychtě někteří obědvají, ale pivečko pěkně zašumí snad do každého. Tři zůstávají.
My ostatní se vydáváme do Zahrádek. Cestou vidíme v dáli zámeček Vřísek, bohužel v žalostném stavu, a zbytky tvrze Jiljov, kam se zvědavě vydáváme. Další pěkné místo na naší trase. Pak již lipovou alejí do Zahrádek, krátké pokoukání na zámek, schlazení zmzlinou a autobusem zpátky do České Lípy.
Pan řidič byl srandista a vtipálek. Málokdy se vidí tak dobře naladěný člověk v pracovním procesu a ještě v neděli. V České Lípě děvčata z Ústí, díky zpoždění, chytla spoj, někteří i na Rumburk. I zpoždění se někdy vyplatí.
Viděli jsme krásu holanských rybníků – mimo Koňského a Hrázského i Dolanský či Milčanský (zvaný též Velká nohavice) a novozámecký. Krása.
Byl to jeden z krásných dnů a výletů. Díky Jirkovi Rakovi za organizaco výletu a Jitce Štraubové st. za moc pěkný výklad. Chyběli nám někteří kamarádi, hlavně Mikša s Jitkou, tak se na ně budeme těšit příště.
Mapka je zde.
Jitka Štraubová

1. 4. 2017 Bad Schandau a stolové hory
Fotografie:
Alexe Mihalíka Jaromíra Petružálka Míly Wisinové
Na sobotní výlet se nás sešlo ve vlaku pouze 5. Po příjezdu do Bad Schandau jsme nejdříve navštívili v Domě Saského Švýcarska burzu cestovního ruchu, kde jsme pozdravili naše zástupce na stáncích Domu Českého Švýcarska a města Rumburk, a pak jsme si udělali krátkou procházku městem.
Odpoledne jsme už v 8 lidech vyrazili společně s Jirkou Rakem nejprve na vyhlídku Zaukenhorn nad městem. Pak jsme sestoupili přes park k přívozu, se zastávkou v luxusním infocentru v hotelu Haus des Gastes, kde je možné si nejen koupit, ale i vypůjčit turistické vybavení.
Autobusem od nádraží jsme přejeli na zastávku Parkplatz v městečku Gohrisch. Dál už jen po svých k vrcholu. Stoupání pod skály bylo celkem pohodové, což se už nedá říci o samotném výstupu. Minuli jsme ukazatel k výstupu po schodech a vydrápali se obtížným výstupem Sokolí soutěskou. Tmavé myší díry a žebříky vyžadovaly dost odvahy. Zato odměna výhledy z obou vyhlídek na vrcholu byla luxusní.
Po sestupu do sedla nás čekal další výstup, ale tentokrát pohodlnými schody na vrchol Papststein. Opět krásné výhledy, pak občerstvení v místní restauraci s česky mluvící obsluhou a pomalu se vydáváme na zpáteční cestu. Zajdeme ještě ke třem jeskyním Hampelhöhle na úpatí Kleinhennersdorfer Stein. Poslední zastávka je u starého kamenného rozcestníku. Poměrně strmým klesáním se vrátíme na nábřeží a k nádraží.
I přes dost velkou náročnost to byl nádherný zážitek a všichni ve zdraví došli. Jirko, děkujeme.
Míla Wisinová

26. 3. 2017 Za orchidejemi do Drážďan
Fotografie:
Líby Šaferové
Vydali jsme na výstavu orchidejí v pěti na skupinový lístek Labe/Elbe vlakem z Rumburku do Drážďan s přestupem v Bad Schandau. Před dvěma roky jsme tuto cestu podnikli z Varnsdorfu přes Žitavu a Ebersbach, ale to jsme museli kombinovat dva lístky – jeden bez slevy Varnsdorf-Zittau zpáteční a druhý skupinový pro 5 lidí na vlak z Liberce do Drážďan, protože na lístek EuroNisa se až do Drážďan nedostanete.
Teď se prosím pokochejte obrázky, kterými jsem se snažila zachytit tu neskutečnou nádheru, za níž jsem se vypravila v posledních šesti letech už počtvrté. Pro milovníky flory opravdu zážitek.
A cesta vlakem z Bad Schandau podél Labe pod Liliensteinem, Bastei, Königsteinem je také okouzlující.
Příští rok se pokusíme hledat další možnosti spojení, aby se mohli přidat zájemci z celého Šluknovského výběžku. Podaří se?
Líba Šaferová

26. 3. 2017 Výlet k vodopádu Velký Štolpich v Jizerkách
Fotografie:
Mikuláše Peterky Jana Tomišky
Nedělní výlet do Jizerských hor byl z hlediska počasí jarní luxus. Obloha modrá, sluníčko zatopilo svými paprsky. Ale nejen počasí, hlavně krása Jizerských hor měla velký půvab. Cestou k našemu cíli – vodopádu Velký Štolpich, jsme míjeli buky, které se připravují na „novou sezónu“, a malé i větší tůňky napovídaly tomu, že se blížíme k cíli. Všude byl klid, jen ptačí štěbetání dolaďovalo krásnou atmosféru dne. Užili jsme si i sníh, kterého bylo u vodopádu ještě dosti.
Honza byl trochu zklamaný, čekal, že se voda bude rozbíjet o kameny, ale i přes to, že tomu tak nebylo, naskytl se nám pěkný pohled na Velký Štolpich. Na své si přišel i Mikša, to když jsme objevili malé ledopádky.
Prošli jsme po staré historické silnici a u pamětní desky císařovny Alžběty se občerstvili. Nemohli jsme vynechat pohled na kostel Navštívení Panny Marie, která má zase architektonické kouzlo, dokonce s nedělní mší. Stejně tak cukrárnu a oběd v Dělnickém domě, který má zase chuťové kouzlo. Honza zamluvil malý salonek na konec dubna, kdy tam pořádá turistikou akci. Vyšlo prostě naprosto všechno. Dokonce i krátká návštěva lázní Libverda a pozdravení přátel Mirka a Soni. Vraceli jsme se domů maximálně spokojeni a s pěknými zážitky.
Honzo, moc děkujeme za krásný výlet.
Jitka Štraubová

25. 3. 2017 Otvírání studánek u pramenů Křinice
Fotografie:
Alexe Mihalíka Mikuláše Peterky Jaromíra Petružálka Líby Šaferové Jana Tomišky
Sluníčko dnes svítilo od rána. Vytvořilo pravou jarní atmosféru pro dnešní akci - otvírání studánek. Nebo jen nedočkavostí vykouklo, aby se podívalo na partu místních celebrit ze čtvrteční akce na náměstí, která na internetu zastínila daleko větší hvězdy? Dnes jsme se sešli dalo by se říci ve stabilní partě a po 10. hodině vyrazili směr studánky. S radostí jsme přivítali naši kamarádku Jitku z Litoměřic, navrátivší se z lázní.
Měli jsme trochu dilema, které dítko letos studánky otevře, jelikož na náměstí žádné nebylo, ale po příchodu ke studánkám naše obavy zmizely. Dětí bylo jako smetí. Smetí a nepořádek nebyl k naší radosti podél cesty. Výsledek čtvrteční brigády byl vidět, nebo že by jen někteří lidi dostali rozum a nepořádek začali házet do popelnic? Trochu scifi, ale proč ne. Došli jsme v pohodě a dobré náladě ke studánkám, kde už čekali další naši kamarádi, děti ze školy Pastelka z Rumburka, rekordních 30 účastníků z Horního Podluží a další příznivci. I s dětmi nás bylo dohromady 77 studánkářů a pár čtyřnohých hafanů. Horní Podluží, Jiříkov, Jiřetín, Krásná Lípa, Litoměřice, Pihel, Prysk a další pestrá účast z okolí.
Otvírání studánek je každoroční tradice, ale bez klíče to nejde, jak jsme posléze zjistili. Kde byl? Spokojeně trůnil v kufru mého auta. Pro nás turisty však žádný problém, poradíme si se vším. Proto po půl dvanácté, kdy nás Mikša seznámil s historií studánek, součastností i budoucností (studánky by měly projít renovací), dvě půvabné slečny, možné adeptky na Pohádkový les, nalezeným klíčem studánky odemkly. Chvilka poezie byla na místě. Slova básně "Znám křišťálovou studánku" někteří horko těžko lovili z paměti, ale sborová recitace drobné nedostatky zamaskovala a pro danou chvíli se výborně hodila. Stejně tak tóny naší hymničky, když Jitka s Ilonkou udělaly na zábradlí altánku ořecho-griotkový bar. K otvírání studánek patří i opékání buřtíků, pro mnohé první v tomto roce. Účastníci ocenili i hezký pamětní list, který dostal každý na památku.
Postupně jsme se rozcházeli, po skupinkách či jednotlivě. Jádro nejvěrnějších zakončilo tuto, myslím si vydařenou akci, v cukrárně u Moniky.
Byl to moc pěkný den a poděkování všem, kteří předem vše uklidili a připravili, i těm, kteří přišli a otevřeli naše krásné studánky.
Jitka Štraubová

23. 3. 2017 Brigáda u pramenů Křinice
Fotografie:
Jitky Štraubové, Ilony Řechtáčkové, Mikuláše Peterky
Ve tři jsme se v dostatečném počtu šestičlenného manšaftu slétli na náměstí v Krásné Lípě. Zrovinka se tam vyskytoval pan Michal Horáček, který v místním pivovaru chystal podvečerní přednášku. Bylo to docela vtipné, protože to byla samá kamera a mikrofon a flaušák, a my tam v gumákách a postrojení jak panoptikum, jsme byli krásným kontrastem. Velice milé bylo od pana starosty Koláře, že když nás míjeli, tak nás představil jako důležitou oporu chodu města s tím, že se nejedná o skupinku bezdomovců, ale že jdou turisté na jednu z brigád. Takže „ántré“ super!
U Klabečáku jsme se rozdělili, já s Jitkou Peterkovou jsme zůstaly tady a sbíraly jsme až k rozcestí, kde jsme se setkaly s Jitkou Štraubovou a společně jsme vyčistily ještě jednu neplánovanou odbočku. Muži: Mikša, Mirek a Pavel Podhorský, měli na starosti altán s okolím a cestu až k parkovišti.
Nasbírali jsme pět plných velkých černých pytlů a ještě zůstal nepobratelný odpad několika pneumatik, monitorů a dalších pokladů. Tradičně nejzahnojenější místa byla ta, kam se dá zajet autem a bylo toho opět požehnaně všeho druhu. Na parkoviště už zajelo další auto, a když si všimlo, že tam pánové sbírají odpad, tak odjelo. Měl kliku, asi by byl bit tolik, že by z něj byla taky hromádka odpadu.
Odměnili jsme se upečeným buřtíkem a zázvorovým čajem od Jitky Peterkové a ořechovkou od Mikši a rozloučili jsme se. Jitka ještě narvala škodovku celým tím pytlovým humusem a už jsme uzavírali sázky, kolik bordelu se objeví do soboty, až tudy půjdeme odemykat studánku.
Ilona Řechtáčková

21. 3. 2017 Za bledulemi ke Skalici
Fotografie:
Mikuláše Peterky Ilony Řechtáčkové Jana Tomišky Ráno to nevypadalo zrovna na zářivě slunečný den, ale hlavně, že neprší. Plno známých tváří, ale namířeno k různým cílům, tak nás „Skaličáků“ nakonec zůstává sedm. V Krásné Lípě se kupodivu připojují jen Peterkovi, v Nové Boru máme malinko čekačku na Jitku Štraubovou st. a u vlaku v cílové stanici na nás čekají Jíťa s Betynkou a Tomiškovi. Takže prezentujeme devět žen, čtyři muže a jednu čtyřnožku.
Mikša nás přivítá na dnešní akci, potěší nás panáčkem ořechovky a odzpíváme hymničku. Pak už se vydáváme vstříc bledulím a doufáme, že terén bude shovívavější než vloni, kdy místy nebyla volba mezi lepším a horším terénem – matlali jsme se v bahně úplně všude, divím se, že nás z hospody nevyfofrovali. Celou cestu nám Betynka svou přítomností zajistila koncertní doprovod – široko daleko nebylo psa, který by nás nepozdravil.
Někteří z nás už letos nějaké bledulové lokality navštívili, tak mohli porovnávat a naše dnešní volba byla nejlepší: bílo, kam se podíváš a bláta přiměřeně vyhnutelně. Došli jsme až k rybníku, chvíli si odpočinuli a rozhodli jsme se ještě navštívit Farskou louku se šafránem ve Slunečné.
Kostelík prošel zřejmě nedávnou rekonstrukcí a právě zvonilo poledne. Kvítky byly jen bílé a drobounké, ale sem tam už se objevují i sasanky, fialky a další kvítka, jejichž názvy jsem zapomněla. Zašli jsme na hřbitov vzpomenout na pana Brodského, a pak jsme se vydali celou obcí až kolem jeho chalupy do Skalice. Nutno podotknout, že i takovéto naprosto rané jaro, kdy nemají listnáče ještě ani plavečky, má taky hodně do sebe. Otevíraly se nám překrásné výhledy na kopečky Českolipska i Máchova kraje – jen pro názornost: Klíč, Špičák, Ortel, Hvozd, Bezděz, Ralsko... Je tu také hodně zachovalých a udržovaných chalup a celá lokalita je velice malebná a krásná.
Z fauny jsme mohli obdivovat chlupatého hnědého obra – že by jak? Z ohrady nás zblízka bez bázně pozorovaly laně s jelenem a zpovzdálí pár muflonů. Taky jsem po letech zahlédla načepýřeného krocana. Protože jsme letos došli do hospody U Slunce z jiné strany, neviděli jsme se s kaňourem, který se k nám vloni přes plot, kvalitou pro malé prasátko, málem proboural.
V hospůdce jsme se krásně vešli k jednomu stolu a vybírali si z bohaté nabídky, a jak už to bývá, tak i z bohatosti někdy něco vypadne, takže Honza utřel se segedínem a Jituš oželela nejen kaši, ale i brambory, tak vzala za vděk hranolkami. Nejlíp to vyřešil Mikša s dietou – tomu se to vymklo tak, že si dal nejen polévku, ale i kačenu – prý dietní. Zavzpomínali jsme se smíchem na několik lumpáren z minulosti a najednou nás honil čas, takže rychle účet a Jituš s Honzou nás auty přesunuli na nádraží.
Z okna jsme viděli, že nejdřív jen tak nesměle, ale pak už úplně bez ostychu pršelo a pršelo, takže jsme měli kliku na suchou a tentokrát i docela čistou botu, v nohách asi 10 km, viz mapa ..
Mikšo, děkujeme a vývoj ukazuje, že příští rok v tričku a kraťasech.
Ilona Řechtáčková

18. 3. 2017 Jarní sraz turistů ve Varnsdorfu
Fotografie:
Václava Hiekeho Jaroslava Leksy Mikuláše Peterky Jaromíra Petružálka Iva Šafuse
Tak nám jarním srazem turistů ve Varnsdorfu začala turistická sezóna 2017. Letos setkání turistů zajišťoval KČT Varnsdorf, se zahájením a kulturním programem v pivovaru Kocour.
Ranní počasí ale spíše nasvědčovalo zimnímu období. Ráno v 6 hodin u nás na Kamenné Horce bylo nečekaně všude bílo s dvoucentimetrovou vrstvou mokrého sněhu, a k tomu velká chumelenice. No, to bude účast. Upřímně lituji děvčata a pořadatele z varnsdorfského klubu, poněvadž velmi dobře vím, co je to za starost takovou akci připravovat a pořádat.
Odjíždíme autobusem v 9.20 do Varnsdorfu, ale již počet nastupujících do autobusu nasvědčuje, že to nebude asi tak tragické. Po příjezdu v 9.35 jsme měli do zahájení v 11 hodin hodně času, a tak se zvědavostí navštěvujeme novou mlékárenskou prodejnu s velkým výběrem zboží. Každý si něco dobrého koupil. V 10.25 jsme přišli do pivovaru. Překvapeně jsme zjistili, že v hlavní části pivovaru, kde byla presentace a připravovala se i kapela Malvaz, již nebylo místo. Tak jsme se „utábořili“ k velkému stolu naproti barovému pultu společně s kamarády z Děčína.
V 11 hodin předsedkyně klubu Irena Uličná zahájila jarní sraz. Přítomné následně pozdravil předseda ústecké turistické oblasti Jan Eichler i také starosta města Varnsdorfu. My jsme v zadní části pivovaru neslyšeli sice vůbec nic, ani zahájení, ani co kapela hraje, ale nám to v družné zábavě vůbec nevadilo.
Bylo to povedené jarní setkání mezi spoustou přátel a s dobrou přípravou pořadatelů. K účastnickému listu a dalším propagačním materiálům pořadatelé (pořadatelky!?) upekli směs cukroví, a každý účastník obdržel při presentaci pěkný balíček.
Turistického srazu se dle pořadatelů zúčastnilo 197 turistů a přátel turistiky. Potěšením mým byla nečekaně velká účast členů našeho klubu v počtu 31 členů a přátel včetně 7 členů z Neustadtu.
V odpoledních hodinách jsme všichni spokojeně odjížděli domů. Bylo to vydařené vykročení do letošního turistického roku 2017.
Mikuláš Peterka

4. 3. 2017 Výlet vlakem do Lipové
Fotografie:
Václava Hiekeho Alexe Mihalíka Jitky Peterkové Líby Šaferové Jitky Štraubové
Dle plánu činnosti uskutečnil náš klub již tradiční předjarní výlet s připomínkou nadcházejícího Mezinárodního dne žen. Většina se nás sešla na krásnolipském nádraží, další se připojili v Mikulášovicích, s rumburskými jsme se sešli na zastávce Lipová. U podstávkového domu v Lipové se nás sešlo i s autoturisty 26.
Zde nás očekával pan starosta Pavel Svoboda, který se stal naším pozorným a milým průvodcem. Čekala nás podrobná prohlídka objektu podstávkového domu, ve kterém je infocentrum s regionálním vlastivědným muzeem, ale i prostory pro volnočasové aktivity.
Následovala procházka kolem revitalizovaného jedenáctihektarového zámeckého rybníku. Obdivovali jsme obnovený zámecký park, měli jsme i možnost nahlédnout do zchátralého interiéru barokního zámku. Díky panu starostovi, který se nám trpělivě věnoval, jsme se dozvěděli mnoho informací o výše zmiňovaných objektech. Za to si zaslouží naše poděkování. Jeho zásluhou jsme měli zajištěnu restauraci U Lípy, kde jsme si dali pozdní oběd a poseděli.
Letošní dobrovolnou výzdobou účastníků byl doplněk k oděvu – klobouk. Nutno přiznat, že naši členové umějí být kreativní.
Celý den nás doprovázelo krásné slunečné počasí. Jediné, co chybělo, byla absence některých klubových bavičů.
Václav Hieke


Brtnické ledopády v pořadu Česko – země neznámá
Videoreportáž z návštěvy Brtnických ledopádů redaktorkou ČRO Sever zde.

27. 2. 2017 Posezení u příležitosti kulatých narozenin Jana Doudy
Fotografie:
Mikuláše Peterky

V pondělí 27. 2. 2017 oslavil společně s členy našeho klubu v restauraci Na Fakultě 70. narozeniny dlouholetý člen výboru OKČT Jan Douda. Mezi gratulanty byl i starosta města pan Jan Kolář a místostarosta paní Jana Drobečková.
Oslavenec je velmi skromný člověk, ne každý ví, že se nezištně stará o provoz rozhleden, je naším „ministrem financí,“ vyřizuje účetní doklady, střeží naše skladové zásoby, organizuje naše prodeje, je platným při pracovních aktivitách, úspěšně řeší grantové programy, je vizionář, ale především vždy podá pomocnou ruku.
Patnáctá hodina byla určeným časem setkání. Účastníky, kteří přijeli linkovým autobusem, auty nebo přišli pěšky, přivítal jubilant. Následoval přípitek. Svůj vztah ke klubu mile prezentoval ve své řeči v rámci přípitku, kdy konstatoval, že má dvě rodiny fyzickou a turistickou.
Téměř tři hodiny proběhly v příjemné atmosféře při družném povídání. Každý mohl dle své chuti ochutnat nabídky kuchařského umění pana Halíka. Vyvrcholením byl dvoupatrový čokoládový dort. Gratulanti pak byli rozvezeni do svých domovů.
Co říci závěrem? Jendo, děkujeme Ti za vše, co jsi pro klub udělal, přejeme Ti mnoho zdraví a elánu do dalších let, (čeká nás ještě moc výzev). Poděkování zaslouží i Tvá rodina, která Ti vytváří zázemí.
Václav Hieke

25. – 26. 2. 2017 Školení vedoucích pěší turistiky
Fotografie:
Jitky Štraubové

Tento víkend byl pro nás šest krásnolipských turistů školící. Zúčastnili jsme se školení "Vedoucích pěší turistiky" v Ústí nad Labem v Domě dětí a mládeže. V sestavě Jitka Štraubová, Líba Šaferová, Vlastík Kocman, manželé Kolářovi a Jirka Rak. Další adepti byli z Karlových Varů, Litoměřic, Rumburka, (naše kamarádka Miluška Sempdnerová), Štětí a Varnsdorfu, celkem kolem třiceti.
Pod vedením sympatického pana Klikara jsme pečlivě naslouchali zajímavým přednáškám. Seznámil nás s historií KČT a její organizací, programem, kulturně poznávací činností, meteorologií, nebezpečím v turistice, výkonnostní turistikou, výstrojí na turistiku, ochrannou přírody atd. Dalšími přednášejícími byli Milan Hoke - právní předpisy v turistice, Václav Nič - značení a Martin Bartl - zdravověda a první pomoc. Tato přednáška trvala skoro tři hodiny, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Byla opravdu zajímavá.
Pak již přišly na řadu zkoušky v písemné podobě. Zvládli jsme je všichni. Možná i proto, že jsme měli výborný sladký doping, o který se postarala po oba dny Libuška - výborné koláče. Libo, děkujeme.
Poděkování i panu Klikarovi, všem přednášejícím i Honzovi Eichlerovi, který nás přišel pozdravit.
Jitka Štraubová a pět nových vedoucích pěší turistiky.

11. 2. 2017 Zamrzlé Máchovo jezero
Fotografie:
Mikuláše Peterky

Několik fotografii ze zamrzlého Máchova jezera.

7. 2. 2017 Konference Klubu seniorů Ústeckého kraje
Fotografie:
Mikuláše Peterky

Volební konference krajské Rady seniorů se konala v sále kulturního domu v Ústí nad Labem. Náš Klub českých turistů zastupoval Mikuláš Peterka a Václav Hieke. Jednání zahájil v 10.15 hod. předseda krajské Rady seniorů Alois Malý. Řízení konference se ujala místopředsedkyně krajské Rady seniorů Paedr. Květoslava Čelišová. Úvodem byli přivítáni hosté: primátorka města Ústí nad Labem Ing. Věra Nechybová, předseda republikové Rady seniorů Zdeněk Pernes, náměstek hejtmana Jaroslav Foldyna a herec Jiří Krampol.
Úvodní zdravici přednesla paní primátorka V. Nechybová, mimo jiné poděkovala seniorům za jejich aktivity a slíbila další podporu. Krátce delegáty pozdravil náměstek hejtmana J. Foldyna. Předseda republikové rady seniorů Dr. Pernes v obsáhlém projevu zhodnotil uplynulé čtyřleté volební období. Přítomní se dozvěděli, co se podařilo a co se bude prosazovat v dalším volebním období.
Po představení kandidátů do nového pléna krajské rady Ústeckého kraje následovala volba, navrženi byli zvoleni aklamací všemi 108 delegáty. V sedmnáctičlenném plénu má náš klub svého zástupce. Plénum si následně tajnou volbou na příští čtyři roky zvolilo staronového předsedu Aloise Malého.
Po přestávce, kterou vyplnil svým vystoupením Jiří Krampol, následovala bohatá diskuse, kde na dotazy převážně odpověděla Květoslava Čelišová a předseda Zdeněk Pernes. Po obědě ve 14.15 hod. předseda Alois Malý konferenci ukončil.
Václav Hieke

2. 2. 2017 Brtnické ledopády
Fotografie:
Mikuláše Peterky Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové Iva Šafuse

Jako každoročně, tak i letos jsme se vypravili na vycházku k Brtnickým ledopádům- ta pravidelnost už připomíná každozimní TV vysílání pohádky Mrazík, jenomže tam dávají pořád první díl, kdežto ledopády jsou nejen každý rok, ale i každou návštěvu prostě jiné. Díky precizní prezentaci klubových stránek, což je zásluha Honzy, se nás na akci sešlo 24 účastníků + 3 psi. U zastávky autobusu jsme se setkali z různých směrů – stálá parta, ale i několik nováčků, Vlastík přivezl tři naše děčínské kamarádky a zavítal k nám i jeden Tepličák.
Organizátor Mikša nás přivítal a seznámil s plánovanými třemi variantami tras. Nejdříve jsme si vyšlápli kopec nad Brtníky a s krátkou zastávkou u nového rozcestníku jsme pokračovali k bývalému zámečku Šternberk. Tady nás kromě výkladu o historii a upozornění na nové prvky jako je oprava lávky, studánky a lavičky zaujal Ivo, který se na lavičce ujal operace nasazení „nesmeků“, které vypadly spíš jako železa na nějakou škodnou. Nutno dodat, že v určitých úsecích jsem mu je pak i záviděla.
Ani jsme se nenadáli a byli jsme u cíle nejkratší trasy a musím nás všechny pochválit, že jsme bez váhání všichni pokračovali. Oproti loňsku, kdy jsme v tuto dobu už od mokrého a neprochozeného sněhu byli zmáchaní jak nutrie, tak letos to terénně byla paráda – prohrnutá autostráda, pěkně uťapáno, takže jsme v pohodě prošli střední trasu, kterou jsme výsledně naměřili něco málo přes 9 km. Zhlédli jsme deset krásných ledopádů: Nad Soví jeskyní, Malou kaskádu, Oponu, Konírnu, Betlém, Varhany, Vlčí stěnku, Velký sloup, Divadlo a Křepelčí stěnku. U Velkého sloupu jsme posvačili a posilnili se, i jsme si zlehýnka zapěli naši hymničku.
Děčínská parta vyrazila první na autobus a zbytek se rozdělil: Mikša, Vráťa, Mirek a Ivo se rozhodli pro nejdelší variantu. Vrátili se na Turistický most a prohlédli si Jeskyni víl, Vinný sklep a málo známé ledové stěnky nad Sýrovým potokem. Pak pokračovali dále do Kyjova, kde je zklamala zavřená Fakulta, takže pokračovali pěšky až do Krásné Lípy, a tak měli v nohách 20km – smekám. Určitě i trochu zmokli, protože i nás „středňáky“ už omrzlice a drobný déšť taky zastihly, zítřejší obhlídka ledopádů bude asi pěkná klouzanda, takže jsme to zase pěkně vystihli. Mělo to jedinou vadu na kráse – na závěr chyběla hospůdka, široko daleko ani ň a jsem si jistá, že to ještě nebylo vinou EET.
Po delší době jsem se zúčastnila společné akce, tetelím se radostí a určitě nejen já. Byla to pěkná vycházka v dobré společnosti, tak zase za rok ahoj ledopády a doufám, že i s Jíťou a Betynou.
Mikšo děkujeme.
Ilona Řechtáčková

25. 1. 2017 Cestovatelská beseda o Laponsku (Šebestian Šulc)
Fotografie:
Ve středu jsme se dočkali dalšího cyklu přednášek v Pivovaru Falkenštejn v Krásné Lípě. Tyto přednášky mají už svou tradici a pestrostí si každý přijde na své. Tentokrát nás čekalo cestovatelské povídání o Laponsku, zemi věčného ledu, v podání našeho kamaráda a člena klubu Šebestiána Šulce z Mostu. Chvilku jsem přemýšlela, jestli za hojnou účastí bylo téma nebo přednášející, ale určitě nás všechny přilákala hlavně osobnost Šebestiána Šulce, protože jeho povídání garantuje pěkné zážitky.
Seznámil nás s historií Laponska minulou i nedávnou, přiblížil cestovatelské zážitky z cesty po Laponsku, rozmanitost přírody, život lidí a vše doplnil projekcí fotografií a videí. Tato země je z valné části za polárním kruhem, veliká rozlohou a s malou hustotou obyvatelstva. Způsob života Laponců je drsný a pro nás asi nepředstavitelný. Je obdivuhodné si zapamatovat nejen jména měst a míst, kudy vedla trasa, ale potěšila i ukázka tamního jazyka na několika příkladech a leckterá historka měla vtipnou pointu.
Také jsme si mohli prohlédnout různé obrazové materiály, mapy i vzorky hornin. Velice zajímavá byla následná diskuze, kdy se každý mohl zeptat na další podrobnosti. Zbytek jsme dopovídali v lokále u zlatavého moku.
Tak, pane Šulci, děkujeme a zase někdy velice rádi na shledanou.
Ilona Řechtáčková

17. 1. 2017 Výroční schůze družebního STP v Lovosicích
Fotografie:
Mikuláše Peterky

S předsedou klubu Václavem Hiekem jsem se na pozvání zúčastnil za náš klub výroční schůze družebního STP v Lovosicích. Jeli jsme vlakem, na nádraží na nás překvapivě čekal místopředseda klubu pan Moravec s paní Valentovou a autem nás odvezli na velmi dobrý oběd.
Výroční schůze začala ve 14 hodin pěknou kulturní vložkou mateřské školky. Schůze byla na velmi dobré organizační i programové úrovni i s drobným občerstvením. V diskusi vystoupil náš předseda s návrhy další možné spolupráce, pozváním na naše zajímavé akce a předal upomínkové dárky. Na závěr schůze byl opět kulturní program s živou hudbou za poslechu hezkých písniček, ale my jsme již museli odjet včas domů vzhledem ke sněhové kalamitě.
Mikuláš Peterka

13. – 15. 1. 2017 Nejsevernější zimní stanování
Fotografie:
Šárky Peškové Jana Tomišky

Doslova zasypáni sněhem byli účastníci už třicátého pátého ročníku Nejsevernějšího zimního stanování pod Vlčí horou, tentokrát na Kamenné Horce na základně ČSOP. Organizátoři akce z Klubu českých turistů z Krásné Lípy si letošní počasí pochvalovali, neboť po dlouhých letech chudých na sníh se letos akce zdařila nejen co do počasí, ale i co do počtu účastníků. Akce se zúčastnilo kolem šedesáti turistů, ale jen 49 jich skutečně nocovalo venku pod širým nebem. Na sněhu stálo třináct stanů, jedno iglú a někteří z účastníků se ani neobtěžovali se stavbou přístřešku a přespali tam, kde bylo vhodné místo. Úplně nejmladším účastníkem byl teprve tříletý Maxík Holáň z Petrova u Prahy, kterého pod Vlčí Horu přivezl jeden z bratrů Zahradníkových, kteří se této akce rovněž účastní od svých čtyř let. Nejstarší sedmasedmdesátiletý Jiří Kouba se pod Vlčí horu přijel vyspat z Litoměřic. Kouzlo zimního stanování si nenechal ujít ani Jiří Janda, který vyměnil teplo své postele za spacák, a to i přesto, že je přímo z Vlčí Hory. Atmosféru táboření navodí foto z akce.
Chtěl bych poděkovat všem, kteří se podíleli na akci Nejsevernější zimní táboření v ČR. Manželům Doudovým za logistickou přípravu, průvodcům na ledopády p. Peterkovi a p. Pavlíkovi, p. Šulcovi za přednášku o Grónsku a především pí. Steckerové, pí. Peterkové a pí. Píšové, které zajistily občerstvení, prezentaci i závěrečný úklid. Ale i TS města Krásná Lípa.
V. Hieke.

Trocha statistiky:
Celkem na zimním stanování spalo 49 účastníků, z toho venku 21 dospělých a 2 děti.
Dvě noci spalo 9 lidí, z toho 2 členové KČT (Václav Hieke a Jiří Pavlík).
Jednu noc spalo 12 dospělých a dvě děti.
Odměnění:
Nejvzdálenější: Jindra Opat ze Škrdlovic - krásná klubová kniha "Pohledy do minulosti", obdobně také nejstarší účastník pan Jiří Semerád, ročník 1941 z Litoměřic.
Nejmladší: děti pana Zahradníčka ze Sněžné - Filip (2012) a Max (2014), kteří spali venku ve stanu - odměnění bonbonierou.

14. 1. 2017 Brtnické ledopády
Fotografie:
Líby Šaferové Jana Tomišky

Výlet za ledopády byl součástí 35. ročníku Nejsevernějšího zimního stanování, proto jsme vycházeli ze základny. Sobotní ráno nás přivítalo novou nadílkou sněhu, takže cestu na autobus do Krásného Buku, jsme si museli pěkně prošlápnout. Vystoupili jsme v Brtníkách, kde na nás čekala Libuška se sestrou a neteří, a Vlastík, který dříve nemohl vyjet kvůli sněhu, a dojel v Brtníkách. Dorazil ještě Jindra ze Škrdlovic s kamarádem. Jeho dábelský mercedes projede vše, i haldu sněhu.
Bylo nás sedmnáct a po Mikšově přivítání jsme mohli vyrazit. Mohli, ale... Po chvíli si Jindra všiml, že má na nohou tenisky! Rychle přezout a hurá na ledopády. Stoupali jsme od točny autobusu nahoru na Šternberk. Bylo to jako v pohádce, krásně bílo, stromy se prohýbaly pod nánosy sněhu, sem tam jen stopa od zvířátek a minimálně i od turistů, hledajících ledopády.
Došli jsme k Soví jeskyni, kde byl první ledopád. Pokračovali jsme k Malé a Velké Oponě. Ta byla opravdu úžasná, počasí ji svědčí a roste do krásy opravdu jako z vody. Pokud vydrží mrazy, bude ještě hezčí. Po malém občerstvení a kalíškování všeho druhu jsme šlapali kolem Velkého pruského tábora do Koníren, či Maštalí. Tam díky zemině, kterou voda protéká, vidíme hnědě zbarvené ledopády, jejich barva může být i jako hořká čokoláda. Mňam... Cesta pokračuje dolů z kopce k Betlému, Vlčí stěnce a k Velkému sloupu. Ten nás přivítal chumelenicí, kterou vyvolal závan větru ve stromech nad ním. Nezklamal, i on zdatně narostl.
Po občerstvení šlapeme na Varhany. Potkáváme tu druhou skupinu vedenou Jirkou Pavlíkem. U Varhan se naše skupina dělí na dvě. Jedna míří kolem ledopádů Divadlo a Křepelčí stěna zpátky do Brtníků k autům, my ostatní ke Kapličce ševce Kocha. To už se k nám přidal i kamarád Jirka ze Cvikova, kterého jsme náhodou potkali. Dosud to byla procházka, ale teď nás čekala neprošlápnutá trasa. Mikša, který jediný ví, kde kaplička je, prošlapuje cestu a místy i proráží haldy sněhu mezi smrčky nebo přes vývraty. Jdeme nedutajíc v jeho stopách a přemýšlíme, jestli nezapadneme dříve, než tam dojdeme. Místy předvádíme opravdu akrobatické prvky, první z nich přes potok. Hurá,jsme za ním. Mít někdo kameru, určitě by uspěl v pořadu Natoč to. Jdeme po Poštovní stezce (ve skále je vytesaný letopočet 1749 a poštovní trubka) a již stojíme pod kapličkou. Brodíme se vzhůru do pěkného "krpálu", protože ji chceme vidět. A po chvíli i vidíme. Je to opravdu pěkné místo, s ledopádem a mapou předválečné České republiky. Švec Koch zde oddával tajně snoubence. Stálo to za to. Za pomocí výmyků, přemetů a dalších pro turisty netypických prvků scházíme zpět na cestu. Pochvalu pro Jitku Štraubovou st., mákla si, ale jak později řekla, byla štastná.
Pak jsme již došli Rákosovým dolem do Kyjova a po silnici zpátky na základnu. Ušli jsme zdatných asi 13 km a s chutí si dali teplý guláš, výborné klobásky na pivku, držkovou polévku nebo kafíčko.
Díky Mikšovi za pěkný, místy náročný výlet. Stálo to za to. Mnozí z nás viděli Kapličku ševce Kocha i samotné ledopády poprvé.
Jitka Štraubová

1. 1. 2017 Novoroční výstup na Vlčí horu
Fotografie:
Václava Hiekeho Mikuláše Peterky

1. leden je pro náš klub dnem zahájení nové turistické sezony. Tradičně jsme se hvězdicově sešli na námi provozované rozhledně. Co nebylo tradiční, bylo počasí. V minulých letech převládalo zatažené počasí, většinou se špatnou viditelností. Letošní rok byl zcela jiný. Krajinu postříbřenou jinovatkou prosvětlovaly sluneční paprsky, vše umocňovala blankytná modř oblohy. Účastníkům, kteří vyšli v 11.30 z Krásné Lípy, cestu zpříjemňovaly pohledy na zimní krajinu. Mezi tím už ráno od devíti hodin na kopec vystupovali jedinci i skupinky turistů – do 14 hodin napočítal provozovatel 104 návštěvníků.
Ve 13.40 na vrchol vystoupila organizovaná skupina z Krásné Lípy, Křečanská parta přišla ve směru od Panského o třičtvrtě hodiny dříve. Následovalo přání do nového roku. Popřát přišel jako téměř každý rok i předseda oblasti Ústeckého kraje Jan Eichler. Přítomní si připili klubovou Turistickou Lužickou bylinnou, někteří ještě něčím ostřejším. Kolovaly krabičky s vánočním pečivem.
Z oken rozhledny jsme pozorovali okolní krajinu přesto, že nebylo vidět daleko a pro opar se nedalo dobře fotografovat. Tento nedostatek nahrazovala nádherná kulisa ojíněných stromů.
Všichni návštěvníci si odnesli kalendář na rok 2017 s plánem akcí na letošní rok. Zajímavostí je, že správce rozhledny i přes to, že rozhledna měla mít 31. ledna zavřeno, vyhodnotil, že se vzhledem k pěknému počasí najdou zájemci o tradiční výstup o den dříve, a tak rozhlednu otevřel a vyplatilo se – prodal 105 vstupenek.
Výbor OKČT děkuje všem zúčastněným a těší se na další účast na klubových akcích v tomto roce.
Václav Hieke.

Ranní novoroční probuzení do krásného dne úplně tahalo veřejnost po silvestrovských oslavách na nějakou procházku do přírody. Bylo sice mrazivo, 6 stupňů pod nulou, ale azuro, vyčištěná obloha a již po sedmé hodině červánky osvítily naplno největší hory Lužických hor – Jedlovou, Pěnkavčí vrch a Luž, které od nás mám jako na dlani. Naprostá bomba a paráda, tak krásný novoroční den snad ani nepamatuji.
Myslel jsem si, co přátel nepřijde po náročném silvestrovském veselí k našemu tradičnímu novoročnímu výšlapu na rozhlednu na Vlčí horu, i když se odchází z náměstí až v 11.30, ale jak jsem se zmýlil! Ve stanovený čas nás bylo jen 8, ale díky čekání na spoje od Rumburku a Rybniště jsme vycházeli až v 11.45, a tak přišli ještě opozdilci. Bylo nás celkem 16. Přišel nás tradičně podpořit senátor Zbyněk Linhart s paní Preyovou, ale pro nachlazení s námi jen popovídali.
Po trase se ale počet doplňoval, kochali jsme se krásnou novoroční přírodou a focením, takže nás šlo na rozhlednu celkem 25 účastníků klubu a přátel. Na vrchol věže jsme přišli až ve 13.45.
Zde nás čekal předseda klubu Vašek Hieke s několika tradičními účastníky a přáteli a ostatní veřejností, takže na ochozu bylo plno a my jsme měli jednu z nějvětších účastí. Sešlo se nás zde jenom v tento čas 35 osob.
Předseda přivítal účastníky, popřál k novému roku 2017 vše nejlepší. Jako vždy s námi byl i náš člen a předseda oblastního výboru KČT Jan Eichler, který nás také pozdravil. Já řekl několik slov k blížícímu se zimnímu stanování ve dnech 13. – 15. 1. a pozval přítomné nejen na stanování, ale i na pěkný kulturní program s možností spaní i v rekreačním zařízení. Tradičně si připili na nový rok 2017 naším výrobkem – Turistickou Lužickou bylinnou. Tentokráte jedna lávev ale nestačila... Zájemcům jsem rozdal novoroční klubové kalendáře a propozice zimního stanování. Hezky jsme si popovídali, pokochali se nádhernou, ojíněnou a sluncem ozářenou přírodou a fotili, a fotili. Jen škoda že nebyla viditelnost do větší vzdálenosti. Na ochozu věže jsme se rádi zdrželi, poněvadž přicházeli díky překrásnému počasí další a další přátelé a známí, takže jsem věž rozhledny opustil až ve 14.30, a to ještě proto, že jsem chtěl využít tohoto překrásného dne a ještě jsem se úprkem vydal za Brtnickými ledopády, abych je stihnul ještě za světla.
Mikša Peterka