Příspěvky a připomínky: j.tomiska@gmail.com. Aktualizace minulá: 16.7.2018 11:37:25 poslední: 17.7.2018 8:57:32.

Zde nyní najdete léta ostatní: 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017 nebo přímo v "Kalendáři" níže.

"Naše" rozhledny:


Vlčí hora

Dymník

Vápenný vrch
(dříve Maškův)
plánovaná

Pro nové čtenáře:
Kalendář: po ťuknutí na akci v kalendáři se Vám otevře menší podokno s dalšími informacemi. Kalendář na rok 2018 v klasické verzi i ke stažení ve formátu pdf např. pro tisk je zde.
Album fotografií: při zobrazení obrázku z alba můžete na počítači stisknout pravé tlačítko myši a z nabídky vybrat, mezi jiným, zobrazení vekého obrázku na displej nebo jeho uložení na počítač. Na tabletu podobně, jenom podržíte na obrázku prst.

Aktuálně

Netradiční exkurze okolo Dráhy Národního parku České Švýcarsko



Program výletu si můžete stáhnout po ťuknutí na obrázky vlevo. Všechny akce jsou také v klubovém kalendáři.
Termíny: 16.5., 2.6., 6.6., 17.6., 15.7., 4.8., 15.8. a 22.9.


15. 7. 2018 Výlet do Českého středohoří


Odjezd: vlakové nádraží Rumburk 8.00, Krásná Lípa 8.06, příjezd Březiny 9.10 (nebo z Děčína 8.35, 2 zastávky).
Zpět vlakem z Těchlovic 15.30, příjezd Děčín hl.n. 15.55, přestup, odjezd 16.35, příjezd Krásná Lípa 17.44, Rumburk 17.51.
Délka trasy 13 km.
Na jízdenku celodenní DÚK, 330 CZK/5 osob. Jízdné si každý hradí sám.
Přihlášky na tel: 777 819 198
Pořadatel: České Švýcarsko o.p.s., průvodce J. Rak


4. 8. 2018 Panoramaweg a skalní balkon nad Křinicí


Odjezd: vlakové nádraží Rumburk 9.20, Krásná Lípa 9.15.
Jízdné si hradí každý sám, doporučujeme jízdenku Elbe-Labe, pojedeme i autobusem.
Délka trasy 10 km.
Info pro účastníky z Děčína: odjezd v 8.41, ve stanici Amthainersdorfu čekají na skupinu od Rumburka asi 30 minut. Přihlášky na tel: 777 819 198
Pořadatel: České Švýcarsko o.p.s., průvodce J. Rak


10. – 12. 8. 2018 Skalními hrádky – 36. ročník






Moto:
Sportovci i nesportovci,
malí, velcí,
mladí, starší,
rodiče, děti a vy ostatní...

Mezinárodní dálkové turistické pochody skalními hrádky Labských pískovců, které jsou od roku 2017 zařazeny do Česko-slovenského poháru v ultratrailu (CSUT), pořádá KČT Krásná Lípa v malebné krajině pískovcových skal Národního parku České Švýcarsko, CHKO Labské pískovce a CHKO Lužické hory ve dnech 10. – 12. srpna. V letošním roce to bude již 36. ročník.
Pro účastníky je připravena bohatá nabídka pěších tras(3, 12, 16, 24, 40, 55, 100 a Köglerova stezka), cyklotrasy (17, 26, 48 a 94 km) a připravena je též trasa pro plavce. Ultratrailová trasa měří 109 km. Již potřetí bude zařazen běh a cvičení maminek s kočárky pod vedním lektorky fitMAMI. Na nejkratší trase si organizátoři připomenou velmi úspěšný Pohádkový les v Krásné Lípě.
Název pochodů je odvozen od řady skalních hrádků (proč byly založeny se do dneška pouze domníváme), které účastníci na svých trasách potkají. Někteří startující zase navštíví rozhledny Dymník a Vlčí horu a ti nejzdatnější se navíc podívají na Jedlovou, Hvozd i Studenec. Jedna z tras je věnována výhradně Köglerově stezce.
V rámci pochodů je možné plnit podmínky pro získání odznaků IVV, Krásnolipsko, Labské píslovce a Köglerova stezka.
Informace u pořadatelů pochodů:
Jiří Pavlík 732 630 408, Jan Douda 721 516 312 a Helena Doudová (po 20. hod.) 777 622 963.


Již proběhlo
14. 7. 2018 Buková hora a zaniklé vesnice
Fotografie:
Jitky Štraubové Ilony Řechtáčkové
Na osmou jsme se slétli v Krásné Lípě na náměstí, Vlastík nás přivítal, nastínil cíle výletu a po určení „zasedacího pořádku“ jsme se třemi auty v počtu jedenácti lidí vydali na cestu a v Žandově náš počet na šťastnou třináctku doplnil tandem Jitka a Jitka Štraubovy. Krátce jsme se zastavili v Merbolticích na obnoveném hřbitově se zachráněnou středověkou zvonicí, kostel už to štěstí neměl, byl zdemolován na konci roku 1975.
Další zastávkou byl Rychnov u rodiny Andokových (Lenky sestra), kteří jsou velcí znalci a milovníci Středohoří a měli pro nás k nahlédnutí cenné materiály o místech, kam jsme směřovali, takže jsme díky nim měli ještě možnost zahlédnout na fotografiích zmizelé vesnice. Prázdné parkoviště pod Bukovou horou čekalo jen na nás. Cestou na Humboldtovu vyhlídku jsme ještě sestoupili ke dvěma „ledovým“ jeskyním, chladem z nich stoupajícím dostály svému názvu. Na vyhlídce jsme se kochali panoramatickým výhledem, bohužel v oparu. Na řadu také přišla první svačinka a ochutnávka všeho možného, řidiči byli o vodě.
Měli jsme v úmyslu nahlédnout i ke štole Sv. Gotharda, ale nadvakrát jsme se netrefili, tak jsme pokračovali k jednotlivým vesnicím: první byly Velké Stínky, které měly v roce 1 929 šest domů s 33 obyvateli, další Stará Homole téhož roku čtrnáct domů s 54 obyvateli a nakonec Vitín v roce 1930 s osmnácti domy a 96 obyvateli. Byl to velice smutný pohled na rozvaliny domů stavěných z kamenů, leckde kromě obvodových zdí byla ještě i patrná okna a není radno do zarostlých prostor vstupovat kvůli nebezpečí propadu do studny. Nejvýznamnější nebo nejbohatší byl asi Vitín, zde byly domy i patrové a rozsáhlejší.
Také jsme minuli několik památných stromů, bohužel bez jakýchkoliv popisků. Jak jsme od nás zvyklí převážně na jehličnaté nebo smíšené lesy, tak nás bukový les překvapil svými zákoutími, krajina taky pěkně hrbatá a na několika místech jsme měli překrásné výhledy na klikatící se Labe. Před Vitínem jsme nahlédli ještě do kdysi velice atraktivního místa s výhledem na Labe z terasy – ta představa chtěla hodně velkou fantazii: zbořeniště Thunské lesovny, kterou příroda obrostla a za pár let nejen toto místo, ale i výše zmiňované zbytky zmizí v zelené džungli asi nenávratně.
Ve Vitíně jsme z vlastních zdrojů poobědvali, kousek od rozvalin vyhlášené hospody „U veselé Labské vyhlídky“. A pak už jen do kopce a do kopce a zase do kopce až k autům. Tam jsme se i rozloučili, protože se směřovalo k různým cílům a taky za fotbalem. Vlastně je to vtipné, že na začátku toho „kulatého mumraje“ jsme v počtu jedenácti byli ve Zlaté Olešnici a dnes takřka ve finále jsme z Krásné Lípy vyrazili taky v počtu jako mančaft ve štulpnách. U toho jsem se tak zasnila, jestli třeba v příštím životě taky s ranním rozbřeskem nebudu dumat nad tím, co budu vařit, ale kdo s kým hraje. Nojo no, další fantazie, jako nad těmi rozvalinami.
Vlastíku, děkujeme moc za pěkný a obohacující den, i počasí jsi objednal super. Tak koukej zase něco vymyslet, něco jsi naznačil a podmínka, jestli budeme hodní, splněna – jsme už teď!
Ilona Řechtáčková

8. 7. 2018 Změna zelené k nádraží v Krásné Lípě
Fotografie:
Václava Hiekeho
Páteční polojasné počasí bylo vhodné k tomu, aby turističtí značkaři plnili úkoly, které pro rok 2018 dostali. Jednou z tras, kterou Krásnolipští dostali, byla změna vedení zelené značky od autobusového terminálu u Resortu Lípa k nádraží ČD.
Změna spočívala ve zrušení staré trasy: náměstí – Technické služby – bývalá pletařská škola – závory ČD a nádraží ČD.
Nová trasa vede z náměstí k panelovému sídlišti (poprvé je sídliště, které je z roku 1972, turisticky proznačeno), kolem cukrárny U Moniky, mezi panelovou zástavbou v blízkostí T-kubu k modré značce, přicházející od Dymníku a spolu pak v souběhu k nádraží ČD. Značení končí u informační tabule nedaleko lípy republiky, která byla vysazena účastníky 8. 5. 2018 v rámci oslav 100 let republiky a 130 let KČT.
Účelem změny je lepší komfort uživatele značené cesty, první část prochází městskou parkovou úpravou a i druhá část cesty je lemovaná zelení. Nová trasa je i kratší a vyhýbá se městskému provozu. Nabízí se i možnost občerstvení v cukrárně, jejíž majitelka si u provozovny brigádnicky pod dozorem zkušených značkařů namalovala symbolicky značku. Nová trasa bude doplněna rozcestníky a zakreslena do nových map.
Václav Hieke

30. 6. – 7. 7. 2018 Cyklo a pěšmo Křivoklátskem
Fotografie:
Petry Hladíkové Lenky Peterkové Jana Tomišky
Sobota: Na hrad Křivoklát
Z K. Lípy vyrážíme ve třech, Jitka bohužel marodí, tak zítra přijede jenom Mikša s Jindrou. Lenka v pondělí a Jitky v úterý. Nejdříve dorazili Jirka s Petrou, okolo druhé přijely kamarádky z Děčína. Ubytovali jsme v připravených pokojích i na terase, kde k našemu velkému překvapení paní bytná připravila 4 lůžka! Jak komentoval situlaci Standa – poprvé budu spát na posteli pod širákem!
Po dobrém obědě v restauraci U Romana jsme se prošli na hrad, vylezli na jednu malou věž a šli zpátky hezkou, skoro vrstevnicovou stezkou. Byla to pěkná a nenáročná procházka s jednou reklamní vyhlídou na hrad. Mapa je zde.
Bylo hezky a měli jsme čas, tak jsme ještě vyrazili na krátkou projížďku na kolech. Terén tady bude trochu jinačí než na Vysočině. Ale rozhledy byly nikoliv daleké, ale moc hezké.
Ujeli jsme asi 12 km. Mapa je zde.
Standa, zatím jediný "pěšák", prošel Městečko a zjistil, jak je otevřený místní obchod, kde je nádraží a byl i na koupališti – požární nádrž 50x25 m.
Neděle: Okolím Křivoklátu
Dopoledne nás paní bytná provedla okolím Křivoklátu. Rozhlédli jsme se na dvou vyhlídkách - na hrad a na údolí Berounky (vyhlídka Paraplíčko), byli jsme u pomníku Fürstlicha Fürstenbergra, který se zasloužil o rozvoj oblasti. Mapa je zde.
Okolo jedné hodiny přijel Jindra s Mikšou a Ferdou. Po obědě a krátké siestě jsme na doporučení nejeli k rozhledně Velká Buková, z které není žádný výhled, ale objeli jsme ji po okruhu přes Pustověty, údolím Pustovětského potoka (pořádný kopec), Malou Bukovou, Nezamyslice(lehké občerstvení), Roztoky, Křivoklát a Městečko. Bylo to náročné projetí i s několika brody, ale s hezkými výhledy. Mapa je zde.
Standa byl s Jindrou na nákupech v Rakovníku. Večerní posezení bylo s překvapením – Jindra vytáhl asi šestikilovou uzenou kýtu s veškerým příslušenstvím, včetně ocílky na broušení přiloženého nože! "Nezklamal" Mikša s Mirkem, kteří dali jako vždy přednost fotbalu před partou.
Ujeli jsme asi 22 km.
Pondělí: Přehrada Klíčava
Po snídani jede část osazenstva do Rakovníka pro některé nezbytnosti (plavky, zámek na kolo apod.), takže na celodenní výlet vyjíždíme o něco později. Cílem je hráz přehrady Klíčava, bohužel jinam se nesmí. Po již známé trase do Křivoklátu a Roztok se jelo ještě zvesela, ale poté šlo do tuhého - několika kilometrové stoupání, které dalo všem kromě Mirka pořádně zabrat. Následující dlouhý sjezd po lesní cestě se vedoucímu tak zalíbil, že přejel odbočku, coź jsme zjistili bohužel až po pár kilometrech. Vracet se nám nechtělo, tak jsme museli kola chvíli tlačit po železničním náspu. Odměnou bylo občerstvení ve Žloukovicích, kde ale ceny předčily očekávání – malé pivo za 30 Kč. Po pohodové silničce jsme pokračovali do Nižboru, kde jsme v restauraci hned za mostem poobědvali. Dva připálené plátky sekané Mikšu nenadchli, podobné to bylo i s cenami.
Po obědě by měla následovat siesta, ale bohužel tomu tak nebylo. Opět několikakilometrový kopec potvrdil, že pod kopcem se nemá pít pivečko a už vůbec ne obědvat. Odměnou nám ale byly po delší době daleké rozhledy, které některým připomínaly Vysočinu. Po náročném a dlouhém sjezdu po zřejmě rozšiřované lesní cestě jsme vyjeli na údolní úzkou asfaltku a po ní to byl již kousek k cíli – přehradní hrázi Klíčavy. A jak jinak, posledních pár set metrů se sklonem určitě okolo 18%.
Přehrada obklopená lesy slouží jak zdroj pitné vody, ale voda moc čistá nebyla, ale zato u hráze plná krásných pstruhů.
Po krátkém sjezdu následoval, jak jinak, opět náročný dlouhý výjezd po lesní cestě, ale potom již jenom sjezd do Městečka. Mapa první části je zde, druhé části zde.
Někdo již zůstal U Romana, většina se jela zkulturnit, ale hlavně trochu odpočinout. V hospůdce jsme se sešli s Lenkou, která již přijela odpoledne, i se Standou, který byl nadšený z prohlíky Rakovníka a blízkého okolí.
Následné večerní posezení se oproti předpokladu docela protáhlo, únava nějakým kouzlem z některých spadla.
Naše uznání si zasloužila málo rozježděná Hanka, která výlet skončila vyčerpaná, vedoucímu už nevěřící, ale myslím, že spokojená.
Délka trasy okolo 46 km.
Úterý: Rakovník a okolí
Krátce po deváté vyjíždíme po již důvěrně známé cyklostezce podle Rakovnického potoka směr Pustověty. Tam ale neodbočujeme na most, ale vpravo a podle hřiště jedeme do Rakovníka.
Za pomalé jízdy středem velkého a hodně protáhlého Žižkova náměstí hledáme jednak informační centrum a za druhé cukrárnu. Tu nacházíme dříve a v příjemném prostředí se posilujeme na zdolání městského okruhu, který včera prošel mj. i Standa. V IC dostáváme plánek města a přejíždíme ke kostelu sv. Bartoloměje se sousední hezkou Velkou zvonicí a následně k Vysoké bráně s vyhlídkou. Rozhledy jsou jasné, i když nepříliš daleké. Hřbitovní kapli Nejsvětější Trojice vidíme jenom za zdí a po vynesení kol po pár desítkách schodů nasedáme a šlapeme do kopce, na kterém najíždíme na asfaltovou cyklostezku. Asi po kilometru je velký upravený kámen s nápisem: Milanu Kotálovi, "tátovi" cyklostezek.
Na rozcestí cyklostezek nás vzhledem k blížícímu se poledni docela upoutá šipka k restauraci U Barona. Dlouho neváháme a jedeme opět po asfaltové cyklostezce za mírného nesouhlsu některých z kopečíčka na oběd. Ovšem v Olešce nás oběd nečeká - v menším areálu mají jenom klobásy. Byly ale výborné, stejně jako ochotný personál.
Po té vyšlápneme zpátky kopečíček, po pěšině sjedem do Rakovníka a plynule po cyklostezce do Městečka. Plánované koupání a lenošení u místní požární nádrže 50x25 m zvané Koupaliště se nekonalo vzhledem ke kvalitě vody.
Večer jsme opět poseděli, na chvíli i s paní bytnou, která nám vyprávěla i o magistru Kellym a Janu Lucemburském. Pěší část, Lenka, Standa s Jindrou a Ferdou, si prohlédli obec i hrad Křivoklát.
Délka trasy asi 40 km.
Středa: Beroun a okolí
Tento den je na našem cyklotýdnu většinou věnován kulturně-poznávací činnosti a nebylo tomu ani tentokráte jinak. V 9.15 jsme jeli vlakem do Berouna a dále autobusem ke Koněpruským jeskyním. Již při čekání na prohlídku bylo jasné, že bude opět o něco tepleji než včera. Proto v chladných podzemních prostorách bylo příjemně i v lehkém zateplení bundičkami apod. Koněpruské jeskyně mají jiný ráz, než jeskyně Moravského krasu, se kterými je asi hodně účastníků podvědomě srovnává. Asi nedostatek vody v průběhu jejich vytváření znamenal podstatně menší rozlohu i chudší výzdobu. Přesto bylo se na co dívat a prohlídku korunovaly světově unikátní Koněpruské růžičky.
Při asi hodinové prohlídce nám vyhládlo, u jeskyní nabídka nic moc a ani houska s hermelínem či nanuk k nasycení nestačiy. Vyrazili jsme směr Tetín a doufali, že cestou bude nějaká hospůdka. A byla. V menší vesničce Tobolce jsme se výborně najedli i napili a mohli jsme pokračovat trochu veseleji do Tetína. Náhoda tomu chtěla, že jsme se mohli přidat ke skupince, kterou provázel po místních zajímavostech velice svérázný místní průvodce. A že jsme se dozvěděli mnohé, zejména o osídlení tohoto ostrohu nad Berounkou, sv. Ludmile i místních církevních památkách - kostele sv. Kateřiny, Panny Marie i sv. Jana Nepomuckého. A dokonce i o největším strašidle na světě, jehož "pozůstatky", zkamenělá křídla,jsou k vidění dodnes.
Čas pokročil, stejně jako únava, a tak jsme volili ze dvou možností - jít dále po naplánované trase okolo vodopádu nebo čekat dvě hodiny na autobus. Vyhrála první možnost a myslím, že nikdo nelitoval. Trasa sice vedla podle potoka, a jak pochválila Hanka, dokonce i tím správným směrem, tedy z kopce, ale byla i přes to docela náročná. Nejobávanější úsek, asi 15 m sestup podle vodopádu bez vody, za pomoci řetězů, ale všichni zvládli bez úhony a následný průchod kopřivami zarostlou pěšinou k Berounce byl příjemnou zdravotní procházkou.
Potom již jenom pár kilometrů podle Berounky do Berouna, hodinové čekání na vlak, kdy teplota před nádražím dosahovala 35-36°C, a zpožděným vlakem do Městečka. Tam jsme asi hodinku poseděli a popili opět U Romana. Díky Jirkovi a Petře jsme strávili hezký den. Ovšem nejúspěšnější byl pro Mikšu, kterého s neskonalou trpělivostí naučila Lída pracovat s jeho novým chytrým mobilem, do kterého se po počätečním odporu zcela zamiloval.
Na nádraží v Městečku na nás již čekala poslední účastnice zájezdu - Jitka. Po bouřlivém přivítání někteří začali večer U Romana, někteří se nejdříve zkulturnili, aby tam nakonec skončili také. Večer pak pokračoval i v našem dočasném sídle.
Čtvrtek: Lány
Naplánovaný výlet do Lán začal hned rozdělením na méně a více rozježděné. Každá skupinka jela díky omylu vedoucího jinou trasu, ale mobilní telefony odvedly dobrou práci a po několika kilometrech jsme se zase šťastně setkali. Do Lán jsme dojeli v pořádku, v hezké rodinné restauraci Narpa na nás už čekal Jindra s paní bytnou. Příjemná a rychlá obsluha, výborné jídlo, fontánky k osvěžení. Paráda.
Zámek byl nepřístupný, park mne docela zklamal - minimum laviček, zatuchlá a špinavá voda v rybníce, nepopsané, ale nádherné staré stromy.
S Jitkou jsme se podívali do muzea TGM, pak i na hřbitov.
Cesta zpátky proběhla po jiné trase, většinou po lesích, v pohodě. Večer jsme hezky oslavili jedny jmeniny a šli spát hooodně po půlnoci.
Délka trasy asi 35 km.
Pátek: Týřov
Probouzíme se do deštivého rána a předpověď na dopoledne není moc příznivá. Okolo jedenácté ale přestává pršet a chvíli nato vytahujeme kola a vyjíždíme ke zřícenině hradu Týřov. Projíždíme po již důvěrně známé trase přes Křivoklát, Roztoky, autokemp Višňová, Týřovice a za mostem přes Berounku na nás již čeká Jindra s paní bytnou, kteří nám budou hlídat kola.
Po místy dosti náročné pěšině ve svahu podle Berounky jdeme asi kilometr a na závěr nám dává zabrat výstup po vysokých schodech k zřícenině. Z původně velkého hradu se moc nezachovalo, ale výhledy na Berounku s loděmi vodáků stály za tu námahu.
Po sestupu se loučíme s Jindrou, který musí odjet za prací, sedáme na kola a po stejné trase se vracíme zpět. V Týřovicích se zastavujeme na oběd a opět máme štěstí na bezvadnou hospůdku s příjemnou a ochotnou obsluhou a dobrými cenami výborných jídel (svíčková 105 Kč, stejně jako výpečky). Jindra s paní bytnou jedli ve vyhlášené hospodě U Rozvědčíka, ale byli hodně zklamaní – zakouřeno, neupraveno, nepříliš čisto, samoobsluha...
Večer byl rozlučkový a pro většinu skončil ještě před půlnocí.
Délka trasy včetně pěší části asi 40 km.
Sobota: Loučení
Týden utekl jako voda a je tu sobota. Po snídani balíme, uklízíme, okolo 10. hodiny se houfujeme před naším dočasným domovem, děláme skupinové foto i s naší usměvavou a velice ochotnou paní bytnou Ivou, skoro každý se loučí s každým. Byl to přeci jenom kousek hezkého společného života všech.
Pěší sekce ušla celkem asi 100 km, cyklo sekce ujela asi 190 km a ušla okolo 30 km.
Děkuji paní Ivě za zajištění bezvadného ubytování (pro čtyři účastníky i zážitku spaní pod širákem na posteli, jak podotkl Standa), mnoha informacích z historie Městečka, hradu i okolí i rady ohledně výběru tras našeho putování. Všem zúčastněným za vytvoření bezvadné atmosféry i nezapomenutelné večerní až noční zábavy. Zvlášť bych poděkoval Petře za záznam tras i výpomoc při orientaci.
Tak příští rok zase třeba u rybníka Řeka.
Honza

27. 6. 2018 Brigáda – kaplička sv. Antonína Paduánského
Základním kamenem bylo myšleno vyčištění prvního tisíce cihel, které nám ochotně nabídl starosta obce Jiřetína. Do bývalé pískovny pod Jiřetínem jsme vyjeli v 9 hodin z náměstí 2 auty. V sedmi členech klubu jsme cihly očistili a srovnali na dovezené palety. Ve 12.30 jsme měli hotovo. Ve spolupráci obce Jiřetína a TS města Krásné Lípy byly palety naloženy na traktor a převezeny na „depo“ TS do Krásné Lípy.
Byla to zajímavá, rychlá brigáda při pěkném počasí a dobré náladě.
Děkuji všem členům, kteří se na brigádě podíleli.
Mikša Peterka

22. – 24. 6. 2018 Víkend ve Zlaté Olešnici
Fotografie:
Jana Tomišky Míly Wisinové
Po skoro měsíčním parnu to vypadalo na to, že i tento víkend tomu tak bude. Proto jsem hlásila "Plavky s sebou", ale opak byl pravdou. Teplota klesla skoro o 15 stupňů a v pátek nás čekalo zataženo, deštivo, foukavo. Vyjíždíme ve třech autech, jedenáct účastníků.
Míříme za prvním cílem, a to jsou Příchovice. Cestou tradičně nemineme pekárnu ve Smržovce a i mlsanda v tanvaldské cukrárně měla úspěch. V Příchovicích parkujeme u rozhledny Maják Járy Cimrmana. Krásným lesoparkem, na kterém se podílely i děti, jehož součástí je i diskgolf, jdeme směr Šulíkova skála (670 m n. m). Obdivujeme kamennou kapli sv. Gotharda, postavenou v roce 1817. Výhledy uspokojivé, ale místy zarostlé. Maják Járy Cimrmana, ke kterému se vracíme, skrývá u rozhledny muzeum typické pro Járu Cimrmana. Stejně jako popisky na vrcholu rozhledny. Vidíme Jizeru, Smrk, Černou Studnici, Kozákov, Bukovec, Štěpánku. V restauraci si pochutnáváme na výborné kulajdě a domácím pivku, jako je třeba Světoběžník JC. Venku se rozpršelo, tak k rozhledně Štěpánka popojedeme auty. K ní se nás vydává jen pár. Výhledy nulové. Pak již směřujeme do Zlaté Olešnice, kde máme chatku. Chata pěkná, ale malé nedostatky tam jsou. Velkou pochvalu sklízí televize, inu MS ve fotbale...
V sobotu zastavujeme ve Vysokém nad Jizerou. Nakoukneme do kostela sv. Kateřiny a projdeme městský park založený v roce 1885. Pěkný výhled je na Krkonoše, i když na nich sedí mraky. Rozhledna U Borovice v Roprachticích má pro nás dvě překvapení. Pan Hubař, majitel rozhledny, si ji postavil sám a ještě je její součástí i unikátní muzeum psacích strojů. Také jeho. Nádherná sbírka a obdivuhodný nadšenec. Rozhledna je mladá dáma, byla otevřena v roce 2009. Výhled na Ještěd, Kozákov, Jizeru, Tanvaldský Špičák, Hamštejnský hřeben, Ralsko, Bezděz. Obědváme na doporučení pana Hubaře v restauraci U Medvěda ve Vysokém. Dobrá volba. Pak již pokračujeme do Lomnice nad Popelkou. Kolem křížové cesty na vrchu Tábor zastavujeme u Tichánkovy rozhledny. Výhledy velmi špatné, tak se odměňujeme kávou v místní restauraci. Čeká nás okruh, kterým dojdeme k autu. Zastavujeme u Allainovy věže-rozhledna, ze které vidíme vrch Zebín, dále jezírko pod Táborem a bývalý lovecký zámeček, u kterého se kdysi pyšnila i obora. Slíbené skokanské můstky jsme vynechali, jelikož déšť zesílil. Vzhledem k počasí se buřty nekonaly na ohni, ale na pivu v troubě. Postarala se o ně Jitka Peterková a u fotbalu chutnaly báječně.
V neděli uklízíme chatu a po snídani odjíždíme do Nouzova na nejmenší rozhlednu, jak jinak než Járy Cimrmana. Vtipné a výhledy z ní "úžasné". Poslední naše zastavení bylo v Roztokách u Semil u Roztockého mlýna. Před osmi lety jsem zde byla a dojalo mne, že nás přivítal stejný mlynář, jako tenkrát. Dnes již 86 letý pán. Provedl nás ochotně mlýnem, kterému se nevyhnula bohužel potopa a svah jím celým protekl. Obědváme opět U Medvěda, s vynikající kulajdou. Jak se říká: "Pachatel se vrací na místo činu". To platí i o cukrárně v Tanvaldu a pekárně ve Smržovce. Břicha jsou plná, ale najdou se odvážlivci, kteří ochutnají na závěr ve Lvové ještě zmrzlinu.
Děkuji všem, kteří jste se mnou prožili víkend, mě bylo s Vámi hezky. A omluvte mně to počasí, příště se zkusím polepšit. A třeba vyjdou i ty plavky.
Jitka Štraubová


17. 6. 2018 Okolo dráhy NP ČŠ – Nejmenší stolové hory
Fotografie:
Iva Šafuse



16. 6. 2018 34. ročník Pohádkového lesa
Fotografie:
Jaromíra Petružálka Romana Smita Jana Tomišky
Trocha čísel
Na obou trasách jsme letos měli 23 pohádkových stanovišť se 75 pohádkovými bytostmi, kterým pomáhalo 31 razítkovačů. Celkový počet všech startujících bude upřesněn dodatečně a rozepsán dle jednotlivých tras s rozlišením dětí a dospělých.
Účastníci 7 km trasy, kteří prošli všechna stanoviště, volili v cíli 3 nejlepší pohádková stanoviště. Každé stanoviště bylo odměněno velkým dárkovým košem, 3 nejlepší byla vyhlášena jmenovitě a dostali navíc výborné domácí dorty, které připravila již tradičně paní Kroupová. Na závěr byla vylosována ještě tři pohádková stanoviště, která dostala balíček od Nobillis Tilia.
Akce se zúčastnili lidé z 58 měst a obcí, tradičně nejvíce z Krásné Lípy (433 účastníků – 22,45 %), Rumburka (396 – 20,52%) a Varnsdorfu (305 – 15.81%).

Pohádkový les očima procházejícího
Připojuji jenom pár postřehů z trasy a musím začít trochu nepříjemně hned od "vstupní brány" do Pohádkového lesa. Nikoliv nepříjemně pro pořadatele, ale pro vyrůstající generaci dětí. Někteří rodiče, možná z neznalosti nebo snad i úmyslně, se nepřišli s dětmi zaregistrovat na start, nezaplatili tedy ani to minimální startovné a vyrazili na trasu. Jistě to je možná "dobrý" příklad rodičů vhodný do současné doby, ale myslím, že se jim to "vrátí", až budou sami potřebovat pomoc svých dětí.
Značení trasy bylo letos asi nejlepší z posledních ročníků a zabloudit mohli snad jenom ti, kteří vášnivě diskutovali třeba o právě projitém pohádkovém stanovišti.
Drobným nedostatkem byly i počáteční problémy s točenou limonádou na občerstvovacím stanovišti na trase 7 km. S uspokojením bylo přijímáno nealkoholické pivo tamtéž, které při loňském ročníku chybělo.
Problémy na některých stanovištích s některými "účastníky" jsou uvedeny níže.
Organizaci i průběh celé akce aktivní i pasivní účastníci velmi chválili.
Jan Tomiška

Pohádkový les očima další pohádkové bytosti
V sobotu jsme se v roli pohádkových bytostí poprvé zúčastnili pohádkového lesa na 7 km trase. Naše stanoviště "Červená Karkulka" bylo v lese, na velmi pěkném, před sluníčkem krytém místě. Po příjezdu jsme rychle vybalili kulisy – postavili chaloupku pro babičku, v lese vytvořili vlčí dráhu pro starší děti. Na travnatém, pořadatelem předem vysekaném plácku, "zasadil" houbový slalom pro malé děti, na jehož konci je čekalo trhání jahůdek do košíčku. Na své si přišly maminky i babičky, které musely prokázat svůj pekařský um, ale i tatínkové a dědečkové, kteří měřili svoji sílu.
V 8.45 začali chodit první návštěvníci, o pár minut déle již proudily davy. Děti i dospělí plnili úkoly s radostí a humorem, starší děti si vlčí dráhu proběhly víckrát. Bohužel jsme se setkali i s velmi netradičním přístupem některých majitelů psů, kteří nechali své mazlíčky (zejména větší rasy) volně pobíhat na dráze bez dohledu mezi dětmi, nebo se naopak s nimi rozhodli prokličkovat vlčí dráhu, kde s opatrností překážkami prolézaly děti. Na žádost, zda by opustili prostor vyhrazený výhradně dětem, se nám dostalo odpovědi, že pejsek je hodný. Jsem milovnicí psů, jen si myslím, že na akci konané pro děti by majitelé mazlíčků měli být ohleduplní a mít je na vodítku mimo stanoviště.
Chtěli bychom také touto cestou pochválit pořadatele za perfektní připravenost a organizaci, moc se nám u Vás líbilo a za rok se vrátíme zpět.
Hanzlíková Ludmila

Pohádkový les očima pohádkové bytosti
Dnešním dnem vyvrcholily denní, týdenní i měsíční přípravy na každoroční akci Pohádkový les. Počasí stejně jako vloni – přívětivé a ranní přípravy se nekonají jen na náměstí, ale i v lese je velmi živo. Všude se hemží spousta barevných postaviček, které chystají svá stanoviště plná překvapení pro děti. Některá stanoviště jsou již tradiční, některá září novotou.
Naše stanoviště Křemílek, Vochomůrka a Rákosníček přijíždí na místo kolem sedmé hodiny s pařezovou chaloupkou. Opatrně ji sundaváme z vozíku, složíme ji a opíráme ji o strom. Padne tam jako ulitá. Ještě je potřeba ji ukotvit, a jak později zjišťujeme, udělali jsme dobře, jelikož vzbuzovala velký zájem dětí. Šupky vynosit z vozíku houby, rozmístit je tak šikovně, aby tvořily slalomovou trasu, připevnit cílovou obruč a stanoviště je připravené.
Teď je na řadě naše proměna. Jako mávnutím kouzelného proutku se měníme v pohádkové postavičky. Motorkáři projíždějící kolem nám nadšeně mávají a troubí. Zřejmě si myslí, že tam probíhá nějaká non stop party. V půl deváté jsme připraveni. Ještě dostáváme od Mikši razítko, pití a příspěvek na občerstvení a benzín.
Děti přicházejí nejprve pomálu, ale později již ve velkých skupinách. Měli jsme připravený jednoduchý sportovní úkol, takže se fronty u nás netvořily. Děti si proběhly slalomovou trať mezi houbami i několikrát. Ale razítko vypadalo, že se dočista zavaří. Kolem půl jedné přichází poslední návštěvník.
Bylo to náročné, ale shodujeme se, že vítězí spokojenost a dobrý pocit příjemně stráveného dne. Balíme a míříme na náměstí, kde již probíhá kulturní program. S chutí si dáváme jídlo a potkáváme se s ostatními pohádkovými bytostmi.
Pak již dojde na slavnostní vyhlášení. Každé stanoviště je ohodnoceno velikým dárkovým balíčkem, první tři pěknými dorty. Je opravdu fascinující, kolik lidí se vrátí na jeden den do pohádky a doslova se "vyblbnou" jako malé děti. Všichni si odměnu zaslouží.
Organizačně bylo vše zvládnuto velmi dobře, vyšlo včetně počasí, zřejmě vše. A všem patří velký dík. Účastnili jsem se již pátého pohádkového lesa a příští rok se určitě vrátíme znovu.
Bohužel se na naše stanoviště vloudila i špatná hodina, kterou způsobila skupina hloupých rodičů, kteří si pohádkový les spletli s vlastní zábavou. Utábořili se u našeho stanoviště a děti ne děti, věnovali se alkoholu a sami sobě. Po "odpočinku" se někteří pěkně motali a na náměstí ještě pokračovali.
Jitka Štraubová

Velké poděkování a uznání
si zasloužíte vy, pohádkové bytosti, poněvadž bez vás by pohádkový les neexistoval. Ochota, snaha a obětavost je u vás všech ohromná. Každoročně jednotlivá stanoviště vylepšujete, a to jak kvalitou, bavením dětí, svými kostýmy, tak i výrobou kulis.
Letos bylo všechno opět lepší a bylo toho víc. Víme, že na přípravu potřebujete hodně času, hodně práce a že vás všechno stojí i dost peněz. Proto pohádkový les i letos zakončujeme tradičním způsobem – poděkováním vám všem pohádkovým bytostem i s malou odměnou, která, jak víme, nenahradí to, co jste do přípravy a provedení vložili.
Letošní ročník byl výjimečně posunut o týden, protože se zde konal folklorní festival, ale zato byl rozšířen o staročeský jarmark a festival dechové hudby, které organizovalo město.
Chtěl bych poděkovat vedení města a technickým službám města, bez kterých bychom už takový kolos organizačně jako klub nezvládli. Pohádkový les se v loňském roce stal největší organizovanou turistickou akcí v celém Ústeckém kraji s účastí 2099 startujících, z toho 1122 dětí a 140 pořadatelů.
Upřímně děkuji také naší základní škole, která nám pomohla zejména tím, že zajistila nejen 15 razítkovačů, ale i jedno velmi pěkné pohádkové stanoviště. Rád děkuji i T–klubu, který rovněž zajistil jedno stanoviště, děkuji Sboru dobrovolných hasičů Krásná Lípa a všem letošním sponzorům – Lípa Resort, Eurotopoz Krásná Lípa, Nobilis Tilia, Lesům České republiky Rumburk, Národnímu parku České Švýcarsko, OPS České Švýcarsko, dále firmě Hamé, podniku Interpap Děčín a Mikovu Mikulášovice. Poděkováni patří také všem kulturním skupinám, které se podílely na doprovodném kulturním programu.
Děkuji všem členům klubu a pořadatelům, kteří se dnešní turistické akce pořadatelsky zúčastnili a pomohli nám během dnešní soboty jak děti, tak i dospělé hezky pobavit a připravit tak rozsáhlou akci.
Ještě jednou vám všem moc za město Krásná Lípa a náš turistický klub děkuji. Na viděnou za rok, a to druhou červnovou sobotu – 8. června 2019. Ahoj!
Mikuláš Peterka

Poděkovat je ale třeba zejména Mikuláši Peterkovi, který Pohádkový les organizoval, ale i Jitce Peterkové, která to s ním těch mnoho týdnů příprav vydržela.
Jan Tomiška

6. 6. 2018 Okolo dráhy NP ČŠ – Panoramaweg a Malerweg
Fotografie:
Iva Šafuse


2. 6. 2018 Okolo dráhy NP ČŠ – Pod Bastei – Rathen – Porschdorf
Fotografie:
Iva Šafuse


16. 5. 2018 Okolo dráhy NP ČŠ – Benešov – Malá Veleň
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové Iva Šafuse Míly Wisinové
Prvním cílem plánovaných exkurzí je Benešov nad Ploučnicí. Možná všední den, možná počasí ovlivnilo skromnou účast – z Rumburka nás jede pět, využili jsme novinku: úžasnou celodenní jízdenku DÚK pro pět osob za 330 korun, v Krásné Lípě se připojují organizátoři Jirka Rak s Danou Štefáčkovou a náš kamarád a „dokumentarista“ Ivo Šafus.
Z Rybniště do České Kamenice je výluka, tak jsme se svezli autobusem a na obě cesty jsme vyfasovali řidiče srandistu. Vzhledem k oparu a změně plánu, že se vrátíme o vlak dřív, jsme vynechali Ploučnickou vyhlídku a přes náhradní lávku jsme směřovali do města. Byli jsme velice překvapeni (a asi poprvé), že jsme šli vycházkovým tempem a první zastávka byla v cukrárně Pusinka.
Posilněni jsme se před kostelem Narození Panny Marie setkali se starostou panem Ušákem, který se stal naším průvodcem takřka na celé odpoledne. Krátce zmínil historii kostela i přilehlé kapličky a za chůze i o budoucích záměrech. Prošli jsme zámeckým parkem kolem budov základní školy a už po zelené jsme stoupali pěšinou skrz zahrádkářskou kolonii až na asfaltku do části Benešova nad Ploučnicí, Ovesné.
Po obhlídce pomníku obětem válek, který je před rekonstrukcí, jsme se u prvního křížku setkali s panem Luďkem Smejkalem, který nás s celou historickou naučnou stezkou Havraní kameny seznámil a provázel. U každého zastavení a kříže nás seznámil s historií, která se týkala nejen obce, ale i komplexního života obyvatelstva, hospodaření, co se pěstovalo, o vaření piva, jaká zde žila zvířata i historky o napadení medvědem, vlkem, o pokladu, obětavě pro nás měl v batohu ukázky otisků rostlin v kameni. Také nám ukázal rokli po délce Dubového vrchu, která vznikla při přírodní pohromě. Na stoupání k suťovému poli a balvanům nezbývají ani síly, ani čas. Cílem této stezky je propojení Benešova nad Ploučnicí s Malou Velení. Smekám před prací tří lidí, kteří celou stezku zbavili náletů, maliní a různého plevele, sympatická je i vstřícnost místního zemědělce, který našel s obcí kompromis, jak projít pastviny a na několika místech jsou opravdu nádherné výhledy.
Zlatým hřebem výletu je poutní kostel sv. Anny v Jedlce, části Malé Veleně. Zde na nás čeká průvodce (omlouvám se, jméno mi uniklo), který nás hned venku zasype informacemi. Obdivujeme veliké sluneční hodiny, které byly obnoveny v roce 2008. V interiéru se dozvíme o vzniku, přestavbě, výzdobě i varhanách spoustu zajímavostí a historek. Po válce začal kostel chátrat a teprve po roce 1989 došlo postupně k jeho rekonstrukci a opravě, o což se velice zasloužil Mgr. Marcel Hrubý, jako ostatně v několika dalších farnostech v širokém okolí. Svůj obdiv a díky jsme zvěčnili v knize u vstupu a venku jsme zjistili, že jsme, co se deště týká, tzv. „chválili dne před večerem“.
Stačili jsme doběhnout do autobusové čekárny a na posledních metrech už jsme byli zasypáni kroupami velkými jak kuličky na cvrnkání. Moment se nám zdálo, že je průtrž zažehnána, tak jsme vyrazili na vlak – přece jen to bylo kilometr a čas ubíhal. A pak přišlo finále – během momentu jsme byli všichni úplně durch, nevím, co měl kdo za funkční hadry – já jen kůži. Jirka to vychytal, zjistil, že má vlak trochu zpoždění, tak si počkal pod stříškou hospody a k vlaku přišel úplně suchý. Bylo to asi opravdu lokální, protože na nás všude koukali a vypadalo to, že Jiří venčí partu z urologického oddělení, stiženou totální inkontinencí.
Ale ani to nám nesebralo humor, v nohách hory doly 6 km a v každém dopravním prostředku po nás zbyl smích a loužičky.
Ilona Řechtáčková

10. – 13. 5. 2018 Setkání s kamarády z Práznovců
Fotografie:
Václava Hiekeho Mikuláše Peterky Jana Tomišky
Ve Zlatnické dolině v rekreační oblasti Skalica v penzionu Amor, jen několik km od státních hranic, jsme se setkali s našimi kamarády z KST Horňan Práznovce. Setkání se zúčastnilo 12 našich zástupců klubu a 12 zástupců KST Horňan Práznovce, kteří celé setkání zorganizovali a připravili pro nás velmi pěkný a bohatý kulturní program. Měli jsme zajištěno pěkné ubytování ve 2- 3 lůžkových pokojích se sociálním zařízením a stravováním formou polopenze.
Ve čtvrtek 10. 5. jsme vyjeli v 7 hodin se třemi auty z Krásné Lípy a do Zlatnické doliny jsme dorazili v 15 hodin. Hned na úvod nás kamarádi velmi mile překvapili – nastoupili ve svých krojích a na uvítanou nabídli chléb se solí a přípitkem, jak jinak než svou pálenkou. Za náš klub jsme předali drobné dárky, podobně i někteří jednotlivci. Po srdečném přivítání, ubytování a krátkém odpočinku jsme měli v 19 hodin společnou večeři, po které jsme všichni společně velmi pěkně poseděli.
V pátek ráno se rozjel naplno připravený program. Navštívili jsme pěkně upravené městečko Skalici, která má 15 000 obyvatel a byla také krátkou dobu hlavním městem Slovenské republiky. Velmi na nás, mimo jiných historických zajímavostí, zapůsobila prohlídka historického mlýna s průvodcem, výstup na věž kostela na náměstí s pěkným a dalekým výhledem na okolí. Po společném obědě v restauraci byla pro nás připravena exkurze do výrobny regionálního produktu – skalického trdelníku. Součástí byla i ochutnávka ve stínu pergoly. Ta ale byla!!!! I přes plná břicha z oběda jsme neodolali a každý z nás několik kousků spořádal. Po tom jsme se za velkého tepla vydali s místním vinařem panem Bláhou na prohlídku místních vinohradů s výstupem na kopec Vintoperk s převýšením „pouze 136 m“, ale dal nám všem pořádně zabrat, i když výhledy po slovenských horách i celé jižní Moravě stály za to propocení a velkou únavu.
Za odměnu a statečnost nás vinař pozval do svého pěkného vinného sklípku na ochutnávku dle výběru bílého a červeného vína, pálenky dle chuti, včetně prohlídky sklípku, výkladu a s venkovním posezením. Byli jsme rádi, že na zpáteční cestu do Zlatnické doliny jsme byli odvezeni objednanou taxi službou. Po večeři byla únava z celého náročného dne velká, takže společného večerního posezení se zúčastnili jen někteří.
V sobotu po snídani jsme v 8.15 odjeli auty na vyhlídkovou plavbu s průvodcem na Baťův kanál. Hodinová plavba byla pěkná, slyšeli jsme od průvodce mnoho zajímavostí včetně zmínky o velkých škodách působených chráněnými bobry. Následovala společná i individuální prohlídka Strážnice, pěkného zámku, krásného parku, kulturního zařízení folklorních Strážnic, skanzenu. Osobně jsem s malou partou navštívil jedinou pěstitelskou pálenici v městě, kde jsme i brigádnicky pomohli asi 90 minut slévat červené víno a byli odměněni velkou ochutnávkou vín dle výběru a povídáním odborného vinaře, jehož otec v roce 1953 pálenici založil. Každý z brigádníků ještě dostal sebou za odměnu láhev vína dle vlastního výběru.
Ve 13 hodin jsme odjeli auty ze Strážnice na velmi pěknou rozhlednu „Travičnou" nad Tvarožskou Lhotou. Rozhledna je vysoká 53 m, s přístupným ochozem ve výšce 34 m, ke kterému vede 177 schodů. Výstup byl odměněn krásnými výhledy. V 15 hodin jsme jeli auty navštívit vinné sklípky v Petrově, kde jich je jen v samotném kulturním areálu kolem 6o. Některé byly i hezky vyzdobené malovanými lidovými vzory. Byly sice otevřené pouze tři, ale i to stačilo k ochutnávce jak vína, tak pálenky. Rozjařeni a plni dojmů jsme odjeli domů na večeři. Po večeři bylo pro nás připraveno společné posezení u táborového ohně s opékáním buřtů a ochutnávkou dalšího vína a pálenky podle chuti a „výdrže“ do nočních hodin.
Při nedělní snídani nám kamarádi připravili další překvapení – každý dostal láhev vína v dárkovém balení se znakem klubu, kalendářem a brožurkou o desetileté činnosti družebního klubu.
Před odjezdem jsme ještě poděkovali v kuchyni za velmi dobré a bohaté stravování, vyfotili jsme se a rozloučeli s tím, že se v roce 2019 setkáme minimálně na dvou společných akcích a s pozváním přátel tentokráte zase k nám.
Děkujeme našim přátelům za tradiční vstřícnost a jejich tradiční velkou pohostinnost. Byly to moc krásné dny společného setkání umocněné nejen pěkným počasím.
Mikuláš Peterka

8. 5. 2018 Mezinárodní turistický sraz – 100 let republiky a 130 let turistiky
Fotografie:
Jiřího Fišera Václava Hiekeho Ilony Řechtáčkové Iva Šafuse Šluknov,
Andreji Přidalové
Po získání grantu z fondu pro regionální rozvoj z Programu spolupráce Česká republika – Svobodný stát Sasko 2014 – 2020 v rámci fondu malých projektů Euroregionu Nisa a několikaměsíční přípravě se 8. května 2018 pod patronací Zbyňka Linharta, senátora Parlamentu ČR, uskutečnila připomínka dvou letošních významných akcí, a to 100 let ČR a 130 let KČT.
Oslava proběhla v prostoru železniční stanice Krásná Lípa. Během pondělí byla za pomocí TS města nainstalována výzdoba, v úterý v ranních hodinách zázemí pro veřejnost.
První část programu byla věnovaná epizodě rumburské vzpoury, která se udála před sto lety. Pořadatelé za pomoci komparsu a parního vlaku zinscenovali historickou událost – obsazení nádraží a únos vlaku. V druhé časti programu si účastníci při pietním aktu obecně připomněli nesmyslnost a krutost válek, zvláště pak osoby popravené za Rumburskou vzpouru. Jako trvalou upomínku historické události odhalili senátor Parlamentu ČR Ing. Zbyněk Linhart a starosta města Krásné Lípy Jan Kolář pamětní desku, kterou jako stálou připomínku věnoval KČT Krásná Lípa.
Následně byl zasazen „Strom republiky“. Sázení stromu se mohl zúčastnit každý, lípa měla mnoho „zahradníků“, kromě představitelů města a KČT, předsedkyně MAS Český sever nebo celý komorní sbor pana Milana Sudka.
Třetí část programu byla věnována zábavě. Na začátku kulturního programu odměnil za činnost pro KČT předseda Ústecké oblasti KČT Jan Eichler aktivní členy. Představitelé města, starosta Jan Kolář, místostarostové Jana Drobečková a Ing. Zbyněk Linhart, předali čestnému předsedovi KČT Ing. Janu Havelkovi na návrh zastupitelstva města dekret Čestného občanství Krásné Lípy.
Účastníky bavila dechovka Pavla Zelenky, FS Dykyta. Flašinetář se zpěvačkou a závěr programu patřil polské kapele Smolničené.
Ve 14 hodin byl program ukončen. Zájemci se mohli zúčastnit dalšího bohatého programu, kterým si Šluknov připomněl 100 let republiky.
Poděkování zaslouží všichni, kteří se společně podíleli na kolektivní akci. Všichni členové odvedli skvělou práci. Kromě turistů se velkou měrou podíleli Město Krásná Lípa, Technické služby města, umělci, spolek historické železnice, kompars, moderátor, zvukař, fotografové, počasí a v neposlední řadě občerstvení zajištěné panem Josefem Halíkem.
Václav Hieke

5. – 7. 5. 2018 Zájezd "Za krásami jižní Moravy
Fotografie:
Vlastíka Kocmana Jaromíra Petružálka Iva Šafuse
V sobotu pro nás začal pětkový den. Bylo 5. 5. a ještě k tomu 5 hodin ráno, úžasná shoda. Autobus z CK DEZKA z Děčína přijel přesně na čas, nakládáme bagáž do bezedných útrob obrovského autobusu a vyrážíme směr Rumburk, Varnsdorf a tak dále, posbírat další účastníky zájezdu. Z Nového Boru už vyjíždíme v plném počtu 53 kusů a 2 řidičů směrem na Mladou Boleslav, Nymburk, Kolín, Havlíčkův Brod, Třebíč, Dukovany (elektrárna má 8 chladicích věží), vodní dílo Dalešice. Ve 12.40 míjíme vodní nádrž Nové Mlýny a přijíždíme do Pavlovských vrchů.
V obci Pavlov parkujeme a vydáváme se vstříc prvním kilometrům na Pálavě. Po naučné stezce Děvín vystupujeme ke zřícenině hradu známé jako Děvičky nebo též Dívčí hrady. Cestou vystupujeme na vyhlídky do kraje a skutečně je co obdivovat. Zpět se vracíme strmými srázy Děvína, kde nevyhnutelnou součástí sestupu jsou štěrkopískové cesty, které se drolí pod nohama a jsou příčinou ojedinělých pádů.
Po závěrečném doklouzání k autobusu přejíždíme do Mikulova, kde nás čeká sestup do jeskyně Turold. Po chladivé procházce podzemím se vracíme opět na prosluněný povrch a pokračujeme výstupem na Svatý kopeček. Krásné výhledy i zajímavé sakrální památky, ale ta cesta dolů po křížové cestě, skutečná cesta utrpení. Vápenec, ohlazený kroky tisíců poutníků do "skleněného" povrchu. Samozřejmě že ani tady nebyla nouze o havárie. Tentokrát to odnesla Libuška hrozivě vypadajícím pádem, až z toho šel mráz po zádech, ale i tady zůstaly jen šok, modřiny a sedřené ruce. Bůh stál při nás, byli jsme přece na Svatém kopečku.
V 19 hodin odjíždíme do Břeclavi, kde máme zajištěno ubytování v domově mládeže obchodní akademie. Po ubytování máme domluvený večerní výstup na břeclavský hrad. Na vyhlídkovou věž sice vede schodů požehnaně, ale po Děvíně a Svatém kopečku? Normální brnkačka. Z hradní věže parádní výhledy na osvětlené město pod námi, na obzoru červeně blikají rakouské větrné elektrárny. Výstup opravdu stál za to. Po návratu na pevnou zem je dán rozchod a následuje volná zábava.
Ti spavější a unavenější jdou na ubytovnu, někteří nadšenci rázují na večerní procházku městem a takové to zdravé jádro nás "mladších dorostenců", razících heslo "Když už jsme na Moravě a noc je ještě mladá, byl by hřích jít spát", tak kam půjdeme? No přece do sklípku na vínečko bílé. A jako správní "znalci vína" ze severu zapadneme do hradního sklípku a dáme si ne to, co pijí Moravané, ale to, co nám chutná. Je to bílá Pálava pozdní sběr, polosladké, ročník 2015. Tekutá senzace, první lahvinka jen zasyčela. Víno bylo vynikající až tak, že jsme cestou na ubytovnu s přehledem zabloudili a místo 10 minut jsme se vraceli něco málo přes hodinu.

Druhý den, neděle 6. 5. 2018.
Odjezd je naplánován na 8. hodinu, budíček individuální, ale v 8 všichni na place. Odjíždíme na čas, protože máme v plánu Lednici,což je časově poměrně náročná záležitost. Procházíme kouzelným zámeckým parkem, kde ještě nejsou dokončeny výsadby letniček, ale i tak jsou nepřehlédnutelně krásné lednické živé ploty, bludiště a do složitých ornamentů vysázené nízké dřeviny. Nemá to chybu. Opouštíme zámeckou zahradu a volným krokem lázeňských hostů se blížíme k Minaretu. Věž, vykukující z lesa, osvětlená sluncem, poskytuje kouzelný pohled a objektivům fotoaparátů přímo pohádkové záběry. Prostě Minaret je nádherný i s těmi 306 schody nahoru, které nám trochu z toho nadšení sice ubraly, ale výhledy ze tří ochozů stály v každém případě za tu námahu. Dalších 306 schodů vedlo dolů, a kdo to bral trochu "hákem", dole vylítl ze vrat jako z tobogánu a pomalu nevěděl, kde je nahoře a kde dole.
Od Minaretu šlapeme do přístavu, kde se naloďujeme na dvě motorové lodě a po Staré Dyji úsek dlouhý 4 km zdoláváme ve slušném čase 40 minut. Náš lodní kapitán a kormidelník v jedné osobě nás celou cestu baví historkami z minulosti i současnosti, o floře i fauně na řece, o zlých bobrech, kteří škodí na dřevě a jsou zlí na lidi. Také jsme se dověděli, proč se říká o pivařích, že se ožerou, kdežto vinaři se opijí, toto moudro prý pochází od Lichtenštejnů. Z lodí vystupujeme u Janova hradu, následuje individuální prohlídka, případně odpočinek s občerstvením před přichystaným překvapením, které nám Helča, naše vedoucí zájezdu a průvodkyně v jedné osobě, připravila.
Od Janohradu se vezeme zpět k zámku na koňských povozech. Pro znavené poutníky potěšitelné překvapení a v každém případě milý zážitek. Díky, Helčo,to se Ti povedlo!
Na 12.15 máme objednanou prohlídku zámku, 4. okruh. Na prohlídku jsme vtrhli skoro v plném počtu, bez řidičů. Vyfásli jsme jako průvodce vyjukaného studentíka, kterému vrazili do ruky několik papírů a hodili ho mezi dravce se slovy "A snaž se!". Snažil se. Na to, že jsme byli jeho teprve druhá výprava, kterou provázel, a ještě tak početná, byl fajn. Popral se s výkladem se ctí a na závěr prohlídky sklidil bouřlivý pochvalný potlesk, který přijal poněkud rozpačitě, protože potlesk padesátky lidí na otevřené scéně v uzavřeném prostoru zní skutečně bouřlivě. Po prohlídce Lednice následuje pěší přesun do Valdic.

Vyrážíme po červené, zastavujeme se chrámu Tří grácií a u vítězného oblouku Randez vous a po 10 km nacházíme náš zaparkovaný bus, který nás odváží na degustaci vín do Valtického podzemí. Ve zkratce Valtické podzemí tvoří sklepy staré, dlouhé a studené. Všude jsou k vidění lahve s archivními víny, tvořící jakousi vínobanku. Poté nám náš průvodce ukazuje nájemní boxy pro návštěvníky, kteří si tady mohou uložit svá zde zakoupená vína, ale pouze v případě, že si zde zakoupí vína v hodnotě nejméně 5 000 Kč.
Vstupujeme do velkého sklepa, kde je pro naši skupinu připravena degustace pěti vzorků vín od suchého ryzlinku, přes savignon, pohádkové víno (moooc dobré), růžové až po červený Modrý portugal. Což o to, vínka to byla dobrá, ale to množství? Do většího náprstku by se vešlo, tak akorát na polití jazyka. A ty rady, jak s vínem při pití zacházet byly sice dobré, ale v mém případě padly na neúrodné pole. Vezmeme sklenku, podíváme se na barvu proti světlu má-li víno jiskru (při tomto množství nepoznám zda á víno jiskru, anebo mi slzí oči ze snahy ji vidět), sklenku vezmeme do ruky a víno v ní obsažené roztočíme, aby vyvinulo aroma, strčíme nos do sklenky a vnímáme tu vůni, poté víno poválíme po jazyku a slastně polkneme (nevím,jak kdo, ale já tu slzu vína roztočil po stěnách sklenky, začalo vonět, ale také ulpívat na stěnách, a když jsem zhluboka přivoněl už nebylo co převalovat po jazyku). Tak nevím, ten závěrečný chleba se škvarkama byl asi tak nejlepší. A další zážitek byl návrat z podzemí zpět na povrch – to byl balzám, my většinou v tričkách a kraťasech dole nějakých 7 stupňů a před vstupem do podzemí celých 25 stupňů, kdo nezažil neuvěří. Hold my seveřané, zvyklí spíše na pivnice pod širým nebem... I tato degustace patří k nezapomenutelným zážitkům z tohoto zájezdu a stala se perlou dnešního dne.
Ještě navštěvujeme nedalekou kolonádu na Rejstně, děláme kolektivní foto a vracíme se do Břeclavi.

Třetí den, pondělí 7. 5. 2018
Tentokrát je odjezd naplánován na 7. hodinu a jede se do Znojma, kde je domluvena prohlídka městských věží a městského opevnění. U Radniční věže nás vítají dvě mladé a velice příjemné průvodkyně, dokonale ovládající svou profesi, jak se v průběhu prohlídky ukázalo. Prohlídka s výkladem začíná na Masarykově náměstí – Mariánský morový sloup, obchodní dům Dyje, postavený v novodobém stylu, který naše paní průvodkyně nazvala novodobý brutalismus. Pokračujeme prohlídkou modelu městského opevnění s věžemi, následuje Střelecká věž, Vlkova, Nová, Prašná a na samotný závěr Radniční věž, na kterou se vydává z časových důvodů jen hrstka nadšených schodolezců a ostatní dole čekají u zmrzlinky nebo kávičky či s pivínkem v hrsti na jejich návrat. Paní průvodkyně se loučí, děkujeme jim za poutavý, na vysoké profesionální úrovni podaný výklad takovým způsobem, že se člověk nejenom poučil, ale i pobavil. Super!
Pokračujeme na zámek Vranov nad Dyjí, ale je pondělí a tudíž zavřeno. Nevadí, procházka bodla. Jedeme do Bítova a odtud jdeme na hrad Cornštejn, který ještě nezačal sezonu, ale naše velitelka zájezdu Helča někde sehnala pana průvodce, který na hrad přijel přímo od rodinného krbu, ale co by pro slávu Cornštejna neudělal... Opět se ukázalo, že je to znalec svého oboru a s nadšením nás provázel rozsáhlou zříceninou 1,5 hodiny a opět tak, že každý poslouchal a nikdo nevyrušoval.Vynikající!
V 15.30 už opět naloženi v busu a jedeme navštívit rekreační areál Rumburak. Nádhera! Krásná rozhledna, upravené okolí, krytý bazén pro ubytované hosty, dětská hřiště, kurty, no prostě vše, co člověk k dovolené potřebuje. Celý areál hlídají dva obrovští havrani s obrovkými otevřenými zobáky. Příjemná a útulná restaurace oplývající neskutečnými dobrotami. Gulášovka za 1 s hvězdičkou a na staročeskou palačinku plněnou povidly, sypanou mákem a politou máslíčkem mi prostě nestačí superlativy. Plněné knedlíky se zelím asi také neměly chybu a guláš s knedlíkem ten nebyl pro mne (tlusté maso nepapu). Po večeřičce kávičku a na závěr ještě trochu toho pohybu v podobě 173 schodů na rozhlednu. Nádherné prostorné a světlé schodiště, zajímavé počty schodů, každých 5 schodů odpočivadlo, 6 schodů odpočivadlo a tak stále dokola až nahoru. Pěkné výhledy do okolí byly velice sympatickým závěrem celého zájezdu. V 18 hodin odjíždíme z areálu Rumburak směr Krásná Lípa.
Velké poděkování patří našim dvěma řidičům Pepuldovi a Péťovi za jejich trpělivost, ochotu a příjemné vystupování. Za bravurní ovládání jejich 10 kolového korábu silnic poněkud nestandardních rozměrů při projíždění úzkými uličkami a neméně úzkými lesními silničkami. Chlapi, díky, byli jste skvělí!
Největší dík patří naší skvělé průvodkyni a vedoucí celého zájezdu Helence Doudové, která se o své 52 členné neposedné stádečko pečlivě a s láskou starala. Dokázala nám v praxi, že někdy i nemožné je možné a navíc s humorem a potřebným nadhledem. No prostě pro nás perfektní třídenní relax, pohodička a únik před každodenní tvrdou realitou. Helčo, díky a za rok dáme jižní Moravu 2 ????
Standa Leš

1. 5. 2018 Tajný výlet do NP České Švýcarsko
Fotografie:
Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové Jitky Štraubové
1. máj, lásky čas,
na výlet ten pravý čas.
Do Kyjova spěcháme,
na túru se těšíme.
Výlet je to tajný,
neví o něm ani hajný.
Polomy nám stály v cestě,
přeskočili jsme je lehce.
Boty žluté od pylu,
nezkazily náladu.
Pěkná místa k vidění,
Na Fakultě žízniví.
Všichni byli spokojeni,
zážitky nabaženi...

Za slunečného příjemného počasí vyrážíme na tajný výlet, připravený Mikšou, který se vrátil z lázní. Do Kyjova zamířila dvě auta, zbytek jel autobusem. Přepočítáme se a je nás 11 prvomájových průzkumníků a 1 pes Čenda. Mikša nás přivítal a odtajnil nám svůj plán a my vyrážíme za dobrodružstvím.
Nejdříve jdeme k nově opravenému Marschnerovu kříži v Kyjově, jehož opravu zajistilo město, rybník Šimlák s Henkovým křížem, postaveným v r. 1825 místním mlynářem, po jehož mlýnu dnes už není ani památky. Třetí v řadě na trase byl Schindlerův neboli Černý kříž, o který se starají místní chalupáři. Pak již stojíme před kapličkou sv. Anny, která díky našemu klubu prošla rekonstrukcí v letech 2016-2017. Působí důstojně, jako lesní dáma, pyšnící se novým kabátem, přesto skromně.
Míříme k domku pana Nováka, který se o kapličku léta staral, ale domek je opuštěný a život tam připomínají jen rozkvetlé rododendrony a azalky. Už tam se kocháme výhledy, ale to, co se nám naskytne, když vylezeme "o patro" výš, je úchvatné. Vychutnáváme si to kouzlo okamžiku – Jedlová (774 m n. m.), Luž(793 m n. m.), Kamenná Horka, hřeben Vápenného vrchu, Vlčí hora (581 m n. m.), věžička kostela na Studánce a dnes už zaniklá osada Helly, s původně 11 domy, dnes již pouze dva rekreační. Vše jak na dlani. Obdivujeme krásný smrk, obalený šiškami. Celá příroda rozkvetlá do krásy je znát i na naší obuvi... Žlutá, žlutá kam se podíváš.
U bývalého polesí Vlčí hora, pod nímž byla kdysi i sjezdovka, již takové pěkné výhledy sice nejsou, ale podle pamětníků to bylo místo, které "žilo". Vidíme nádherně Široký vrch, Spravedlnost (533 m n. m.), Velký buk, Zlatý vrch (657 m n. m.) či Doubici. Studánka opodál, která nás měla vzkřísit živou vodou, měla pro nás nepříjemné překvapení, tak snad někdy příště... Při cestě stojí zvláštní "bunkr" a jak se dozvídáme od Mikši, byly to tzv. sněžné jámy, které sloužily k pozdržení rašení sazenic lesních dřevin připravených pro zalesňování. Taková předchůdkyně sperma banky, ale pro sazenice. Kousek dál v porostu přicházíme k náhrobnímu kameni z roku 1793, majícímu spojitost zřejmě se smrtí nějakého hajného, či lesního dělníka.
Vyhládlo nám a tak svačíme. V tuto chvíli se ukáže, jak jsme dobrá parta a "pomáhej bližnímu svému", nám není cizí. Jindra, která pyšně vyndala svačinu s tím, jak si na ní pochutná, kouká zklamaně do dózy – kde nic tu nic, jen lebedící si dva suché krajíce chleba. Ochotně se dělíme. Šlapeme dále ke skalním útvarům – Stěna nad ohništěm, Velký a Malý Plačtivý kámen, známý jako "Milenci" a Pavoučí skála. Scházíme prudce dolů na Köglerovu naučnou stezku a přicházíme k Englovu prameni. Napájíme se svěží vodou a posloucháme povídání o středověké sklářské huti, která opodál stávala. Další naše zastavení bylo na Vlčím hrádku. Kdysi to býval hrádek strážný a byl jedním ze šesti hrádků v Českém Švýcarsku.
Dosud to byla pohodová cesta, ale nastal čas protáhnout naše údy a ukázat, jak jsme pružní a ohební. Dolů jsme sestupovali skalní průrvou každý dle svého umu a akrobacie do Rákosového údolí. Gymnasté byli proti nám břídilové. Zde zkoumáme Mušlový kámen a u Poštovního kamene šplháme ke kapličce ševce Kocha. Stojí to zato. Švec Koch tu kdysi coby, protestant, provdal svou dceru, jelikož v místním kostele to možné nebylo. Zvláštností tohoto místa je přírodou vytvořená mapa Československa s Podkarpatskou Rusí.
Pak již naše kroky směřují, místy ještě přes polomy, do Kyjova, do hospůdky Na Fakultě. Pivečko do nás zasyčelo, a s chutí jsme se i najedli. Jídlo nezklamalo, výborné jako vždy. Poseděli jsme. První květnový den jsme strávili příjemně. Ušli jsme 10 km, Jindra díky hledání signálu o 400 m více a Standa byl král, ten došel do Krásné Lípy pěšky.
Děkujeme, Mikšo, za opravdu pěkný výlet, doplněný zajímavostmi a historkami.
Jitka Štraubová

27. – 28. 4. 2018 3 dny – 3 státy – 3 pochody netradičně
Fotografie:
Jana Tomišky
Letos po mnoha úspěšných ročnících se na tuto jarní akci vypravila skupinka pouze tří turistů. Program jsme podle toho upravili a zkrátili o jeden den.
Vyjeli jsme v 9 hodin z Krásné Lípy do nedalekého Grossschönau na vyhlídku Hutberg. Zvláštní, trochu tajemné místo, které bývalo dle našeho názoru kdysi příjemným oddychovým místem, dnes ho připomínají keře rododendronů, torza laviček, pramen Krausebrunnen, připomínka Pěveckého spolku Horní Lužice a další pamětníky událostí. Samotný výhled byl uchvacující a počasí výhledům přímo přálo, kromě Grossschönau jsme měli jak na dlani Hochwald (749 m n. m.), Luž (793 m n. m.), Jedlovou (774 m n. m.), Plešivec (668 m n. m.), Pěnkavčí vrchol (791 m n. m.), z druhé strany Smrk (1 124 m n. m.).
Pak jsme zamířili směr Hrádek nad Nisou. Zašli jsme se podívat na Trojzemí, místo, kde se setkávají hranice tří států, Česko-Polsko-Německo. Pohodové místo s cyklostezkou. Po prozkoumání okolí jsme narazili na mokřady. Tiché místo s altánkem, který sloužil jako vyhlídka, a stovkami pulců, z kterých až se "vyklubou" žáby, tak to bude orchestr jako v opeře. Návštěva cukrárny a kavárny Čertes nebyl špatný nápad a po mlsandě jsme ujížděli směr Grabštejn.
Ten byl ale zavřený a přivítaly nás jen poštolky, které se uhnízdily ve věžičce. Zamířili jsme k dalšímu cíli, a to na hradiště do Horního Vítkova, kde je tzv. Curia Vítkov, repliku vesnice ze 12 století. Mohou se pochlubit i různými akcemi. Společnost nám dělali místní domorodkyně – krávy (spočítat je přesně se opravdu nedalo), ale koně byli zcela určitě dva.
V Novém Městě pod Smrkem jsme po návštěvě sympatické cukrárny a nedaleké Klingerovy hrobky byli pozdravit kamarády v bývalém Junior kempu, nyní Jkempu. Ubytování jsme ale byli v chatové osadě v Bílém potoce a jak se ukázalo letos naposledy, což je velká škoda. Den jsme zakončili příjemným posezením v Dělnickém domě s Mirkem a Soňou Kozákovými. Krátce se na nás přišel podívat i Jarda (Jaromír) s paní.
V sobotu 28. 4. za sluníčka a 23 stupňů vyrážíme na Smědavu, odkud míříme na Smrk (1 124 m n. m.). K Černé Smědé je to kousek a kocháme se jezírkem. Pak šlapeme na Předěl a k Nebeskému žebříku, mimochodem byl opravdu nebeský, ne a ne mít konec. Odtud je to po modré na vrchol asi kilometr. Na vrcholu už to fouká, ale výhledy lehce v oparu, přesto nádherné. Výhled na Sněžné jámy, Sněžku (1 603 m n. m.), Jizerku, Jizeru, Holubník, Paličník, Ještěd (1 012 m n. m.), Bukovec (1 005 m n. m.), Hejnice, Klíč atd. Zpátky už je to pohoda a na Smědavě si všichni tři dáváme oběd. Celou dobu nám dělala společnost hudba duc duc, z které se vyklubala techno párty vzdálená cca 20 km! No chudáci lidi kolem.
Po rozloučení u Mirka jsme ujížděli k domovu. A nutno dodat, že jsme drželi i trojky v názvu – akci jsme zakončili v pořadí třetí cukrárnou, no vlastně zmrzlinou.
Díky, Honzo, za pěkný výlet a počasí, to jsi objednal na jedničku.
Jitka Štraubová

Noví značkaři
Fotografie:
Václava Hiekeho
Naši členové Martina a Jan Kolářoví se po loňském zácviku stali pomocnými značkaři. V letošním roce ve dnech 6. – 8. a 20. – 22. dubna absolvovali v Liberci školení značkářů, které zakončili úspěšnou zkouškou.
Manželům Kolářům gratulujeme a děkujeme za skvělou reprezentaci klubu. Klub získal pečlivé malíře značek, což dokazují obrázky z letošní obnovy žluté ze Zahrad do Panského, kterou stihli obnovit mezi termíny kurzu.
Výše jmenovaným přeji mnoho radostných zážitku z přírody při obnově a značení turistických cest.
Václav Hieke

21. 4. 2018 Otevření turistické sezony: zpřístupnění skalního hradu Falkenštejn
Fotografie:
Jaroslava Leksy Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové Iva Šafuse
Po dojezdu autobusů z různých směrů nás určitě kolem stovky poslouchalo úvodní slovo Jiřího Raka. Vzhledem k tomu, že nás bylo tolik, bylo nutné hned zpočátku stanovit určitá pravidla. Naše kroky směřovaly k prvnímu cíli: skalnímu hradu Falkenštejn.
Míjeli jsme budovu bývalé ozdravovny, kterou se obec bude snažit zachránit. V areálu ozdravovny byly vidět škody napáchané popadanými stromy, některé chatičky byly poškozené i zbořené úplně. Od paty kopce jsme již vystoupali po roštovém schodišti až k samému hradu. Tam už bylo vše připraveno k slavnostnímu otevření. V úvodu vysvětlil ředitel NPČŠ pan Pavel Benda pohnutky i způsob zpřístupnění hradu s ohledem na bezpečnost návštěvníků i k ochraně archeologických vrstev kulturní památky. Krátce pohovořil i o průběhu rekonstrukce a představil nám dva zástupce specializované stavební firmy a také starostu Jetřichovic pana Marka Kny. Společně se chopili přestřižení pásky a křtilo se stejnojmenným pivem Falkenštejn, k čemuž byl přizván i ředitel pivovaru v Krásné Lípě pan Jan Srb.
Takže cesta vzhůru byla otevřena a stoupali jsme po žebříku a schůdcích v průrvě až na vrcholovou velice rozsáhlou plošinu, kde se velké množství návštěvníků rozptýlilo a různě jsme se kochali výhledy, poučili se z informačních tabulí a vyslechli si poutavý výklad pana Václava Sojky z NPČŠ.
Vzhledem k tomu, že nás čekala ještě další vycházka, museli jsme si zbytek kochání nechat napříště, sešli jsme opět až k ozdravovně a čekala nás další skalní vyhlídka Treppenstein, ze které z výhledů dominuje Koliště. Byla jsem zde nedávno a bez cizí pomoci bych se nevyškrábala ani nahoru a dolů to šlo ještě hůř, a proto jsem byla nadšená upraveným přístupem, exponovanější úseky jsou zajištěny i lanem. Na vrcholu jsme posvačili, sestoupili na okraj Jetřichovic a kolem Starého mlýna podél Jetřichovické Bělé jsme došli ke Královskému smrku, zde byla možnost odbočit k Dolskému mlýnu nebo hned pokračovat prudkým stoupáním na Kamenickou stráň s odbočkou na Kamenickou vyhlídku. Před námi byl již poslední úsek k cíli Pastevnímu vrchu, za zmínku zde stojí třistalet stará borovice s vysvěceným obrázkem anděla strážného a také Veroničin kříž.
A už stoupáme z posledních sil loukami na Pastevní vrch s novou vyhlídkou Růženka. Vítají nás dámy v dobovém oblečení, s nabídkou buřtů k opékání, další nabízejí slosovatelné anketní lístečky, kolem ohně je plno, u piva dlouhý had žíznivců. Setkali jsme se s dalšími kamarády v čele s předsedou našeho klubu Vaškem Hiekem. Po chvilince odpočinku jsme vystoupali na vyhlídku a obdivovali se okolním krásám. Interiér je velice zajímavý – žádné plechové nebo dřevěné cedulky se jmény sponzorů, ale pěkným písmem přímo na zdi u každého schodu a ve stejném stylu jsou popsány okolní vyhlídkové cíle nad každým oknem. Paní starostka Růžové Helena Křížková nás uvítala, nedlouho pohovořila o strastiplné dlouhé pouti až po otevření a následovalo slosování anketních lístků. Z jejího hlubokého dekoltu padali asi pánové do bezvědomí a musím přiznat, že když mi točila pivo a „to“ se mi zhouplo před očima, tak jsem pár vteřin nevěděla, jestli chci pivo nebo malinovku a hlubší je snad u nás jen Macocha.
Z našich známých absolvovali pokračování vycházky až na Mezní Louku jen tři muži v čele s Jirkou Rakem, my jsme se před čtvrtou skulili z kopečka na autobus do Hřenska a s přestupem na turistickou linku 434 směr k domovu.
Oba dnešní otevření „benjamínci“ mají své příznivce i odpůrce, tak jim dejme šanci a určitě stojí za návštěvu a přispějí k obohacení turistických cílů.
Já mám spálený čenich a doma binec, ale zase bych mohla vyučovat definici štěstí – stálo to za to a běžte se tam všichni podívat.
Ilona Řechtáčková

20. 4. 2018 Otevření turistické sezony: nová žlutá Kyjov – Hřebec
Fotografie:
Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové Ivo Šafus
Vždycky se snažím zdokumentovat i počet účastníků – dnes mi síly došly, prostě bylo nás hodně: tváře známé i neznámé, z různých končin (možná z nejdál naše kamarádka Jitka z Litoměřic) a hodně dětí. Sraz jsme měli u restaurace Na Fakultě, úvodního slova se ujal Jirka Rak a představil nám pana Zdeňka Matouše, radního Ústeckého kraje za regionální rozvoj a cestovní ruch, dále pana Pavla Bendu, ředitele NPČŠ, a pana Jana Koláře, starostu města Krásná Lípa. Každý k nám krátce promluvil ve stejném duchu – představení nové turistické trasy v Kyjově, a tím i otevření turistické sezóny.
Celá skupina šla společně krátce po červené podél Křinice, většina odbočila na žlutou náročnější na Hřebec. S mojí kondicí nekondicí jsem byla mezi pokračujícími po červené, takže co se dělo na obtížnější a atraktivnější trase, musí poreferovat někdo jiný, a nebo víte co? Jděte si to projít sami, to bude nejlepší a nejkrásnější.
Jako první jsme došli ke Klenotnici, je to pěkné a tajemné místo. Obdivovali jsme vysokou bránu, kterou vytvořila skála opírající se o druhou. Když nás dohonila větší skupina, došlo i na pohádku v podání pana Raka, slabší povahy by se snad i bály, netuším, jak to pojaly děti, ale my jsme hodně potlačovali výbuchy smíchu, řekla bych, že se mu do vypravování zamotalo hodně pohádkových bytostí a byl to pelmel žánrů takřka po horor.
Poté nás čekalo překvapení: za doprovodu pana Nagela, pracovníka NPČŠ, jsme prošli část trasy po neznačených cestách. Bylo hodně mokro a kmeny k přelézání (já a děti podlez), ale mělo to své kouzlo nepoznaného a dobrodružného. Když jsme se dostali opět na značenou cestu, tak jsme už pořád z kopce mašírovali nad přehradu, skrz stromy bylo vidět první plavce, a po červené se vrátili k výchozímu bodu Na Fakultu, kde už hořel ohýnek, stůl se prohýbal pod mísou buřtů od Vohnouta a všech pochutin, které k nim patří. K tomu točené pivečko, správná tečka na závěr.
Pro velký úspěch nám Jirka řekl ještě jednu verzi pověsti a pak i Vašek Hieke přidal jednu zaručeně pravdivou. Závěrem Jirka poděkoval za účast a vyhodnotil nejmladšího účastníka Zbyněčka, že to ušel a pak překvapil mne, že jsem hrdina, když jsem se probrouzdala tou „nebezpečnou“ neznačenou.
Tak se musíme zregenerovat na zítřek, na tu velkou slávu v Jetřichovicích a v Růžové.
Díky všem zúčastněným a hlavně organizátorům, bylo to pohodové a příjemné.
Ilona Řechtáčková

19. 4. 2018 Otevření nové turistické stezky: Horní Poustevna – Langburkersdorf
Fotografie:
Jaroslava Leksy Iva Šafuse Ilony Řechtáčkové
Různými prostředky a z různých směrů jsme se kolem druhé sešli před nádražím v Horní Poustevně. Společnost byla velmi různorodá a všech věkových kategorií, za naši „chodící partu“ nás včetně dvorního fotografa Iva bylo pět, početnou skupinku tvořili i turisté z Německa.
Jirka Rak nás přivítal, seznámil s průběhem vycházky a přidal pár organizačních pokynů. Za překrásného počasí jsme se vypravili uličkami a po schodech až k silnici, kde jsme před odbočkou na Novou Vísku byli zástupcem KČT Dolní Poustevna Martinem Kučerou obeznámeni s umístěním informačních tabulích o drobných sakrálních památkách a hned první jsme se mohli pokochat. Výletní novou asfaltkou jsme stoupali až k odbočce na Poustevník a začali jsme stoupat k vyhlídce. Poslední úsek tvoří kamenné schody, které se asi bez pauzičky vylézt nedají.
Na vrcholu nám pan Kučera přiblížil strastiplnou pouť zpřístupnění, na čemž se nejen logisticky, ale hlavně brigádnicky vydatně podílel. Výhled parádní, kruhový a s výkladem. Sestoupili jsme opatrně dolů a pokračovali kolem kozí farmy, kde jsou v blízkosti veliké haldy vytěženého dřeva po nedávných kalamitách – krásně to vonělo. Pak už zbývalo vystoupat na horizont a byli jsme na hranicích.
Už z dálky byly vidět zástupy německých turistů, kteří stoupali z městečka, aby se zúčastnili slavnostního aktu přestřižení pásky nové turistické stezky. Po tomto aktu následovaly projevy několika představitelů turistických organizací a regionálních politiků obou zemí. Za naši stranu bych jmenovala pana senátora Zbyňka Linharta a pana Jiřího Raka za o.p.s. České Švýcarsko.
V závěru jsme byli všichni srdečně pozváni ke „stolu a pípě“, tak jsme sešli z kopce a každý podle chuti mohl ochutnat guláš nebo grilovanou bílou klobásku a pivo německé i české a různé nealko nápoje. Krátce jsem poklábosila s našimi přáteli z Neustadtu a pak už jsme se rozdělili – část využila převozu minibusy do městečka k návštěvě muzea a my jsme se vypravili stejnou cestou k vlaku. Celou cestu jsem obdivovala tu svěže zelenou probouzející se přírodu a okouzlily mne nekonečné krásné prostory, kde nejsou sloupy, dráty, reklamní panely, dopravní značky a podobné obludnosti, které kazí fotky.
Na první jarní výlet to byl super zážitek, ušmajdali jsme 8,5 km – takže akorát.
Ilona Řechtáčková

31. 3. 2018 Otvírání studánek – prameny Křinice
Fotografie:
Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové Iva Šafuse
Navzdory deštivé předpovědi jsme se sice v pošmournu, ale za sucha po desáté hodině vypravili v hojném počtu zúčastněných všech věkových kategorií, včetně několika pejsků, po modré turistické značce k pramenům Křinice. Tam už plápolal táborák obklopený prvními opékači buřtíků. Když jsme se s halekáním všichni navzájem pozdravili a přivítali, ujal se slova Mikša, poděkoval za účast a hlavně nás seznámil s historií daného místa, která je vskutku zajímavá: jako výletní lokalitu ji založil v roce 1907 německý spolek turistů a v říjnu došlo k náležitě slavnostnímu otevření v krojích.
V roce 1984 při kalamitě bylo ale vše zničeno, a tak se záchrany ujal Klub českých turistů v Krásné Lípě a pět let zdarma brigádnicky odpracoval přes 1500 hodin, aby mohl být areál, který je v majetku Lesů ČR, v roce 1990 dán do užívání. V dohledné době se chystá další rozsáhlá rekonstrukce.
Délka toku Křinice je 40 km, v Bad Schandau se vlévá do Labe a v délce 7 km tvoří státní hranici. Poučeni jsme se shromáždili u pramene v altánu a Kristýnka s babičkou velikým ozdobným klíčem trojím odemknutím otevřely studánku.
Pak jsme se již věnovali jídlu, pití, povídání – skupinky se různě prolínaly, bylo nás bezmála sto nejen ze Šluknovského výběžku, ale přijela i děvčata z Děčína a milá návštěva z Neustadtu. Každý z účastníků si mohl odnést diplom jako upomínku na dnešní příjemně strávený den. V závěru spadlo pár kapek, ale jen tak na postrašení.
Tak doufejme, že jsme odemykáním konečně vyprovokovali to jaro a teplíčko, a těšíme se na další akce.
Ilona Řechtáčková

29. 3. 2018 Výlet do Kutné Hory
Fotografie:
Jaromíra Petružálka Iva Šafuse,
tradičně Iva Šafuse,
netradičně
Začalo to parádně – někdy se účastníci hvězdicově scházejí, ale nás 16 – z Rumburku, Varnsdorfu, Krásné Lípy, Chřibské, Podluží, Děčína a Ústí nad Labem – se hvězdicově přibližovalo vláčkem z několika směrů, až jsme se z České Lípy vydali už jen jedním na společné výhodné jízdenky.
Naši předkové, ve stříbrem obdařené Kutné Hoře, to zřejmě neměli jednoduché. Po staletí prý zápasili ambiciózní měšťané o duchovní moc se Sedleckým klášterem a dělali si při tom pěkné trucy. Výsledkem všeho bylo postavení Chrámu Svaté Barbory až za hradbami města na pozemku Pražské kapituly, tedy mimo působnost Sedleckého kláštera. V průběhu pěti století byli při stavbě chrámu angažováni takoví stavitelští machři jako Jan Parléř, Matyáš Rejsek, Benedikt Rejt, Ludvík Láber a Josef Mocker. Sedlecký klášter zase přestavěl ve stylu barokní gotiky Jan Blažej Santini. A mezi tím vším Jezuitská kolej s výřadem svatých, kaple Božího hrobu, Hrádek, Vlašský dvůr, fasády domů s ochranitelskými soškami v průčelních nikách. Na to se nedalo říci nic jiného než ááách a díky, milí předkové za to úsilí.
Aby bylo jasné, že Chrám Svaté Barbory je dominanta nejdominantnější, jsou k ní vedeny cesty od spodu, z pravoboku, z levoboku a všechny nesou její jméno – Barborská, Pod Barborou, K Barboře – nad Barborou, pod Barborou všichni musí stát a fotit. Nám naše průvodkyně Helča Doudová zajistila neobvyklý bonus – naplánovala příchod ke chrámu tak, aby tam ještě nebyl nikdo jiný než turisti z Krásné Lípy. A to byla pecka – půl hodinky to bylo téměř jen naše a stejně pak interiér chrámu, který se svými nádherně malovanými gotickými okny probouzel do slunečného dne.
Jaro bylo ještě v plenkách, vítr si občas zahrál na honičku, ale sluníčko nás pak provázelo až do Sedlece na Santiniho barokní gotiku a morovou kostnici – Memento mori – tam se tomu snad ani nedá uniknout. Těch lidských osudů, profesí, lásek, radostí, nemocí, bolestí – těch tam bylo „poskládaných“ požehnaně. My jsme se naštěstí mohli ještě vrátit zpět mezi živé.
Průvodkyně Helča nás v průběhu dne zásobovala historickými fakty, zajímavostmi i „drby“ tak, aby ta krása kolem byla pěkně okořeněná. Ale protože toho měla o té Hoře Kutné celý štos a za jednu návštěvu se to nemůže všechno stihnout, tak je jasné, že tam musíme znovu. Cesta vláčkem tam i zpátky je už prověřená a nemá chybu – pokud ovšem máte s sebou průvodce, který vás včas vyšoupne z vláčku na navazující přestup do města. „Rozváže se tím tak gordický železniční uzlík“ který přímo v Kutné Hoře na běžného turistu čeká. A to jsem si myslela, že mám ty přestupy ve městě nastudované.
Byl to krásně naplněný den s partou prima lidí – díky Barborko svatá, že dohlížíš na tu němou krásu – díky Helčo Doudová, že jsi nás tím vším provedla.
Tak zase někdy, někde, se těší
Mirka Tržilová a Eda Tržil

28. 3. 2018 Brigáda u pramenů Křinice
Fotografie:
Jitky Štraubové
Před sobotní tradiční klubovou akcí "Otvírání studánek – pramenů Křinice" svolal Mikša brigádu na úklid přístupových cest a okolí pramenů Křinice. Sešlo se nás ve středu odpoledne celých 6 nadšenců a Čenda.
Byl na nás přímo úchvatný pohled, každý vyzbrojen bílými gumovými rukavičkami a velkým černým igelitovým pytlem. Z dálky bylo zajímavé sledovat několik párů kmitajících rukaviček v potemnělém lese, pohled pro bohy. Sbírali jsme obvyklé odpadky po nepořádných lidech, to znamená PET láhve, plechovky od nápojů, papírové ubrousky i méně chutné, raději nejmenované propriety a dokonce i SPZ okresu ZI.
Celkem jsme uklidili dvoukilometrovou trasu, nasbírali 1,5 pytle odpadků, zametli velký altán, umyli lavice a zábradlí kolem dokola altánu, uklidili okolí pramenů od popadaných větví a vyčistili všechna tři prameniště.
Bylo to fajn, ani o legraci nebyla nouze, jenom to počasí mohlo být o trochu lepší. Uvidíme v sobotu, třeba to klapne.
Standa Leš

24. 3. 2018 58. Jarní sraz turistů v Rumburku
Fotografie:
Jaroslava Leksy Jaromíra Petružálka Jitky Procházkové Jitky Štraubové

Vzhledem k celotýdennímu bláznivému počasí by to mohl být klidně i Zimní sraz turistů, ale přeci jen se počasí umoudřilo a Jarní sraz se, i co se týče počasí, vydařil. Šťastná volba letos vyšla na KČT Rumburk. Zhostili se toho na výbornou.
V 8.30 jela většina z nás do Rumburka autobusem. Tam se k nám připojil zbytek a Krásná Lípa se prezentovala počtem 15 turistů + 2 psi. Místem konání byla Baráčnická rychta v Lesní ulici. Prezentace probíhala od 8 hodin. Každý dostal při prezentaci pamětní list, který sloužil jako vstupenka na rozhlednu Dymník, volnou vstupenku do rumburského muzea a Lorety a propagační materiály, týkající se hlavně Rumburka a okolí.
K chuti přišel chléb se sádlem a cibulí, domácí koláčky, čaj, káva, pivo, limo, svařáček, výborná gulášová polévka či špekáček na ohýnku opečený. K poslechu a možná i později k tanci hrála country kapela P.R.T. (počáteční písmena tří hudebníků). Hráli moc hezky. K nahlédnutí byla i kronika Jarních srazů, kde zejména ze začátku byla velmi pěkně ilustrovaná.Přijeli i přátelé z Německa.
Po přivítání předsedou KČT Rumburk Václavem Provazníkem, předsedou oblasti Janem Eichlerem a starostou města Rumburka panem Sykáčkem za náš klub promluvil předseda klubu Václav Hieke.
Mnozí přítomní se vydali na výlety. Na výběr byly tři možnosti:
1) Baráčnická rychta – evangelický kostel – starobylý most na Mandavě – muzeum –
    Lužické náměstí s morovým sloupem – Šmilovského ulička – gymnázium – Loreta.
2) Baráčnická rychta – nemocnice, sanatorium, bazén, gymnázium – Loreta – Šmilovského ulička,
    muzeum – Lužické náměstí s morovým sloupem.
3) Baráčnická rychta – popraviště – přehrada – část naučné stezky, rozhledna Dymník,
    Kamenný strom života – koupaliště – Loreta.
K naší skupince se připojila i kamarádka Jitka z Litoměřic, která pravidelně navštěvuje naše akce a patří už mezi nás. Kolem nemocnice jsme sešli na část naučné stezky kolem Dymníku. Potkali jsme Lenku Lankašovou, která nás podpořila a šla kousek s námi. Počasí nám přálo a šlapalo se nám hezky. V lese to místy vypadalo jako po opravdovém zemětřesení, všude popadané a polámané stromy. Do Krásné Lípy jsme došli v dobré náladě a výlet jsme zakončili v cukrárně u Moniky. Vlastík, který si zašel až na rozhlednu, nás v cukrárně dohonil.
Protože jsme se rozdělili na více skupin, bude fajn, když i ostatní se podělí o své dojmy z výletů a třeba napíší pár řádků.
Velké poděkování organizátorům letošního srazu, byl pěkný a pečlivě připravený.
Jitka Štraubová

13. 3. 2018 Výroční členská schůze STP Lovosice
Fotografie:
Mikuláše Peterky

Na základě pozvání družebního STP Lovosice na výroční členskou schůzi, jsme odjeli autem ve složení – předseda Vašek Hieke, Alex Mihálik, který je jejich členem, a Mikuláš Peterka.
Schůze začala ve l4 hodin v kulturním domě Setuzy velmi pěkným vystoupením a písničkami žaček z místní mateřské školky. Pak již proběhla pracovní výroční schůze za účasti 111 členů.
V diskusi vystoupil náš předseda Václav Hieke, poděkoval za pozvání a popřál hodně úspěchů. Zhodnotil sedmiletou družební spolupráci, která se rozvíjí na vzájemných akcích a zájezdech. V letošním roce se někteří naši členové zúčastní jejich autobusových zájezdů do lázní Bechyně, maďarských termálních lázní a na podzim i týdenního pobytu na Medlově. Někteří jejich členové pojedou v květnu na náš autobusový zájezd na jižní Moravu a 8. 5. přijedou k nám na oslavy 100. výročí republiky. V měsíci srpnu potom přijedou na týdenní pobyt do Jetřichovic.
Po oficiální schůzi jsme v sále kulturního domu ještě poseděli, projednali problémy, které oba kluby trápí a nastínili si vzájemnou spolupráci na rok 2019. Po té jsme se rozloučili a s pěknými dojmy odjeli domů.
Mikša Peterka

10. 3. 2018 Výlet k MDŽ – okolí Svoru
Fotografie:
Václava Hiekeho Standy Leše Ilony Řechtáčkové Jitky Štraubové

Včerejší krásné počasí bylo v nedohlednu, přesto ve Svoru z vlaku od Rumburka a Krásné Lípy vystoupila početná skupina"bambulkářů". Ve Svoru už čekal Vlastík, Jitka a Mikša, který vyrazil na svůj první letošní výlet s partou. Byli jsme po dlouhé době zase kompletní. Celkem 23 + 2 pejsci. Ano, dnes jsme měli bambulkový výlet k MDŽ. Bambulky byly všelijaké, malé, velké, barevné či tmavé, na čelenkách, v klopách i na uších. Nejvíce zabodovala Marcela, která byla doslova spoutaná bambulkami. Moc se nám líbila a právem byla korunovaná "Za královnu bambulku". Od České Lípy přijela Jitka Štraubová st., která se nám později přiznala, jak jsme ji dojali tím, že jsme na ni počkali.
Pak nás již přivítala milá a příjemná paní starostka Svoru, ing. Kateřina Jonáková, která se nám věnovala celé dopoledne. Nejprve nám řekla něco málo o cyklostezce Nový Bor-Svor, která by do budoucna měla pokračovat až do Bílého kostela. Pak už jsme se zájmem poslouchali povídání o nové naučné stezce kolem Svoru. Jmenuje se Naučná stezka za lilií zlatohlavou. Dovídáme se proč. Sedmé zastavení je u vrchu či kopce Sokolík, kde tato vzácná lilie na rozmezí května a června kvete. Musí být chráněná oplocením, jelikož zajímá i místní srnky.
Stezka byla vybudovaná v loňském roce, má osm zastavení a doprovázejí ji tři skřítci lilie zlatohlavá, chřestovníček liliový a včela medonosná, kteří mají i své sochy z pískovce. Jednotlivá zastavení jsou velmi pěkně "vysoustružena" z dubu a akátu. Stezka je dlouhá 3 km, a i když se někomu může zdát krátká, dozvíme se z ní vlastně vše. Jak o historii, tak přítomnosti Svoru a okolí. Opravdu se to se zájmem poslouchalo. Já jsem třeba nevěděla, že na Klíči stávala chata, kde si mohli dát turisté limonádu nebo pivko. Na samotný Sokolík jsme nešli, jelikož byla mlha a výhledy nulové. Alespoň máme důvod se vrátit. Na konci stezky nás čekala milá zastávka u Panny Marie, jejíž sousoší patří mezi nejstarší "kus" v obci. A byl vlastně zachráněn v hodině dvanácté.
Mnozí lidé vnímají Svor dle paní starostky jako jako "tu zatáčku s rozbitou továrnou", ale i my jsme se přesvědčili, že to tak není. Rozloučili jsme se s paní starostkou a poděkovali za opravdu pěkné dopoledne. Je vidět, že pro svojí obec žije a snaží se být užitečná, mnohdy je to jistě nelehká práce. Poděkování i za to, že nám zamluvila občerstvení v místním CLUB-Hey bar.
Tam jsme s chutí snědli výborný gulášek či zelňačku, zapili pivečkem, kávičkou a po celý den kalíškovali přímo z domácích zdrojů – slivovička, ořechovka, vaječný koňak, fernet a další dobroty. No, prostě ženy byly zapité i napité dosti, ale co by ne, když to máme legálně dané kalendářem, že dámy. Nutno pochválit obsluhu hospůdky, příjemní a ochotní lidé, usměvaví. Zřejmě si rozumí i po stránce sportu, i když paní fandí Spartě a pán Slávii.
Pak už jsme se vydali na vlak či k autu. Jitka, Mikša a Alena se zastavili ještě na Jedlové, zbytek pokračoval domů.
Děkujeme Vaškovi za organizaci výletu, paní Jonákové za velmi pěkné povídání a přejeme jí, ať se nadále zdaří vše, co má v plánu zrealizovat. A všem, kteří přišli, za hezky strávený den.
Jitka Štraubová

A ještě od paní starostky Kateřiny Jonákové náplast na špatné počasí – výhledy ze Sokolíku:
                 

24. 2. 2018 Milešovský den žen
Fotografie:
Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové

Startujeme ještě za tmy za skoro třeskutého mrazu, bohužel, jen v počtu pěti. Neúčast byla z valné části způsobena doznívající chřipkovou epidemií.
Navrhované spoje klaply na jedničku bez jediného zádrhele a ocenili jsme celodenní síťovou jízdenku DÚK za 130 korun, bez jakýchkoliv slev by obě cesty stály bezmála čtyři stovky. Bonusem bylo cestou zjištění, že Ledecká získala další zlatou. V Radejčíně na nás čekal Vlastík s Čendou a vláčkem s pěknými výhledy jsme vyrazili do cílové stanice Bořislav. Už z vlaku jsem na tu královnu Středohoří koukala s respektem a trochu jsem si přála být doma v peřinách.
Takže od prvních kroků šlapeme pěkně do kopečka směrem do Bílky, zastavíme se u letos plnoleté Kaple sv. Václava a s lítostí se zastavíme u trosek bývalého hostince, který by se údajně měl zachraňovat – tak to bude fakt majstrštyk. Příjemným tempem se ocitáme na začátku Cesty přátelství, což je uskupení čtrnácti plastik českých a německých sochařů. Opět zvedám svůj pohled k Milešovce a nevěřím tomu, že tam zhruba za dvě hodiny dojdeme. Časový odhad byl trefný, stoupali jsme pomalu a obezřetně, protože místy byla ledovatka, které se většinou dalo někudy i krkolomně vyhnout.
V restauraci, kde jsem byla pro razítko do kroniky, byla pouze obsluha, což v poledne už nebyla pravda, všude bylo s přibývajícím časem a sluníčkem víc a víc lidí. To v kiosku už to žilo avizovanou oslavou MDŽ. Každá z žen dostala na uvítanou na výběr mezi vínem a likérem a na počest oslavy narozenin Jiřího Menzla a jeho Oskarem oceněného filmu Ostře sledované vlaky se razítkovalo na kůži, nejraději prý úplně na zadeček, to jsem neviděla, ale pánové pak hodnotili nějaké pevné větší v páru – nic jiného než prsa mne nenapadá.
Chvíli jsme poseděli a občerstvili se podle chuti – polévka, párky, klobásky a k pití sortiment na několik řádků. Využili jsme také možnosti dostat se z observatoře na rozhlednu, výhledy krásné, ale v oparu, který se vlastně zvedl pořádně až později odpoledne, kdy už jsme směřovali domů.
Cestu zpátky jsme si obohatili o odbočku na Černčice, uskupení několika zajímavých domů, ať už to byla krásná stará chaloupka, kaplička nebo zvláštní, hodně asymetrický úzký vysoký dům, jehož vzhled se mi až tak dobře nepodařilo vyfotit. Zkoukli jsme i zbytek soch z Cesty přátelství, obdivovali pěkný výhled na Fojtovické pláně a Komáří vížku a při pohledu zpět na Milešovku nebyla z této strany tak obrovská a příkrá. Pořád jsem čekala na slibované ovečky (čekala jsem jich tak do dvacky) a v tom to přišlo: už zdálky veliká ohrada plná béžových kožíšků a když jsme přišli blíž, tak jsme viděli spoustu jehňátek různých velikostí, některá se sotva držela na nožkách, hned bych je pomuchala! Majitelé této farmy se snaží také o obnovení mokřadů, u jednoho neodhadl Čenda tenkost ledu a vykoupal se, jen jsem čekala, že až zmrzne, bude vypadat jak dikobraz. Naštěstí i přes mráz sluníčko pěkně hřálo.
K vlaku jsme došli tak akorát, výsledek našeho putování bylo 11 km a převýšení kolem pětistovky. Cestou domů už nás nepotěšil další olympijský výsledek – prohra hokejistů v boji o bronz. V Radejčíně se s námi Vlastík rozloučil a my jsme v pohodě dorazili v předvečer do svých domovů. Byl to vskutku překrásný den, co se týká počasí, zážitků i společnosti.
Vlastíku, moc jsi nás tímto výletíkem nad plán potěšil a těšíme se na další. Díky, díky, díky.
Ilona Řechtáčková

22. 2. 2018 Cestovatelské večery – Sibiř, od Uralu po Altaj, Jiří Rak
V hojném počtu více než 30 účastníků jsme se ponořili do vypravování o tříletém působením Jirky Raka v Rusku. Vypravování začíná ve více jak milionovém městě Jekatěrinburgu a představí různé oblasti Uralu až po Altaj.
Cesty k cílům túr nebyly vůbec jednoduché a vzdálenosti obrovské. Odlehlost od civilizace ukazovala typická obydlí a možnost nahlédnout do běžného života obyvatel. Nutno podotknout, že až na jednu výjimku nebyl problém sehnat solidní ubytování a všude byli lidé velice pohostinní, takže byla možnost se seznámit s místní gastronomií. Také různé dopravní prostředky pobavily: ať už to byly vláčky nebo „rodinné šlapací drezíny“, zaparkované u každého domu a také rekordmanky tramvaje na úplném venkově, které vítězí v kategorii nejméně frekventované a krásnou ukázkou byl i Jirkou vyzkoušený skútro pick-up.
Zaujalo mne také několik geografických odlišností, třeba že se v zimě rozednívalo až v jedenáct a světlo bylo skoro do večera, nebo že listy na stromech jsou jen od června ani ne do konce září. Jako turisté jsme si všimli i turistických značek na stromech, hlavně jejich velikosti, což bylo asi tím, že byly od sebe velice daleko.
Všechny oblasti byly představeny velkým množstvím fotografií s výkladem, krátce jsme se dostali i do oblasti Smolenska nebo Kaliningradu, strategické exklávě Ruska, kde jsou značné stopy pruské architektury a také česká stopa: založen Přemyslem Otakarem II. jako Královec.
Povídání bylo velice příjemné, vždy mne těší, když se něco mohu dozvědět a málokdy se mi u Jirky stane, že bych na svou otázku nedostala odpověď. Bohužel, k diskuzi už nemám nic, protože jsme museli pádit na autobus. Sem směřuje připomínka, že od pěti mnoha účastníkům vyhovovaly přednášky víc. Takže díky za nové poznatky, Jirko!
P.S.: čím jsem měla asi začít – aby se nám dobře poslouchalo a nevyschlo nám v krku, kdo měl zájem, byl pohoštěn polotmavým (na výběr bylo i světlé) pivínkem.
Ilona Řechtáčková

7. 2. 2018 Cestovatelské večery – Přes Atlantik na "Vepřovém žebírku", Tomáš Salov
Tentokrát byl přednášejícím tiskový mluvčí NP Tomáš Salov, který zahájil své vyprávění tím, jak se vůbec zrodil úmysl zúčastnit se plavby přes Atlantik. Pravou příčinou byli jeho kamarádi, bratři Jiránkové z Prahy, se kterými se spřátelil při akcích "Lososi pro říčku Kamenici". Martin Jiránek, jinak také vlastník kapitánského dekretu pro námořní jachty, se s bratrem rozhodli odletět do Portorika, tam zakoupit vhodnou jachtu a na té podniknout plavbu přes Atlantik podle předem naplánované trasy Portoriko – Bermudy – Azory – Portugalsko – Split.
Tomáš se k nim rozhodl přidat dva dny před odletem. Když se konečně v Portoriku shledali, vydali se do přístavu koupit jachtu. Tam byly k mání za pro ně rozumný peníz všeho všudy dvě lodě. Ta první sloužila svému majiteli jako hausbot a k plavbě byla naprosto nepoužitelná a ta druhá byla k mání za 15 000 dolarů, což prý docela ušlo. Problém byl v tom, že španělský majitel jakýsi Carlos se dostavil až za týden uzavřít pro něj zřejmě lukrativní obchod, takže naši tři mořeplavci řešili problém, co s týdenním prostojem.
Nakonec se pustili do drobných oprav a úprav lodi, která nesla jméno Tschuraka (čti foneticky, netroufám si to napsat, aby se měkčí povahy neohradily) a to právě ve volném překladu, jak nám Tomáš vysvětlil znamená pochoutku z vepřového žebírka. Odtud název celé přednášky. Pár slov o expediční lodi: délka 11,5 m, šířka 3,5 m, výtlak 8 t, max. rychlost 5 uzlů, což je asi 9 km/hod. Vydat se na takovémto plavidle přes Atlantik je vyloženě na hraně neboli česky "vo hubu". Ale naši tři muži na palubě nedbali a vydali se vstříc nečekaným dobrodružstvím.
A Tomáš vyprávěl a vyprávění prokládal promítáním snových záběrů východu a západu Slunce v Sargasovém moři a čas běžel mílovými kroky ke 20. hodině. Vyprávění o kormidlování na jedné noze a ještě uvázaní na laně, o vaření jednou rukou, protože druhou se museli držet, o prožitých bouřkách, kdy jim po stěžních jezdily Eliášovy ohně, o hygieně prováděné na vlečných lanech za lodí za asistence hladových barakud. O krásách Bermudských a Azorských ostrovů, o mořském stopaři Paolovi z Francie, kterého vzali s sebou do Portugalska, kde svoje putování ukončili pro nedostatek času.
A přímo symbolický byl závěr plavby, kdy na přístavním molu čekala na návrat svého mořeplavce Tomáše jeho žena Hanka.
Na závěr Jirka Rak poděkoval Tomášovi za příjemně strávené dvě hodinky a pozval přítomnou třicítku posluchačů na příští besedu o ruské zimě, kterou bude mít za 14 dní on. A tradiční posezení u oroseného pivínka, bylo milým zpestřením již tak příjemného večera. No prostě to nemá chybu!
Standa Leš

31. 1. 2018 Cestovatelské večery – Jižní Asie, Radim Misiačik
Další ze série cestovatelských večerů v pivovaru Falkenštejn proběhl pod taktovkou přírodovědce a cestovatele RNDr. Radima Misiačika, který se nám představil jako charismatický a vtipný vypravěč. Na titulní otázku, zda se v dnešní době ještě vyplatí cestovat do jižní Asie, zazněla jednoznačná odpověď – ANO!
A už začalo vyprávění zážitků z cest po čínském venkově, kde i malá vesnice má milion obyvatel, o Thajsku, Laosu, Kambodži a Vietnamu. Pro nás neznalé byly velice zajímavé, občas i veselé, postřehy z cestování například ve spacím autobuse, kde se dalo pouze ležet. Ale zkuste dva dny ležet v rozpáleném autobuse, který v úložném prostoru přepravuje náklad česneku. Nebo plavba po Mekongu na tzv. pomalé lodi, kde se leží na lehátku a kouká okolo, co se děje na vodě. Rychlé lodi jsou nebezpečné a proto přepravují pasažéry s přilbami na hlavách.
Dech beroucí záběry okolní přírody se střídají se záběry honosných buddhistických chrámů, plovoucích vesnic, plovoucího supermarketu nebo křesťanský kostel, samozřejmě také plovoucí. Informace nemají konce, netušili jsme, že nejkrásnější Asiatky žijí v Kambodži, nejpracovitější lidé ve Vietnamu, pozoruhodný sobotní zvyk pozorovat thajské ženy při koupání (oblečené!) nebo drzé opice, kradoucí speciálně pasy nepozorným turistům.
Běží už druhá hodina poutavých příběhů, které někdy vyvolají údiv, častěji úsměv, nevěřícné kroucení hlavou, občas i výraz nepochopení (smažení šváby úctyhodných rozměrů brrr). Komplex chrámů Angkor Wat v Kambodži, místní obskurní dopravní prostředky TUK TUK, domy na chůdách, chrámy prorostlé kořeny stromů atd., atd.
Téměř dvouhodinové příjemné vytržení z každodenní všední reality bylo prostě fajn a ten, kdo nepřišel, nesporně zaváhal. Myslím, že v tom se mnou souhlasí většina z více jak 25 přítomných účastníků akce, kterou zprostředkoval Jiří Rak a pivovar Falkenštejn. Díky Vám za všechny.
Standa Leš

27. 1. 2018 Výlet s Vlastíkem
Fotografie:
Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové Jitky Štraubové

Ranní omrknutí počasí dopadlo na pětku podtrženou – hnus deštivý, šedivý, zamlžený. Přesto nás to neodradilo, protože vidina setkání s milými přáteli překoná i ošklivé počasí. Z Rumburku a Krásné Lípy nás do Horní Kamenice vláček dovezl osm, tam na nás čekal organizátor Vlastík s Jituš Štraubovou a kolem pobíhal Čenda, který chtěl evidentně do vlaku a někam prchnout. Přivítali jsme se všichni jen podáním ruky s omluvou, že si ty nachlazení nebudeme raději vyměňovat pusinkováním – krásné předsevzetí: když jsme pak několikrát nechali kolovat lahvinku, tak určitě do týdne buď lehneme úplně všichni nebo nás to posílilo na roky víc než očkování.
Postupně jsme se rozrůstali o účastníky, kteří přijeli auty a čekalo se na opožděný vlak s děčínskou partou. Vyrazili jsme v počtu 33, směska dospělých, tří dětí a dvou pejsků. Pořád drobně pršelo, ale to jsme vůbec nevnímali. Žádnou procházku mne neomrzí míjet skálu Hrnčíř, ke které se tulí kaplička, stejně jsem si dávala cestou vlakem pozor, aby mi neunikl pohled na Pustý zámek.
Vydali jsme se Fuchsovou papírenskou stezkou a vila opět doznala větší devastace, navíc vichry na ni ještě zvrhly strom, takže její osud už je víc než naplněný. Škoda, zažívala určitě krásné časy s voňavou kávičkou na terase a určitě ne s výhledem na škaredé pole solárního parku. Vzhledem k blátivému, místy i zledovatělému terénu jsme upustili od plánového cíle Oltáře a procházkovým tempem jsme se kochali domečky starými i novými, než jsme odbočili na Meixnerovu pohybovou stezku, která je vybavena různými protahovadly a hlavně krásně vyřezávanými a vtipně popsanými ukazateli. U jednoho sezení jsme si udělali svačinovou přestávku s ochutnávkou všeho léčebného a zahřívacího pití a zavolali jsme Mikšovi do rehabilitačního centra, abychom ho pozdravili a posteskli si, jak nám chybí.
Na rozcestí na dohled od bufetu se pár jedinců, kteří ještě nebyli u Vlastíka, na chvíli odpojilo na bleskovou návštěvu k němu a my jsme se začali uvelebovat v bufetu. Obsluha byla naprosto v pohodě i přes takový příval hostů a sympatické bylo, že jsme si mohli vybalit i svoje mlsůtky. Z nabídky si většina vybrala smažák s hranolkami, takže za chvíli jsme všichni ten odér cítili a po návratu domů jsem si skoro s batohem na zádech myla vlasy.
Za pár dnů má Vlastík i narozeniny, takže probíhaly gratulace ze všech koutů bufetu a tuto příležitost si nenechali ujít ani Jaromír s Mílou, kteří aspoň na chvíli dorazili za námi. Před třetí hodinou jsme se rozprchli – někdo domů, část se překulila přes kopec do Mlýnů pozdravit účastníky zimního stanování. Takže první letošní akcička je za námi. Nebylo to o velké výkonnosti, ale o setkání a posezení a jako vždycky, Vlastíku, všechno klaplo a děkujeme.
Ilona Řechtáčková

17. 1. 2018 Cestovatelské večery – Patagonie, Šebestián Šulc
Fotografie:
Jana Tomišky

Po drobných zmatcích – přednáška nebyla v pivovaru, ale v OPS ČŠ – se náš sešlo asi 14.
Jiří Rak přivítal přítomné, stručně představil přednášejícího Šebestiána Šulce (našeho kamaráda a člena klubu) a první letošní přednáška seriálu mohla začít. Bylo to zajímavé povídání o nám tak vzdálené části Země. Krásná příroda, úžasné hory, jenom těch setkání s domorodci a postřehy z jejich života nebylo tentokráte tolik. Ale vzhledem k velmi řídkému osídlení to je pochopitelné.
Díky, kamaráde, a těšíme se zase v listopadu na další vyprávění o tvých putováních.
Jan Tomiška

12. – 14. 1. 2018 Nejsevernější zimní stanování u Vlčí hory, 36. ročník
Fotografie:
Romana Smity Jitky Štraubové A ledopády
bez ledu
Jana Tomišky

Na Kamennou Horku se na 36. ročník Nejsevernějšího zimního táboření sjelo 33 táborníků ze všech koutů naši země. Tradiční místo v okolí Vlčí hory byli pořadatelé pro absenci jakéhokoliv zázemí již v loňském roce nuceni změnit. Nové tábořiště, které je na základně ČSOP na Kamenné Horce, je s výhledem na dominantní Vlčí horu velmi dobrou náhradou. Počasí, připomínající pozdní listopad, provázelo účastníky až do nedělního rána.
Od pátečního odpoledne průběžně přijíždějící účastníci věnovali večer společnému posezení při kytaře. Sobotní den byl věnován vedenému výletu do málo známého okolí, nebo individuální turistice. Hlavním večerním programem byla přednáška otce a syna Habrových o Srí Lance. Po přednášce přišly ke slovu opět kytary a zpěv. Táborníky čekala lehce mrazivá noc a probuzení do jiskřivého rána s výhledem na ojíněný vrchol Vlčí hory. Všichni ocenili bohatý sortiment občerstvení a servis pořadatelů.
Malá statistika:
Jednu noc tábořilo 18 stanujících, teplota -1°C, dvě noci 33 stanujících, teplota -9°C. Bylo postaveno 14 stanů, sněhová pokrývka žádná. Nejvzdálenějším učastníkem byl Tomáš Konečný z Olomouce, nejstarším Petr Zvolenský ročník 1940 z Litoměřic a nejmladším účastníkem byl Maxík Zahradníček ročník 2014 z Petrova Prahy-západ.
Poděkování patří všem, kteří se podíleli na přípravě a organizaci celé akce.
Václav Hieke

1. 1. 2018 Novoroční výstup na Vlčí horu a Křížová hora
Fotografie:
Václava Hiekeho Zdeny Churáčkové Jana Tomišky

Již tradičně jsme se sešli před polednem na náměstí v Krásné Lípě, abychom novoročním pochodem přivítali ten letošní rok – 2018. Tentokrát se nás na náměstí sešlo 30 lidí a 10 psů. Slušná účast. Svou účastí nás podpořili senátor Zbyněk Linhart, paní Ivana Preyová, ředitelka školy, a nám všem dobře známý Jan Eichler, předseda krajského výboru KČT.
Podle Mikšovy instrukce jsme zanedbatelnou chvilku počkali na Lenku Lankašovou, která přijela vlakem a díky výborné fyzické kondici to stihla na náměstí v rekordním čase, takže zdržení bylo prakticky nulové. A můžeme vyrazit! Vedením je pověřen Honza a ve značně neuspořádaném útvaru vyrážíme směr Vlčí hora. Po cestě nabalujeme další poutníky cesty chtivé a na Sněžné u kapličky s betlémem už nás bylo požehnaných 36 nadšenců.
Asi tak po hodince a půl už nás na rozhledně vítá náš předseda Vašek Hieke krátkým přáním do Nového roku. Několika větami se připojili i pánové Eichler a Linhart. V průběhu proslovů se úlohy "servírky" bravurně zhostila Zdenka a nalila pro všechny Lužickou bylinnou. Následoval hromadný přípitek s pochvalným mručením nad dobře vychlazeným mokem. Došlo i na tzv. Mikšovky, které mi Jitka předala při cestě z Kytlic. Následovala další řada přípitků a drobné občerstvení ze zásob přítomných známých i neznámých přátel. Asi největší úspěch měla Lenka se svou skutečně vychytanou sestavou – klobása, moravské uzené, chleba a kyselé okurky. To byl hukot, po chvilce zely krabičky prázdnotou. V dané chvíli neskutečná dobrota a inspirace pro příště. "Cukroví nechme doma, ale klobáskám a okurčičkám dejme zelenou!"
Nesmím opomenout nádherné počasí a neskutečné výhledy na Jizerky, Středohoří, stolové hory v Německu, no prostě bylo se čím kochat. Po uklizení prostoru věže byl zahájen většinou individuální sestup do obce Vlčí Hora na autobus anebo do hospůdky Vlčárna na oběd a na kus řeči.
Celkově až nečekaně krásné zahájení nového roku vedlo k naprosté spokojenosti všech zúčastněných. Vašku a výbore - díky!
Standa Leš